Taxametr života mi natočil divné čís­lo. V duši mladík a v občance na­jed­nou věk biblického Abrahama. Man­želka spolu s redakcí Srdcařů mě při této příležitosti překvapila pou­ka­zem na himálajskou moto­cyk­lo­vou vy­­jížď­ku, kterou jsem si už pár let přál zažít. Docela jsem si odvykl organizované turis- tice a příliš si neuměl představit tři týdny v sedle motorky s neznámými lidmi. Naštěstí se s majitelem cestovky Rajbas nějaký pátek znám a viděl jsem doku­ment z cesty pořádané v roce 2005. Honza Odehnal, řečený „Ode“, mi vys­větlil, že tuhle cestu pořádá právě pro účast­níky oné „filmové“ expedice. Plánovali projet trasu, kterou se ne­po­da­ři­lo před lety zdolat pro závaly, ale i kvůli nešťastnému zřícení a smrti kamaráda. Podle propozic jsem si měl sbalit věci akorát na motorku. Seděl jsem nad hromadou filmové techniky, motorkářských věcí a oblečení. S hadříky nemám obvykle žádný problém. Ale tentokrát nás čekaly průsmyky přes pět tisíc metrů nad mořem a současně vyprahlá údolí. Co na sebe? Letní kožíšek ještě nikdo nevymyslel. Zprvu mě uklidnilo sdělení, že někteří motorkáři berou partnerky, které s námi pojedou v doprovodném autě. „Paráda, mám po starostech. Stativ a techniku naložím do auta,“ jásal jsem. „Kdepak, kamaráde. S tím raději nepočítej,“ zpražil mě Honza, „když budou závaly, motorky přeneseme a auto tam holt zůstane.“ Bagáž jsem nakonec zredukoval a byl zvědav na ty ženské, které budou místo společné dovolené čekat na svého chlapa kdesi za závalem. Dva pády a jedno zranění Do Dillí jsme letěli, odsud nás čekal přesun nočním spacím vlakem do Jammu. Když na kolej přijely spací vagony, ze kterých zpoza mříží koukaly ruce a nohy, naše par­ta „odvážných“ se zprvu tvářila v pohodě. Hrůzu, že pojede­me zrovna tímto expresem, po chvíli nedokázal nikdo skrýt. „Ode“ si očividně užíval, nic neříkal a nechal nás dusit ve vlastní šťávě. V Indii je několik tříd spacích vlaků. A když nakonec přijel o poznání zachovalejší vlak, který měl okna, a dokonce i klimatizaci, tak už vůbec nikdo neřešil, že v něm chyběly pevné přepážky. Ty nahradily závěsy. Zajímavé, jak se některá kritéria rychle mění. Vlak přijel do Jammu přesně podle jízdního řádu, bohužel motorky nákladním vlakem ještě nedorazily. In­do­vé v klidu polehávali na peróně, my jsme způ­sobně hledali, na co si sedneme. Přece se nebudeme válet po zemi! Později nám spaní na zemi nečinilo žádný problém. Jak správně prohlásil „Ode“, Indii nezměníte, Indie změní vás. Po pěti hodi­nách čekání mašiny dorazily. Přestože byly zabalené ve slámě, pře­pra­va jim dala zabrat. Pár ohnutých věcí zruč­ný mechanik na místě narovnal, jen zkřivená řídítka na mé motorce slíbil vyměnit později. Při opravě mohla prasknout a náhradní nebyla. No nic, do sedel Enfieldů, vstříc Himálaji! Cestovní průvodce po indickém Himálaji varuje, že pokud byste chtěli do téhle oblasti vyrazit sami autem, tak si máte nechat rovnou zajít chuť. Ten chaos prý Evropan nezvlád­ne. O motorkách jsem se nic nedočetl, po zkušenostech s pražskou dopravou v době špičky vím, že se motorka protáhne skoro všude. Po prvních indických metrech jsem zne­jis­těl. Všichni kolem troubí jako o život a než pochopíte, že je to systém ko­mu­ni­kace, jste trochu ve stresu. Bez klaksonu tady jednoduše nemůžete vyrazit, stejně