Eva Palátová napsala doposud dvě knihy: ATA MUA – kolem světa za 800 dní a OLA LAMA – Jižní Amerikou od rovníku k tučňákům. Nyní pracuje na třetím cestopisu, který je inspirován několikaměsíční cestou do Tichomoří. Frčník z cest, aktuality o promítání či o připravované knize můžete najít na http://fb.com/evaiki.cz a www.kiwik.cz. Zemětřesení v Christchurch udeřilo dvojí ranou. První otřesy probudily obyvatele města v noci, v září roku 2010. I přes svou sílu 7,1 stupně Richterovy stupnice se obešlo bez větších obětí na životech. Naopak slabší úder půl roku na to, v únoru 2011, přinesl čtvrtou největší katastrofu v dějinách Zélandu. 200 mrtvých, 8 000 zraněných. Otřes o síle 6,4 stupňů Richterovy stupnice zastihl lidi kolem oběda, tedy na všech pracovištích. Rok po to katastrofě zaznamenal Christchurch a všechny jeho domácnosti dalších neuvěřitelných 10 000 otřesů! Co je to „doma“? Ne každý „doma“ dostal, když přišel na svět. Je to místo zrození těla? Vždyť i tam může chybět teplo máminých sukní… Je to místo zrození duše? Místo, kde ve vás zazvonil budíček a něco nového se probilo na svět? Mé „doma“ je klid, bezpečí, voňavé buchty za dveřmi, vřelé objetí, z něhož se vám ani krapet nechce vymanit. Maják pro rozbouřené myšlenky. Mám několik maličkatých „doma“ i tuze daleko, na druhé straně světa. Nastal však den, kdy mi Země troufale jedno moje místo v srdci chtěla vzít. Nikdy předtím jsem si neuměla představit nedozírnou apokalypsu města, v jehož středu jsem stála. Vykulená, ztracená, nějak zvláštně slabá. Tady za ostnatými dráty ležely betonové kusy „lidského pokroku“ a vzpínaly své pahýly k hvězdnému nebi. Tu noc jsem se brodila ruinami vzpomínek. Vzpomínek na místa, jež spadly s dvojitým zemětřesením. Tma, cáry mlhy a pohozených hadrů, trosky budov, železné pruty, přervané dráty, zlomené trámy, zlomené duše a kdesi mezi nimi já a můj jediný společník – můj stín. Veselá minulost a tíživá přítomnost. Jak v neklidném snu. Prožila jsem tu řádný kus krásného života na to, aby se někdo opovážil stavět mi do mojí vlastní vyšlapané stezičky cedule jako Přísný zákaz vstupu! Nebezpečná zóna! Striktně uzavřeno! Našlapovala jsem pomaličku, za všechny zákazy světa. Domů. Dech mi vázl, v hrudi pocit, jako když srdce táhne k zemi přetěžká cihla. Ten známý pocit, co se v životě dostavuje opakovaně, aby vám znovu připomínal meze štěstí. Cihla, co váží tunu beznaděje, a vy se snažíte ze všech sil nést svá rovná záda a suchou tvář. Obojí jsem neunesla. Usedla jsem v troskách a zavřela oči. Támhle stávala jediná hospoda v Christchurch, kde se točilo český pivo a která se třásla co noc až do svítání moravskými fóry. Tuhle pekl pekař pravý německý chleba a měl fronty delší než na salám. Támhle za tím roštím bývala moje uličnická skrýš, drobná lavička a tam já půlku toho křehkého chleba vždycky zkřoupala, než jsem ho donesla do chalupy. Opodál na řece Avon houpaly se rozverné kocábky a hlahol města lákal jejich zvědavé posádky do svých kouzelných podloubí. Kačeny se kolébaly, vzduch štěbetal. Dnes vzduch mlčel. Dnes jsem byla opovážlivým nočním lupičem v teritoriu cizích sil. Troufalým nosičem lucerny věků na území tmy. Ještě chvíli jsem nechala oči zavřené, když tu, „hepčíík“, prach starého železa přerazil závan až dotěrně vlezle silné vůně pylu. Snad pánbůh letěl kolem horem, s rancem květin na své hroby a roztrh se mu pytel? Nevěřícně otvírám oči, ale ty ve tmě mysli nepomáhají. Slepě šmátrám, musí tu někde něco divného být! Až první svítání odhaluje pravdu. Na každém sloupu, na každém drátě, na každém vyvaleném patníku či plotu je mašlí připoutaná čerstvá kytička. Aniž jsem to tušila, vstoupila jsem do svého milovaného města přesně na „výročí“, rok po zemětřesení. Za dne vyšli jeho obyvatelé do ulic a k upomínce svým blízkým připentlili na vše, na čem pentle drží, jeden malý kvítek. Dnes ráno se po márách rozvoněly miliardy čerstvých květin pro stovky duší za řekou Styx, pro tisíce lidí bez nohou, bez rukou, bez domova. Nikdy v celém svém životě jsem neviděla tolik kvetoucí krásy po kupě. Nebo snad viděla, maje však docela jinak nastavené ony výchozí meze vnímání – radosti a smutku. Ulice zdobená kopretinami mě zavedla k řídkému trávníku, kde namísto spadlého stavení stál klavír. Jen tak mezi zdmi, aby zaplnil tu divnou díru. Takový klavír ulice, politý snad všemi vodovkami, s vyzývavým nápisem: „Play me! Rozehrej mě!