Protože v Africe je někdy sranda... Jsou věci, které na začátku vypadají, jako dobrý nápad, ale pak se ukáže pravý opak. A jsou věci, které na začátku vypadají jako pěkná pitomost a dopadnou skvěle. Třeba když se rozhodnete přejet Afriku trabantem. „To nejde!“ nejspíš uslyší- te, pokud se rozhod- nete udělat něco, co není úpl- ně běžné. Slyšel to Kolumbus, když sháněl peníze na svoje lodě i bratři Wrigtové, když skládali svůj aeroplan. Když se Hanzelka a Zikmund chtěli vydat autem do Afriky, řekli jim: „Jak chcete jet do Afriky, když jste tam ještě nebyli.“ To prostě nejde. Ale jet do Afriky právě pro to, že to vypadá, že to nejde? Zkusit létat právě pro to, že to nejde? Hledat západní cestu do Indie, právě proto, že to nejde? Když se chce... Právě pro to jsme se rozhodli přejet tra- bantem Afriku. Protože to nejde. V Africe nejsou silnice, hned vás okradou a pro jistotu i zabijí. Afrika je zlá. Máte na to jiný názor? Vždyť jste tam nikdy nebyli... Nakonec se ukázalo, že jediný způsob, jak zjistit, jaké to opravdu je, projet Afriku od severu k jihu, je projet ji od severu k jihu. A trabantem k tomu. Přitom to není zdaleka nejprimitivnější auto, jaké se vydalo z Prahy do Kapského města. Na začátku minulého století to za volanty aut, která byla ráda, že měla na všech kolech brzdy, dokázalo hned několik Čechů. Řídili tatry, škodovky i aerovky. Afrika nebyla tehdy černobílá, jak vypadá na fotkách. Byla barevná a divoká. Jako dnes. Ještě víc. A šlo to. Bez satelitní navigace, bez satelitního telefonu, bez náhonu na všechna kola, prostě jen tak s mapou, kýblem odvahy, kapkou nezodpovědnosti a cisternou štěstí. video Fakt jste se nebáli? Ujeli jsme 19 640 kilometrů napříč jedenácti zeměmi Afriky. Od nejsevernějšího bodu po ten nejjižnější – Střelkový mys. Už jen kvůli tomu jménu mělo smysl se tam vypravit. Afrika nás pohltila, sežvýkala a vyplivla. Ohromené, odrovnané, odhodlané se vrátit. Projeli jsme pouštěmi i pralesy, šílenými městy i vesničkami s několika domorodci. Viděli jsme hodně, ale ne tu Afriku, jakou vídáme v televizi. Plnou násilí, žebrající o pomoc. Ne všechno je na černém kontinentu, tak černé, jak to vypadá a ne každý jeho obyvatel si zaslouží jen náš soucit. Když někomu třeba řeknete, že jste byli v Súdánu, vyděsí se. „To vás tam nezabili?“ padne první otázka. „Vypadáme snad zabitě?“ „A to jste se tam nebáli“ následuje. „Ne, nebáli.“ Cítili jsme se tam lépe než v sousedním oslavovaném Egyptě. Nikdo se nám nenažil prodat za každou cenu ohavné suvenýry ani vybrat poplatek za cokoli. Tady nás neměli za chodící peněženky, tady jsme stále byli hosty. Ano, i v Africe jsou hodně nebezpečné země, kam není radno jen tak jezdit. Tenhle kontinent je ale obrovský a prohlásit o něm šmahem, že je o život, je jako říct, že Čechy jsou ohavná a nehostinná zem, protože na Mostecku máme měsíční krajinu povrchových dolů na hnědé uhlí. klepnout na foto Odshora dolů Uplynulo čtvrt roku od chvíle, kdy se dvě naleštěné žluté hračky vylodily na nejsevernějším místě Afriky v Tunisku, pod den, kdy zbědované dorazily na nejjižnější bod Afriky v JAR. Trabanti projeli kontroverzní Libyí, zadřeli motor a zdrželi se jeho resuscitací v kuchyni egyptské ambasády. Poznali zapomenuté pyramidy Súdánu. Cítili pražení pravé etiopské kávy i kouř hořících brzd při horských sjezdech. Navštívili „školy v Africe“ postavené Člověkem v tísni. V Keni překonali na korbě náklaďáku šílených a zbytečných 300 kilometrů. Tanzanie přinesla to pravé trabi safari a na okénka přibyly zářezy za slona, žirafu, lva... Nedaleko Viktoriiných vodopádů bez vody navštívili prvního trabanta v Africe, projeli kolem delty Okavanga v Botswaně a pouští Kalahari do Namibie. Koloniální western země s nejvíce rozevřenými nůžkami mezi chudou a bohatou částí obyvatelstva. Obrovské duny, opuštěné město diamantových dobyvatelů pomalu se utápějící v prachu a písku i lidé bojující s HIV, kterým je tu nakažen každý pátý člověk... Afrika se nevejde do jednoho článku, jen pocit z ní. klepnout na foto