Dvoučlenná expedice Petra Horkého a zkušeného polárníka Miroslava Jakeše vyrazila v dubnu 2008 k točně z 88. stupně severní zeměpisné šířky, tj. ze stejné čáry, odkud se před několika lety vydal k pólu proslulý horolezec a dobrodruh Reinhold Messner. Zpráva o cestě na SEVERNÍ PÓL Horký a Jakeš šli na lyžích a saně si na popruzích táhli za sebou, jejich pochod se prakticky v ničem nelišil od polárnické klasiky dob Roalda Amundsena. Námaha cesty byla podobná, stejně jako její rizika. Na severním pólu stanuli po téměř 200 km pochodu 12. dubna 2008 v 11.57 hod. SEČ. Na pólu strávili dva a půl dne, než je vyzvedla ruská helikoptéra a odnesla na polární stanici Barneo. Na okamžik „dobytí“ pólu vzpomíná Petr Horký. Už ani nevím, kolikrát jsem si představoval, jaká to bude sláva. Že prostě na to fascinující místo dojdu a začnu řvát nadšením. Odepnu si lyže a budu jásat, že jsem jeden z hrstičky Čechů, kteří kdy dobyli severní pól. Kteří na něj došli a nenechali se tam dovézt na saních ani na ledoborci. Chtěl jsem slavit a radostně křičet, že sen, který jsem hluboko v sobě hýčkal dva a půl roku a který mě pronásledoval od dětství, se náhle jak švihnutím kouzelného proutku splnil a já, Petr Horký s příjmením velmi nepolárnickým, jsem konečně tady a nikdo mi už nikdy ten zážitek nevezme. Pól byl v té chvíli už nedaleko a společně s Mirkem Jakešem, mým arktickým andělem Strážným, jsme pořád a pořád týrali naši džípíesku neboli elektronický navigační systém, aby nám s pomocí družic kroužících kolem Země řekl, kde je pól, a abychom jej, nedejbůh, neminuli. Zastavovali jsme se kvůli tomu snad každých dvě stě kroků. Krajina, dá-li se tak nazvat zasněžený led na vodě arktického oceánu, byla u pólu vlídná, žádná skrumáž ledových balvanů, kterým Rusové, zdejší arcipolárníci, říkají toros, žádné trhliny s vodní pastí, která je studená jak dobře vychlazená vodka, tekoucí jako olej, jelikož moře se mění v led s teplotou jeden až čtyři stupně pod nulou a může za to sůl rozpuštěná v jeho vodě. Ne – u pólu naštěstí žádné trhliny nebyly a táhla se tam zasněžená pláň, rovná skoro jak stůl. Později mi známí v Praze vyprávěli, že sice mou zprávu ze satelitního telefonu dostali, zaslechli v ní, že jsme v sobotu 12. dubna 2008 v jedenáct hodin padesát sedm minut středoevropského času dobyli severní pól a že jsem se nakonec zmohl i na jakési slaboučké „hurá!“, ovšem hlas jsem prý měl unavený a neradostný. A já si v té chvíli říkal, kolik je ve mně sil. A že vůbec nevím o nějakém vyčerpání. Nebyli jsme už od pólu moc daleko, když vzadu za námi začalo cosi bzučet. Zvláštní zvuk zesílil a změnil se ve hluk vrtulníku Mi-8, s nímž u pólu létají Rusové ze své základny Barneo. Helikoptéra prosvištěla nad hlavou a dosedla přesně na pól. A pak se z ní začali ven do sněhu trousit Italové. Mamma mia! Bylo to jak v nějakém Formanově snímku. Jako kdyby si náš oscarový režisér vymyslel film Mrzne, má panenko! a rozhodl se, že bude pracovat v akordu s Fellinim. Italů se z vrtulníku vysypalo, tuším, jedenáct, několik třicátníků, pár starších pánů a v závěru dvě sedmdesátileté signory či signoriny, které zůstaly na ocet. Turistický zájezd na pól! Otevřeli si obřadně láhev šampusu, připíjeli z dovezených sklenek, zkoušeli něco zpívat, ovšem mráz tu byl poctivý a nic jsme od nich kloudně neslyšeli. Italové se na nás dívali jako na zjevení, byli jsme nemytí, zarostlí a určitě v lecčem zanedbaní, zatímco oni z Říma vyrazili na pól asi jako do Turína na fotbal, aby si tam zakřičeli: „Tempo, Roma!!!“ Jo, tempo, Roma... „Vy jste odněkud přišli?“ zeptal se nás jeden z Italů jakous takous angličtinou, když jsme se k nim na lyžích a se saněmi za zády doplahočili až k pólu. Řekl jsem jim: „No jo, přišli.“ „A jak dlouho jste šli?