Před šesti lety udělali Petr Horký a Miroslav Náplava mezi přáteli anketu: Co si vybavíš pod pojmem Albánie? Odpovědi se v zásadě shodovaly: občanská válka, divoká nátura obyvatel, pohřešovaní čeští studenti, kosovsko-albánská mafie, krevní msta, tyran z Tirany Enver Hodža, bunkry, mercedesy, haldy odpadků, výpadky elektrického proudu. Suma sumárum malá země se špatnou, velmi špatnou pověstí. Největší bohatství Albánie spočívá v nádherných horách, v divoké přírodě, až na výjimky bez značených turistických chodníků, zákazů stanování a rozdělávání ohně. Můžete se koupat na liduprázdných plážích a pobývat v místech, kam noha turisty mnohdy ještě nevkročila. Pro vyznavače terénních vozů a motorek představuje Albánie ráj, kde se vyřádí do sytosti. Je to nejdivočejší a podle nás nejkrásnější část Evropy. Proto jsme se sem během šesti let vypravili osmkrát. Bezmála půl roku jsme strávili sběrem informací na místě a šest let bádáním v archivech doma. A stále nás něco překvapovalo. Mirek se například stal „adoptivním“ členem rodiny severoalbánských horalů. Kdyby se mě někdo zeptal, které z míst v Albánii mi utkvělo v paměti nejvíce, odpověděl bych bez rozmýšlení – šedesátikilometrové údolí mezi vesnicemi Hoti a Vermoshi v severní Albánii. Od Shkoderského jezera nejprve serpentinami vystoupáte na náhorní plošinu sevřenou ze dvou stran štíty hor, když se ještě otočíte, rozloučí se s vámi odlesk vodní hladiny jezera. Pak máte před sebou deset kilometrů rovného úseku. Na jeho konci projedete vysekanou skalní bránou a ocitnete se v sedle s fascinujícím pohledem do hlubiny. Jako byste stáli uprostřed zobáčku písmene Y. Silnice odtud prudce klesá až na samé dno, konečně se narovnává a vede podél pravého břehu řeky. Dole pod serpentinami je malé odpočívadlo, ze skály trčí dvě trubky, z nichž proudí křišťálová voda. V parných dnech zde snad všichni zastavují, aby nabrali tekutinu do láhví nebo jenom opláchnuli tvář od lepkavého potu smíšeného s prachem cest. Jedni se pořádně zapotili při jízdě dolů, druzí se osvěžují před krkolomným stoupáním. Úsek do vesnice Tamare vede příjemnou zelení, ale krátce za ní se život mávnutím proutku vytrácí. Kolem jen kámen, v létě rozpálená výheň k zalknutí, v zimě soutěska svištící mrazivým větrem. Nebýt divoké pstruhové říčky, valící se mezi kameny, byla by to úplná říše mrtvých. Úzká rokle tvořená kolmými stěnami není nic pro klaustrofobiky. Až u vesnice Selce krajinu opět zkropila živá voda. Silnicí vytesanou ve skále pomalu vystoupáte do „alpské“ scenérie, domky rozházené po travnatých stráních, políčka, stáda dobytka, les a především výhled na vrcholky hraničního pohoří Prokletije, kterému se taky říká Albánské Alpy. Odtud vysokohorští turisté pochodují do údolí Thethi a Valbony. Autem byste se tam trmáceli desítky kilometrů pořádnou oklikou. Ve vesnici Lepusha výškoměr ukazuje nejvyšší místo trasy – 1400 m. n. m. Pak už pomalu klesáte lesní cestou až ke křižovatce, vpravo můžete odbočit k hraničnímu přechodu Gusinje do Černé Hory, přímá cesta vás dovede do Vermoshi, nejsevernější vesnice Albánie, dlouho zapomenuté obce dál než na konci světa. klepnout na foto „Holomráz, kdo nemá teplé prádlo, zpláče nad výdělkem,“ varoval jsem kamarády a vytáhl z kapsy rukavice, aby mi ke stativu nepřimrzly prsty. Během roku a půl, co jsem tu nebyl, vyrostl u kostela pomník z černé žuly. V koloběhu dějin ty s rudou hvězdou a ideovými hesly vystřídaly vyryté seznamy obětí boje za demokracii. Na odjakživa prašnou silnici navezly náklaďáky cestářů vrstvu kamení. Při válcování povrchu stroje zničily většinu oplocení zahrad a pastvin. Jaká škoda, každá rodina měla svůj originální podpis, typický vzor a techniku různě proplétaných větví, proutí, planěk a ostnatého drátu. Za čas je nahradí standardní drátěné pletivo, původní proutěné „výšivky“ zůstanou zaznamenány jenom v archivech fotografů a filmařů. „Tady je první turistický kemp, všimněte si terasy restaurace postavené v koruně stromu,“ upozornil jsem na architektonickou raritu. Ale to už jsme odbočili do uličky mezi ploty. Z dřevěného přístěnku skrývajícího kazan, tedy pálenici, kde se soudě podle kouře zrovna v kotli pod kvasem zatápělo, vykoukl děda v džínové bundě, a když neviděl uniformy, které mu přišly nezdaněný destilát zabavit, šel zpacifikovat šílícího psa. Zahulákal jsem přes branku pozdrav: „Mirë dita, Dheshi!