jako bez brzd ne­bo ben­zí­nu. Enfield mě jízdními vlastnostmi mile překvapil, netrvalo dlouho a při klopení zatáček jsme si v pohodě rozuměli. Pla­tí, že to je motorka, na které si užijete nižší rych­lost stejně jako vyšší u silnějších motorek. Místní silnice navíc svou kva­li­tou žádné velké divočiny neumožňují, i kdy­by­ste měli pod sebou nadupanou princeznu. „Ode“ mi v úvo­du předvedl, jak se předjíždí „po indicku“. Byl jsem rád, že jsem s partou držel tempo. Byl jsem taky jediný, kdo na Enfieldu seděl poprvé. Netrvalo dlouho a na výjezdu ze zatáčky jsem brzdil i očima. Pro tentokrát jsem to useděl. O kilometr dál jsem uvi­děl, jak místní tahají dalšího Enfielda ze strou­hy. Zastavil jsem, abych zjistil, co se děje. Kama­rád Marcel pobíhá kolem a smě­je se: „Vylítlo proti mně auto z proti­směru, strhnul jsem to, ve škarpě se mi zablo­kovalo přední kolo, tak jsem šel saltem přes řídítka. Ještě že jsem chodil do Sokola…“ Zázrak, jeho Enfield to odnesl pouze ulomeným zrcátkem. Asi po hodině nás dojel další z party, Brňák Boban: „Říznul jsem sebou na blátě. Mám ně­co s palcem, raději nebu­du sundávat rukavici, ať je zpe­vně­ný. Uvi­dím večer.“ Bilance prvního dne: nabrali jsme půl dne zpoždění kvůli pozdnímu příjezdu motorek, dva pády a jedno zranění. Večer při dezinfekčním panáku jsem se v duchu loučil s rodinou a kamarády doma. Snad dovezu alespoň pár pěkných záběrů. Obrátil jsem se na vůdce výpravy s dotazem, jaký bude přesný itinerář dalších dnů, abych věděl, kolik času budu moci věnovat natáčení. „No, my jsme to dělali minule tak, že kámoš s kamerou jel napřed a pak nás točil, jak projíždíme,“ vysvětlil „Ode“ dramaturgii. Představa, že si v klidu hledám kompozice, zatímco zby­tek skupiny trpělivě čeká na kameramana, se začala rozplývat. Stativ jsem za tři týdny nakonec vytáhnul jen dvakrát a byl rád, že mám jednu kameru přímo na přil­bě. Jinak bych některé partie cesty neměl zaz­namenané vůbec. Kamarád Miro naše tempo popsal dokonale: „Hrneme to stylem brmbrm placka, brmbrm benzínka, brmbrm rýže, brmrbrm benzínka, brmbrm placka …“ Stal jsem se polykačem kilometrů, aniž bych si to úplně přál, ale jak se říká „zážitky nemusí být vždycky kladné, hlavně že jsou silné“. A to rozhodně byly. Benátky v Kašmíru Už na vjezdu do Šrínagaru nás čekala dopravní zácpa, troubení a nekonečné hledání me­ ze­ry mezi náklaďáky, osobáky a rik­ša­ mi. Jedna z nich se šklebícím se řidičem mě nekompromisně vytlačila do drá­tě­né­ho plotu, sloupky nevydržely a už jsem se válel. K tomu všude vojáci a nekončící vojenská kolona. Důvodem manévrů byl patrně teroristický atentát měsíc před naším příjezdem v jedné z největších mešit světa Jamal Masjid. Mešita je obrovská, pojme snad tři tisíce věřících, těžko jsem hledal hlavní část. Měl jsem obavy, co se bude dít, když vytáhnu kameru. Zbytečně. Nikdo se nerozčiloval, naopak se okolo mě vytvořil kroužek diskutujících: „Jsme rádi, že jste přijeli, odkud jste? Jak se vám tu líbí, cítíte se u nás dobře? Vyřiďte prosím u vás doma, že nikomu neubližujeme, řekněte, jak je Kašmír krásný.