“ zeptal se Ital v teplé polárnické bundě a byl najednou trochu zaražený. „Šli jste den? Nebo tři dny?“ Odvětil jsem popravdě: „Dva týdny.“ „Dva týdny?“ „Jo.“ „That’s great... To je úžasný. A kolik jste toho zdolali?“ „Něco přes sto padesát kilometrů, možná sto sedmdesát nebo víc, co já vím.“ Zavolal ostatní Italy a začali si nás fotit, jako bychom byli lední medvědi, krotcí a s patřičným výcvikem k vítání italských, francouzských či amerických turistů. Měl jsem za sebou nejdelší českou výpravu k pólu, jaká se kdy zdařila, ale koukal jsem se na ty Taliány a cítil se tak trochu jako moula. video Polární desatero pro ty, kteří se na pól chystají Přikázání první: jak říkají Rusové: „Vót Arktika!“ Neboli Arktida je úplně jiný svět než všechno, co jste zatím viděli. Přikázání druhé: Pět vteřin a dost! Ruku byste na delší dobu vytáhnout z rukavice neměli. Když ji venku necháte déle, začne se vám odkrvovat a pekelně to bolí. Konečky prstů omrzají velmi rychle. Třetí: Pořád se hýbejte! Kdo se nehýbe, promrzá. Pohybem si vytvoříte vlastní teplo a dobré oblečení vám je udrží po těle. Čtvrté: Oblékejte se pečlivě a dbejte na rady zkušených! Nejlepší je, když oblečete tak, abyste se při pohybu nepotili a aby vám nebyla hned zima, když se zastavíte. Páté: Nic přesně neplánovat! V Arktidě se všechno mění ze dne na den, z hodiny na hodinu, někdy i z minuty na minutu! Když budete věci řešit rámcově a nikoli s přesným harmonogramem, ušetříte si zklamání a vaše psychika neutrpí. A psychika je tu možná to nejdůležitější! Přikázání šesté: Všechno, co můžete, udělejte hned! Kdo si tu řekne „zvládnu to až za chvíli“, tak už to asi neudělá nikdy. Příklad: Když jsem šel třináctého dubna podruhé na severní pól, natáčeli jsme s Mírou Jakešem zdolávání torosů a pochod v polárních podmínkách. Míra sice říkal, že to můžeme točit až na Barneu a teď že jen tak projdeme, ale byl jsem neoblomný. Mám teď díky tomu dost filmového materiálu. Na Barneu bychom pak nenatočili nic, byli jsme tam na zpáteční cestě jenom pár minut. Sedmé: Zítra bude všechno jinak! Můžete stát před nezdolnou překážkou, nejspíše „řekou“. Jenže do rána ji může drift pootočit a vy pak budete mít před sebou volnou cestu. Anebo vodní hladina za deset hodin zamrzne a vy ji zdoláte suchou nohou. Osmé: Každá voda tu má svůj konec. I když je před vámi Mississippi, jak se podle lidí z VICARu říká největším arktickým „řekám“, tak nakonec vždycky najdete místo, kde se dá obejít či přejít. Deváté: Pamatuj, že mráz je přítel člověka! Když mrzne, je led pevný a můžete dobře fungovat. Jakmile se oteplí, začíná torosení a lámou se kry. Přikázání desáté a poslední: Pravidelně jez a pij! V mrazu a při pohybu potřebuje tělo pořád něco spalovat. Jíst musíte hodně a musíte mít svůj jídelníček dobře vymyšlený. Neměly by v něm chybět ořechy, tuky, maso, i když je sušené, vitamínové tablety, sladkosti – kandované ovoce, čokoláda. Musíte mít všechno připravené a rozdělené na několik denních dávek. Poznáte pak, že vás doslova nabije energií i tabulka čokolády k svačině. Pokud jde o pití, tak je během dne potřeba pít málo a po troškách, abyste se nepotili. Nanejvýš jeden litr od rána do večerního zastavení, kdy si začnete stavět stan. Tekutiny si pak doplníte v pohodovém čase před spaním. Tohle jsou jen rady v kostce a další získáte od polárních průvodců, kteří se tu pohybují už léta. Když dorazíte dobře připravený, pak s nimi svou výpravu zvládnete. I když... Nikdy nelze vyloučit nějakou fatální událost či chybu. Pro někoho pak ani vrtulník včas doletět nedokáže a člověk se už od pólu nevrátí. Myslím ale, že je to tam skoro bezbolestné. Mráz působí rychle. A je to jistě důstojnější konec než odcházet celé dny bez naděje, navždy a bos v nemocniční posteli. Lidi si pak aspoň o vás řeknou: Zkusil to a měl strašnou smůlu. Ale byl to frajer.