“ „Čeko! Miki! Dobrý den!“ poznal mě, teprve když jsem z hlavy strhnul pestrobarevnou jihoamerickou čepici a odkryl svou divokou nestříhanou čupřinu. Albánce s dlouhými vlasy hned tak nepotkáte. Odvážnější děti mě občas s vykulenýma očima zatahaly za vlasy po ramena. Byl jsem hotová cirkusová atrakce vedle mořské panny a dvouhlavého trpaslíka. Ještě v osmdesátých letech bych se kvůli délce vlasů přes hranice Albánie nedostal, šlo o znak dekadence a odklonu od norem slušného zevnějšku pracujícího člověka. To se už zpoza domu přiřítil i Dheshův devětačtyřicetiletý syn Tonin a vítal mě i celou partu jako parlamentní delegaci. „No problem, oukej, no problem,“ opakoval svoji oblíbenou anglickou repliku, neboť jeho mladší bratr žije s rodinou v New Yorku. Hned mu taky utíkal zavolat. klepnout na foto Rodinu Rezajů jsem poznal během první cesty. S kameramanem Pavlem Otevřelem jsme se tehdy vydali natáčet život vesnice. Při návratu k autu jsem Dheshovi stojícímu u silnice zamával na pozdrav a ten nás posuňkem pozval do domu, nádherného kamenného dvoupatrového stavení starého od pohledu dobrých sto let. Přesně do toho, které jsme sami okukovali. V přízemí domu byly chlévy, první patro tvořila obytná část, nad ní se tyčila sedlová střecha pokrytá šindelem. Na štítu se vyjímal kříž, hrdý znak rodinné příslušnosti ke katolické víře, odvěkému vyznání zdejších horalů. Nejdřív jsme šli do části obývané hlavou rodiny vdovcem Dheshem. Velká místnost o rozloze dobrých padesáti metrů čtverečních zářila čistotou, jen stěny a strop by už potřebovaly malířskou štětku. Posadili jsme se do sedací soupravy, Dhesh na chvíli zmizel, aby se vrátil převlečený do sváteční bílé košile. O vaření kávy a servírování občerstvení se staraly tři vnučky Silvana, Lira a Drandafile. Vnuk Kristjan mohl usednout mezi chlapy. Genderové studie do těchto končin ještě nedorazily a nějaký čas určitě nebudou na pořadu dne. Na zdi mě zaujala zvětšená fotografie stařešinů. Bambitky za pasem a mocné kníry jim dodávaly vážnost. Dhesh ochotně vysvětloval: „Tohle je Gjok Mark Ujka, zde Nik Turku a tohle byl největší hrdina Prek Calë Hasani, zdejší Robin Hood. Bojoval proti Enveru Hodžovi.“ Po vyslovení jeho jména si chlapácky odplivl a zaklel. „Hodža ho zabil. Já jsem dřel v komunistickém lágru přes dvacet let, u Lushnë, skoro třetinu života. V polovině našeho domu dlouho sídlila policejní služebna. Měli mě pěkně pod dohledem. Teď tam bydlí Tonin s rodinou.“ klepnout na foto Následovalo pozvání do druhého bytu. „Nemusíte se zouvat,“ nabádali nás, ale my slušně vychovaní k jejich spokojenému úsměvu boty sundali. Všude koberce a stejně dokonale uklizeno. Následovaly dvě hodiny „tradiční pohostinnosti“, tj. nacpávání se slaným sýrem, smetanou s česnekem, kusy pršutu, které pán domu odsekával z kýty nožem a sekyrou, nakládanými paprikami, olivami, kávou a rakijí. Tentokrát jsem přijel já s plným batohem dárků, pro pány trička a čepice, holkám nějaké sladkosti, Dheshovi k tomu štangli loveckého salámu, kterou se mu Tonin snažil uložit do vlastní lednice. „Polož ten salám,“ vykřikl rozzlobeně na synka s nenechavými prsty a přidal pár albánských výrazů, o jejichž významu nebylo pochyb. „Nic se neboj, příště ti lovečák přivezu taky,“ slíbil jsem smutnému Toninovi. Ten nám všem dolil skleničku se svým „no problem, oukej raki“, přisedl ke mně a s otcovskou starostlivostí poprosil: „Raděj přivez pro Kristjana kolo, moc by si ho přál…“ Silvaně a Drandafile jsem předal fotografie z léta, vyjekly roztomilým dívčím úžasem, počítačově upravené snímky z holek udělaly adeptky na albánské modelky. Osmnáctiletá Růženka (což je český ekvivalent jejího jména) se začervenala, o dva roky starší Silvana utíkala