“ Měli pravdu, ne nadarmo se město nazývá indickými Benátkami. Ve Šrí­na­ga­ru jsem zažil doslova luxusní nocleh na hau­sbótu Kingshouse. Majitel se s „Odem“ vítal jako se ztraceným synem. Večer jsem prostudoval knihu hostů. Vě­děl jsem, že tady někde nocovali při své dru­hé cestě inženýři Hanzelka se Zik­mun­dem. Objevil jsem „jen“ po­dě­ko­vá­ní sira Ed­munda Hillaryho, který zde po­bý­val i se Sherpou Tenzingem Norgayem. Jediným problémem, který jsme v Kaš­mí­ru řešili, bylo sehnat zasloužené pivo po celodenním polykání prachu. V mus­lim­ské oblasti byl totiž zrovna ramadán. Do buddhistického Ladakhu jsme se proto opravdu těšili. Turistické centrum Leh nabídlo pivo, víno a restaurace s masem. Úsměv se mi vrátil na tvář. A v naší masožravé partě nejen mně. Řízek nebo steak byla později zakázaná slova. Nejvyšší cesta světa Z centra Lehu vede horská silnice přes Kardung pass do Nubra Valey. Asfalt skon­čil dřív, než jsem si přál, a následoval indický offroad. Cesta byla široká přesně na náklaďák a motorku, pod vámi pro­past. Tohle jsem zažil v Albánii s obytným kamionem MAN, jedno místo jsme tam dokonce přejmenovali na Soutěsku čtyř sevřených řití. Tady nebylo cest, kde by nepadalo kamení, motorkou sice prokličkujete kde co, ale cestu současně zablokují náklaďáky TATA. Pak nám pro motorku zůstal chodníček na hraně propasti. Nejlepší je přivřít oči, přidat plyn a kritickým místem proletět. Hrůzu z těchto pasáží srovnaly fantas­tické vý­hle­dy v sedlech. Přejít s kamerou ně­ko­li­krát parkoviště ve výšce 5400 m n. m. byl pro mě slušný sportovní výkon. Obdi­vuji ho­rolezce, kteří bez kyslíku šlapou na osmitisícovky. Borci, mně se mo­tala hlava jako při čardáši. Hrdinství šlo stranou, udě­lal jsem pár záběrů a ma­zal do údolí. Přestože jsou závaly silnic na denním pořádku, zdejší cestáři kupodivu nejsou nikdy překvapeni. Vzpomínáte si na tele­viz­ní noviny a každoroční úsměvné re­por­tá­že, jak sněhová nadílka zaskočila české sil­ničáře? Tady by to znamenalo ka­ta­stro­fu. Během putování jsme zažili dobrých tři­cet závalů. Od malého sesuvu kamenů až po sesuvy bahna a šutrů vysoké i přes de­set metrů. Nevím, kde cestáři parkovali, ale vždy se nebývale rychle v kritickém mís­tě objevili. Z obou stran sesuvu se přihnala těžká technika, od nakladačů až po pásové buldozery, a začali kutat proti sobě. Když byl zával z bahna a kamení příliš rozsáhlý, zvolili objížďku o kus dál. Jak jednoduché, auta novou vozovku ujedou a zhutní, cesta od této chvíle vede jinudy. Odhadnout, za jak dlouho bude ten který zával odstraněn, je loterie, práce může trvat pár hodin nebo taky několik dní. Indové vnímají závaly jako součást života. Osobní přeprava, autobusy nebo dodávky to jednoduše před neprůjezdným místem otočí, cestující zával přeskotačí i s ba­to­ži­nou a pokračují dál jiným pro­střed­kem. Nikdo se nevzteká. Něco po­dob­né­ho u nás si neumím představit. Cestáři mají i smysl pro humor. Alespoň já jsem to tak vnímal. Podél cesty je spousta popsaných žlutých betonových patníků, které hlásají varování, např. Zranění bolí nebo Rychlost a bezpečnost se nikdy nepotkají. I když jsem si to zakazoval, nedalo mi, abych si jich při jízdě nevšímal a nápisy nečetl. Přitom jsem se mohl při louskání dobře míněných rad z nepozornosti parádně roz­se­kat. Nic pro sváteční jezdce Většina členů party se mezi sebou znala z minulých motocest, ať už po Himálaji, Tibetu nebo Nepálu. Všichni zkušení jezd­ci. Pro začátečníky tohle ježdění oprav­du ne­ní. CK Rajbas