Když vypukla druhá světová válka, bývalý legionář se bez váhání zapojil do odboje, spolupracoval s Obranou národa a v době Packé revoluce byl okresním vojenským velitelem. V roce 1949 celou rodinu zatkli komunisti za protistátní činnost. V monstrprocesu v červnu 1950 byl Otakar odsouzen ke dvaadvaceti letům těžkého žaláře, synu Vratislavovi navrhl prokurátor trest smrti, ale po popravě Milady Horákové mu byl jako mladistvému zmírněn na délku otcova žaláře. Vratislav si odseděl dvanáct let, Otakara pro nemoc propustili po osmi letech, v roce 1958. Nepřijali ho do Svazu výtvarných umělců, tím mu znemožnili prodávat obrazy, první výstavu po propuštění z vězení úřady povolily až po přímluvách kolegů v roce 1965. Poslední obraz z roku 1971 už nedomaloval, jmenuje se skutečně osudově Cesta do neznáma. „Po zatčení rodiny barák propadl státu. Estébáci odvezli osmdesát obrazů, které jsme už nikdy nedostali zpátky, a protože nechali dům nezabezpečený, lidi rozkradli, co se dalo. Ale něco pro vás přece jenom mám,“ paní Blanka se zvedla, otevřela sekretář a vyndala objemnou složku. „Dům vykoupil Vráťa zpátky od státu na konci šedesátých let. A když jsme ho po letech rekonstruovali, řemeslníci našli na půdě mezi harampádím i kufr s dokumenty. V něm byla obálka s fotografiemi, tyhle jediné se z albánských cest dochovaly. Žádné jiné negativy ani fotky neexistují. Jsou z roku 1938, na některých je Otakar s manželkou, dětskou lékařkou. Na svatbu krále Zoga jeli tehdy společně. Tyhle snímky kromě členů rodiny ještě nikdo neviděl.“ Tomu říkám dramatické finále. Opatrně jsem přebíral komínek fotek o rozměru šest krát devět centimetrů. Na kompozicích bylo znát školené oko výtvarníka. Hotový poklad, přestože už nebude možné určit, kde byly snímky pořízeny. „Jsem ráda, že se o tatínka zajímáte. Víte co, ty fotografie si vezměte s sebou, třeba se vám budou hodit,“ podala mi obálku, „ukažte je lidem a někdy mi je přivezte zpět.“ To jsem opravdu rád slíbil. A díky, paní Čílová! Dříve byli malíři běžnou a důležitou součástí objevitelských výprav, dokumentovali nově objevené kraje, lidi, faunu a flóru. Časem je nahradili fotografové a kameramani. Pochopitelně mě zajímalo, zda se nějaký z českých výtvarníků někdy vydal tvořit do Albánie. Dlouho jsem pátral, ale marně, až jsem konečně narazil na odkaz v životopise akademického malíře Otakara Číly. Unikátní fotografie Albánie z roku 1938 „V roce 1926 byl Otakar Číla vyslán rektorem Akademie výtvarných umění v Praze prof. Maxem Švabinským na cestu do Albánie ke studiu národních typů pro výzdobu tamního parlamentu. V této době namaloval též portrét pozdějšího albánského krále Zoga I. Zůstal zde několik měsíců a na královo přání namaloval ještě několik obrazů s krajinnými motivy, vytvořil též návrh na nejvyšší albánské vyznamenání – albánský řád (jímž byli dekorováni italský král Emanuel a také Mussolini). Tuto zemi navštívil v letech 1926–1938 celkem třikrát.“ Po delším pátraní se mi podařilo kontaktovat paní Blanku Čílovou. „Byla jsem ženou jeho syna Vratislava, před deseti lety zemřel, ten by vám toho určitě řekl daleko víc,“ uvítala mě paní Čílová ve vilce v Nové Pace. „Tchán byl fantastický vypravěč, říkala jsem mu tatínek. Sedávala jsem u něho a celé hodiny poslouchala, měl obrovské nadání. S králem Zogem se opravdu sblížil, proto ho pozval i na svou svatbu,“ spustila vitální dáma bez velkého pobízení, osmdesátku by jí hádal málokdo. Byl jsem zvědavý, zda má doma nějaké obrazy z Albánie. „Bohužel z cest mám jenom tyhle obrázky z Koreje,“ ukázala na tři akvarely v pokoji, „ale několik prací z Albánie máme zdokumentováno na fotografiích.“ Posadili jsme se v bývalém malířově ateliéru, dneska již upraveném k bydlení, a probírali se albem rodinných fotografií. Paní Blanka nám přitom vylíčila osudy Čílovy rodiny, přičemž mi místy běhal mráz po zádech. Ten příběh by vydal na román a celovečerní dokument. Mě však zajímal především Otakar. klepnout na fotku klepnout na fotku