zavolat svému snoubenci, celníkovi z přechodu Hani i Hotit, že má jednu fotku i pro něj. „Je to slušný kluk a má dobrou práci,“ pochvalovali si Dhesh i Tonin. Paní Drane, Toninově manželce, jsem předal trojstupňový porcelánový podnos na cukroví. Nesměle poděkovala a krabici odnesla do vedlejšího pokoje, aniž by dala najevo zvědavost. „Buď slábne žárovka, nebo se venku něco děje,“ vyhlédl jsem z okna na olověnou oblohu. Museli jsme urychleně vyrazit, kdyby napadl sníh, tak bychom tam zůstali uvěznění do jara. Začali jsme se kvapně chystat k odchodu. Vůbec jsem si nevšiml, kdy Dhesh odešel, ale najednou stál ve dveřích s láhví rakije a igelitovou taškou plnou hrušek. klepnout na foto „To je pro všechny, abyste na nás vzpomínali v dobrém. A tohle je pro tebe, kolikrát jsi už za mnou byl, šestkrát, sedmkrát? Tak abys věděl, že jsi v mém domě vždy vítaný, že tady máš druhý domov, jako můj syn,“ díval se mi při tom do očí a do rukou mi předal úplně novou bílou košili. Dostal mě, zvlhly mi oči a místo děkovného proslovu jsem ho objal. Ten životem a drsným krajem ošlehaný chlap mi věnoval odznak Albánce. Bílá košile a sako jsou nejčastějším slavnostním oděvem místních chlapů. „Šťastnou cestu a zase přijeďte,“ loučili se Rezajové. „A vám hodně zdraví, ať se příště zase setkáme všichni,“ přáli jsme na oplátku my. V tu chvíli mi už hlavou běhala myšlenka, jaké sako si k té košili doma pořídím. Zatímco ve mně doznívala vlna euforie, z nebe se začaly snášet sněhové vločky a teplota se nebezpečně blížila k nule. Museli jsme se co nejrychleji dostat pod tisíc výškových metrů, tam se sníh snad ještě neudrží. Vyrazili jsme do závodu s časem. Na dvou místech se už pod námrazou prověsily dráty elektrického vedení, v rukavicích a dřevěným bidlem se nám je podařilo nad čtyřmetrový rám auta nadzvednout. Oddychli jsme si, až když sníh úplně zmizel. V pravý čas, šero houstlo do tmy. „Já bych to už zapíchl klidně tady u cesty,“ navrhl jsem, „kdo ví, jestli bychom potmě našli v tomhle terénu lepší místo. Když sjedeme blíž k plotu vpravo, tak kolem nás projede i tank. Jdu se podívat, zda tam není nějaká past na mamuta.“ Vyskočil jsem z kabiny a zatřásla mnou zima jen při pohledu na dva albánské výrostky, kteří se zvědavě přišourali k Mance v řídkých svetrech a džínových bundičkách. Chlad umocňoval ostrý nárazový vítr. „Jak ženská pýcha chladný a nevlídný večer listopadový snesl se nad údolím,“ pravil jsem a natáhl čepici pořádně přes uši. „Která tě ranila tentokrát?“ „Cituji klasika. Jakub Arbes, český Dan Brown 19. století, akorát ten nevlídný večer se v jeho textu snesl nad Prahou. Mám s sebou jeho romaneta, klidně ti je půjčím.“ Vítr během hodiny pořádně zesílil, lomcoval s kabinou auta silou obra Koloděje. Kluci brnkali u stolu na kytary, já si natažený se spacákem pod hlavou četl. Bylo něco málo po deváté, když jsme zjistili, že žebřík u dveří zmizel. Pozor, to není jenom tak! Vyskákali jsme rychle z auta a během chvíle měli jasno. Místní loupežníci se nám pokusili ukrást motorky z nosiče na zádi Manky. Popruhy přeřezané, pojistná konzola vyšroubovaná, i kanystr plný paliva už stačili sundat, ale ne odnést. Víčko jedné z nádrží kamionu bylo dokonce odšroubované, hodlali odčerpat naftu. Vytáhli jsme silný reflektor a pročesávali okolí. Nikde ani noha. Neuvěřitelné, jsou to mistři. Já jsem neslyšel vůbec nic, museli kolem chodit jako myšky. Jak chtěli sakra dostat dolů ty motorky? Vždyť by jim spadly na hlavu a ještě někoho přizabily. Nechápal jsem. Bylo ale jasné, že se na lup nevydal osamělý zloděj, a nedalo se vyloučit, zda se k rozdělané práci do rána nevrátí. Pro jistotu jsme přejeli o pár kilometrů dál a přebrodili na ostrůvek v divoké řece. Manka se tak proměnila v pevnost obehnanou vodním příkopem. Než jsem usnul, promítal jsem si v hlavě všechny možné zkušenosti ze světa, kdy se nás někdo pokusil okrást nebo se mu to dokonce podařilo. Proč by měla být Albánie výjimkou? Cestování sebou hold nese určitá rizika. O tom ostatně ví své i mnohý turista, který navštívil Česko.