nabízí pro klienty několik okruhů. Ptal jsem se Honzy, jak řeší situaci, když se mu na zájezd přihlásí jou­da, tedy nezkušený jezdec. Odpověď mě pře­kvapila. Jeho výpravám se prý svá­teč­ní jezdci vyhýbají. A to je dobře. Nikdy nezapomenu na zastávku v místě ne­š­­těstí, které se stalo během jejich mi­nu­lé cesty. Všichni mlčeli a tiše vzpo­mí­na­li na kamaráda, který nedojel. Lumír se zří­til asi ze třísetmetrového srázu. Aleš za­pa­lo­val svíčku se slovy, že už by nikdy v ži­vo­tě nechtěl škrtat sirkou pod ka­ma­rá­dem. Rodina tehdy dala souhlas ke zpo­pel­nění na místě. Převoz ostatků byl prak­ticky nemožný, a tak chlapi museli kremaci udělat sami. My jsme se naštěstí vrátili všichni, včetně ženského doprovodu. Přiznám se, na začátku jsem se trochu obával, aby nešlo o ufňukané princezny. Opak byl pravdou. Daly cestu úplně s přehledem, v do­pro­vod­ném autě vůbec nejely, celou cestu se­děly na tandemech. Celkem jsme na trase Jammu – Šrínagar – Kargil – Leh – Nubra valey – Jezero Panang – Keylong – Kaza – Tabu – Napgua – Reconcpeo – Shimla – Kalka ura­zili více jak 2500 km, z čehož bylo asi třicet procent silnic asfaltových. Ve výšce nad 4000 metrů n. m. jsme strávili více jak 14 dní, nejvyšší sedlo, které jsme pře­je­li, bylo ve výšce 5430 m n. m. Po zkušenostech musím prohlásit, že En­field má neuvěřitelné jízdní vlastnosti. Projeli jsme snad všechno: asfalt zavátý pískem, kameny, bahno, písečné duny, brody potoků i řek, štěrk ve všech velikostech. Dnes mi přijde až k smíchu, když doma přezouváme kvůli bezpečnosti gumy na ostrých endurech, jakmile ze třetiny ubudou „špalky“. Enfield žádné špal­ky nemá! Přední guma má jen po­dél­né drážky, žádnou příčnou. Nechápu, že to funguje. Enfield stále drží směr na ja­kém­koli povrchu. Ne nadarmo na sobě mají samolepku Made like a gun. Střela taky drží rovný směr a uhne jen o velkou překážku. Upřímně, jsem přesvědčen, že kdybych trasu projel na své vlastní motorce, tak by z ní moc použitelného nez­bylo. Epilog Když jsem na zpáteční cestě při odbavení zavazadel na letišti sundal ze zad batoh a položil ho na pás skeneru, uzřel jsem pravou příčinu zápachu, který mě nějakou dobu do­pro­vá­zel. Myslel jsem si, že je to hnilobný pach z ulice, ba i podrážky sandálů jsem si prohlédl, zda jsem snad někde nešlápl do lejna. Nikde nic. Teď jsem tu hnědou hmo­tu spatřil přilepenou na vnitřní straně ba­tohu. Mám vzadu na triku zjevně nový obrá­zek, prolétlo mi hlavou. Snažil jsem se batoh z pásu sundat, ale než jsem chy­til popruh, zajel do útrob stroje. Tam se oto­čil a zbytek hnědé hmoty setřel ro­tu­jí­cí pás. Ostraha přepážku uzavřela, mě od­ved­li na toaletu, abych byl vůbec scho­pen letecké přepravy. Kde jsem k lejnu při­šel, nevím. Indie mě pěkně vy­pro­vo­di­la, smál jsem se za letu sám sobě. Bo­hu­žel jsem se mýlil. Na poslední dáreček jsem si pár dní ještě počkal. Po inkubační do­bě se v klidu domova přihlásila horečka dengue. Vysoké horečky, zimnice, ka­pač­ky. Halucinace při teplotě nad 43 °C jsou mož­ná větší než po dobrotách pěs­to­va­ných v Kašmíru. Další cesty jsem musel na pár měsíců zrušit. Jeden sen, zažít Indii na motorce, jsem si splnil, o druhý, na­tá­če­ní na parádní filmařské expedici Steva Lich­taga na atol Aldabra, jsem přišel. Člověk holt nemůže mít všechno. s