“ Kdyby nic jiného, vykouzlil mi úsměv na rtech. Dnes teprve první. Miluji překvapení a bláznivá ze všeho nejvíc. Fiknout klavír na ulici, kdo to kdy viděl? Obýváková drahota v celé své kráse na smetišti a jak jí to sluší! Zvedla jsem zvědavě víko, zda na mě místo kláves nebafne kašpárek. Ale tajtrlík ještě spal. Čistá funkční klaviatura! A hleďme, ten nástroj byl důmyslně nalakován, snad proti dešti, takže tenhle fór měl plán! Melancholicky jsem položila své černé zaprášené ruce na bělostné klapky. Nepřemýšlela jsem. Jen jsem se jich chtěla dotknout, ale ony začaly hrát. Ty notně zkřehlé ruce vyloudily trochu rozskojíkané (pozn. redakce: na tomto jazykovém novotvaru autorka trvala, že už si s tím čtenář poradí), velmi tklivé Largo. Toníčkovu Novosvětskou. Jen tak, pro nový den, pro nový svět. Přišel první pěšák ulice, druhý a třetí. Přibrzdil cyklista. Zastavilo auto a řidič se posadil na poslední z pěti oprýskaných židlí. Poněkud bouřlivý aplaus na tak útlé publikum a já před ním – unavený klaun v šatu studu. Neznatelně se klaním spíše z naučené zdvořilosti, nežli z úcty k tolika přehmatům. Vavříny sbírat neumím, ale lumpárny jo, mám okamžitý nápad. Hlavně nenechat publiku jedinou vteřinu na odchod! Dirigentsky až direktivně předávám taktovku jednomu z pěti mých nových přátel tohoto momentu. Výzvu přijímá. Usedá a se synem předvádí grandiózní čtyřhru o několika dějstvích. Žasnu a uznale závidím. Přesně tak bych si přála umět hrát. Štafetu přebírá smělá tmavovláska. Doslova se těší, až bude u moci toho nástroje. Brnká několik falešných tónů a publikum se řehtá. Dívka sklízí potlesk stejně horoucí, jako každý další pouliční umělec na tomto místě. Vždyť božský učitel hudby tu dnes nehodnotí harmonii, ale vůbec nějaké tóny života, jenž přesně tady přesně před rokem náhle zmizel. Dnes od pana učitelskýho záhlavec za výkony nedostaneme. Zčistajasna jsme se všichni otočili vzad. Mělo už být po koncertě, když tu náhle ten jednoduchý trylek černoočky zopakoval s přesností kopíráku malý ptačík na urvaném vedení. Tíhu našich užaslých pohledů neunesl a obratem frnkl svou uloupenou písničku hvízdat jinam. Někam, kde na něj nebudeme zírat tak trapně dojatě. Pozorovala jsem ho, dokud nezmizel. Zvláštní, okoukal písničku v moll, a křičel ji v dur. Zloděj sympaťák. Jen víc takových. Ulice zdobená orchidejemi mne vedla k dalšímu místu po spadlém domu. Stála tam lednička. Příliš podezřele symetricky situovaná doprostřed parcely, na to aby to byla obyčejná lednička. „Ta nebude k vyhození,“ tuším další poťouchlinu. Musím se pousmát. Hm, už zase… Ale jak mám tuhle věc rozehrát? Přicházím blíž. A opravdu, je to lednička kouzelná! Především nemrazí a ani v ní není nic k snědku. Je plná knih! Tomu říkám lednička, která zahřeje! Jak se dozvídám, má sloužit lidem namísto poloviny spadlých knihoven. Kdokoli může přijít, knihu vložit a knihu si vzít. Výpůjční doba 24 hodin denně. Knihovní průkaz netřeba. Stačí poctivost. A tahleta lednička je k prasknutí plná! Co víc, někdo si dokonce dal tu práci a díla seřadil dle žánrů. Snad aby mámy s dětmi nemusely hledat dlouho. Tehdy jsem už dobře tři měsíce poponášela od místa k místu knížku psanou Dalajlámou a neměla to srdce ji nikde zanechat. Dnes jsem neváhala. Našla nový útulek. Další ulice, další plejády květin, další „hlouposti“. Nový Zéland se s ničivou katastrofou vyrovnal vskutku nápaditě a možná nejoriginálněji na světě. Veselé nesmysly v ulicích byly součástí plánovitého projektu Gap Fillers neboli Vycpávek pro radost, jež měly zaplnit náhlé díry v řadách domů a náhlé díry v duších vzpomínajících něžným, vkusným, citlivým humorem. Povedlo se to přenáramně. Kašpárci tu sice nevyskakovali na pružinkách, ale kam se člověk podíval, tam všude nesměle čouhala barevná rozverná čepička naděje. Odedávna neslo město Christchurch přezdívku Garden City, Město zahrad. V bezpečí mimo epicentrum se tu v rozlehlých botanických parcích zelenalo dost soukromí pro každého. V zahradním koutku nejtišším stál dnes vyvolený strom. K němu mohli lidé nosit vzkazy svým zemřelým blízkým. Včera tu byl asi obří zástup. Dnes jsme sdílely místo už jen dvě. Já, nesměle okukující, a paní s košíčkem. Dodatečně lepila ku stromu mnoho vzkazů. Nemluvily jsme, abychom snad nenarušily šepot těch papírků ku nebeským poslům ševelícím v korunách. Ač přišla paní o den později, donesla zprávy důležité! Mezi jejími ústřižky našla jsem minimálně jeden pro všechny duše na světě. Stálo na něm: Remember: The sunshine after The rain. Nezapomeň, po dešti přichází slunce. Jsou zážitky, u nichž neprohodíte s nikým takřka jediného slůvka. Tak jako lidi učí v mládí mluvit, v dospělosti by je měli učit mlčet. Většinu času v Christchurch jsem nevydala hlásku, a přesto jsem se tolik dozvěděla. Mluvily kameny, škvára, vypráskané okenice, stromy, tóny a skřítci… I když? Že bych přece jen zaslechla hlasy lidí? Mí staří dobří čeští přátelé se nevzdali. Vzali svých pár „švestek“, opustili centrum a jeho stíny, ale z Christchurch neodešli. Daleko na periferii stále svítilo světélko mých vzpomínek. Dalo to práci, dojít až sem, túra na celý den, ale že se tuze vyplatila. Za nenápadnými dveřmi omšelého domku prodrala se na zápraží vůně české kachny, knedlíku a zelí. Tam se otevřely dveře, tam čekalo to objetí, co nekončí. Tam se schovalo jedno moje malé milé doma… Jen ode mne žádalo zase delší cestu. s Centrum města zůstalo dodnes striktně uzavřeno. Poškozená katedrála byla pro jistotu stržena celá. Veškeré památky a atrakce kdysi nejatraktivnějšího města Jižního ostrova Nového Zélandu byly uzavřeny či zničeny. Kam se má návštěvník vydat, když neexistuje už ani autobusové nádraží, a tedy není ani odkud vyjet? Hlavní městské informační centrum bylo přesunuto přímo květinovým směrem – do botanických zahrad, Christchurch botanical gardens. Tuto obří zelenou plochu najdete na každé mapě. Na hranici zeleně a trosek, hned vedle provizorního informačního centra, stojí budova, jež nejenže stále stojí, ale stojí i za podívání. Canterbury museum, Muzeum kraje Canterbury, příjemně překvapí. Vedle klasických exhibicí historie mne doslova šokovala skvělá show hyper alternativních pohádkových módních návrhů (v únoru 2012). Celý svět se sjíždí na exhibici zvanou Paua Shell House – dům ze škeblí. Nezvyklé stavení bylo do muzea transportováno po dlouhých tahanicích s jeho původním rodištěm v městečku Bluff (jižní výspa Nového Zélandu). Tamní manželský pár, Fred a Myrtle Fluteyovi, se po celý život věnoval sbírání vzácných paua škeblí a vyzdobili jimi úplně vše ve svém domě. Můžete zhlédnout i dojemný dokument o životě obou sběratelů, kteří své vášni zasvětili život. Slzu asi neudržíte v prostorově největší části muzea věnované zemětřesení. Neuvidíte však trosky, nýbrž různorodou formu podpory od lidí. Mezi nimi sbírku milionů pletených srdíček, jež posílali městu lidé z celé země pod heslem Christchurch, our hearts go to you! Christchurch, posíláme ti naše srdce! Kam se ale vydat potom? Za průzkum stojí procházka kolem bariér ohraničeného centra a slídění v nejbližších ulicích po tzv. Gap Fillers – originálních věcí umístěných po spadlých domech, jež mají městu přinést nový úsměv na rtech pro další budoucnost…