Dva mexičtí performeři Coco Fusco a Guillermo Gómez-Peňa se v roce 2010 oblékli do kroje, nechali se zamknout do klece a na ni umístili nápis „Dva doposud neobjevení američtí indiáni“. Dělali si tak legraci z toho, jaký byl dřív přístup kolonizátorů a také z toho, jak dnes pořád každý turista volá po tom, aby viděl něco jedinečného, echt domorodého. Zadejte si je na YouTube, jestli najdete čas, je to docela legrace. Největší ironií celé akce ale nakonec bylo její vyznění, kdy si většina návštěvníků performance stěžovala, že to bylo málo autentické a připadali si dokonce podvedení, když zjistili, že ti poslední dva členové výjimečného etnika byli obyčejní Mexičani! Takže celou performanci návštěvníci sežrali i s navijákem tak moc, že je nakonec štvalo, že jim někdo prozradil skutečnost. Tu posedlost „divokostí“, „objevitelstvím“ a „unikátností“ má tolik lidí zažranou pod kůží, že když někde skutečnost neodpovídá jejich představám, začnou kritizovat rozvoj – ať je způsobený čímkoli, třeba i turismem. Pro různé televize jsem natočil celkem dost cestopisných filmů a můžu vám říct, že jsem mnohokrát čelil debatám zadavatelů a producentů, že to mám málo „domorodé“, málo „divoké“. Mohl jsem se tlouct do hlavy, jak jsem chtěl, že místní „lidojedi“ už dávno nosí rifle a digitálky. Že jejich současné tancování kolem ohně se mnohem víc podobá divočejšímu mejdanu než halucinogenním magoriádám, jak si je představují čtenáři koloniálních rodokapsů. Záběry, které jsme natočili ve skansenech a na turistických představeních, jsem pak často musel do sestřihu doplnit. Alespoň jsem si pokaždé prosadil, že řekneme, jak to je – tedy že přiznáme, že se díváme na kulturní vystoupení a nebudeme tvrdit, že to je běžná skutečnost. Jen pro ilustraci nabízím pár poznámek o vývoji v „rozvojovém“ světě: v Mongolsku byl systém mobilní komunikace GSM zaveden dříve než u nás (v roce 1996 jsem valil bulvy na billboardy, kde byli kočovníci nabádáni k nákupu malých mobilů, zatímco u nás bylo ještě pořád možné sem tam vidět kufříkový NMT „mobil“) a v Keni místní Masajové posílají peníze mobilem minimálně dva roky, kdežto u nás se to teprve chystá (nemluvím o mobilním bankovnictví, ale o přímém odesílání peněz rovnou telefonem). Přitom spousta lidí pořád trvá na umělém udržování desítky let starých představ. Jako by všichni chtěli, aby se cestovalo stejně, jako když Dočolomanský coby detektiv Nick Carter přijel řešit záhadu nenavečeřené masožravé Adély převlečený za strakonického dudáka.| Před pár lety v Ekvádoru mi jeden chlapík vyprávěl o tom, jaké to bylo, když na rovníku ještě nebylo tolik atrakcí v souvislosti s tím, že jde o rovník. Na druhou stranu mi pak dvě turistky z Evropy vyprávěly o tom, jak je štve, že nejsou autobusy k Mitad del Mundo správně označené, a že tedy spojení na rovník musí složitě hledat. Na Galapágách mi místní obyvatelé popisovali, jak teď nic nestojí za nic, všude jsou samí turisté, a přitom nostalgicky vzpomínali, jak před dvaceti lety nikde nikdo nebyl. Zasnil jsem se spolu s nimi a představoval si to nádherné souostroví v dobách Darwina, ba ještě i v době výzkumů Thora Heyerdahla! Ale pak, jak řeč pokračovala dál, milí chlapíci se rozpovídali, jak pořád zdražují, když za to jsou návštěvníci ochotní zaplatit, a jak pracují právě pro turisty! Jak si díky tomu postavili nové domy a těší se na vlastní loď, na které budou jednou cizince vozit a vydělávat ještě víc než teď. „Chceme pannu se zkušenostmi kurtizány,“ řekl v návalu sebereflexe jeden z nich. Když Belgie kolonizovala Kongo a král Leopold posílal do této africké země etnografy a zaměstnance muzejí mapovat podobu domorodého života, došlo také k pozoruhodným událostem. Rád bych předeslal, že Leopolda podezírám z falešnosti. Vědce do Konga podle mě posílal jen proto, aby uměle vyvolávali dojem nebezpečnosti afrických „lidojedů“ a tím aby bagatelizovali sadistické zacházení s místními lidmi. Ale to je můj názor, snad se mýlím. Pro moje dnešní téma je podstatné, že do země dorazilo na tehdejší poměry hodně badatelů a novinářů, kteří fotili co nejdramatičtější výjevy a vozili do domovských galerií co nejunikátnější domorodé artefakty. Šlo to až tak daleko, že Konžané vyděšení sadismem a nevypočitatelností návštěvníků dělali vše, co považovali za nevyřčené přání bělochů. Na jednom místě začali stavět nesmyslný chatrčový sál, tak zvanou „velikou síň“, o které si cestovatelé přečetli v knize V srdci Afriky (Schweinfurth, 1874). V Kamerunu si dokonce náčelník Njoya nechal postupně udělat čtyři trůny, protože je po něm vždy chtěli do svých sbírek čtyři různé etnografické expedice. To je zapeklité! Jak by se dalo z dnešního hlediska posoudit, který z těch čtyř náčelnických trůnů byl víc echt domorodý? Říkám si, že možná tento znovu a znovu vyráběný trůn pro cizince, pro turisty, byl možná prvním suvenýrem na světě! Dodnes se také často mluví o tom, jak se domorodci údajně bojí, že jim fotografie ukradne duši. Dovolte mi ocitovat fotografa Felixe Nadara (1820–1910), který fotil mimo jiné i Honoré de Balzaca, skutečného autora této obavy: „Balzac usoudil, že pokaždé, když se někdo vyfotografuje, odpadne jedna ze spektrálních vrstev jeho těla a přenese se na fotografii. Opakované expozice pak nevyhnutelně vedly ke ztrátě dalších duševních vrstev, tedy samé esence života.“ A od slavného spisovatele později tuto interpretaci převzali další psavci, až se z toho stal zažitý omyl. Vysvětlete mi prosím, jak by si to mohli myslet domorodci, kteří tehdy poprvé viděli bělocha, natož fotoaparát, a už vůbec nemohli tušit, co z toho zařízení po všech vyvolávacích procesech vyleze?! Vývoj tu vždycky byl a pořád tu je, marná sláva, nadávejme si, jak chceme. Když do naší země v devadesátých letech přijížděli první turisté ze „Západu“, mnohokrát zaznělo zvolání, ať je naše země pořád stejná, ať se nic nemění, ať si uchováme ten jedinečný kolorit komunistické země. Přitom nejen já, ale i spousta ostatních Čechů měla té ohavné, šedivé, ušmudlané uniformity plné zuby, a jestli jsme měli něco v hlavě, tak potom vidinu spokojené budoucnosti, která se velice podobala tomu, jak ti západní turisté bydlí doma. Kdežto oni chtěli, aby to u nás vypadalo tak, jak si oni mysleli, že tady žijeme. Jedna věc jsou osobní tvrzení různých autorů v médiích a pochybných knihách, druhá věc je skutečnost. Proč bychom najednou měli chtít po lidech v méně rozvinutých státech, aby hráli statisty našich nesmyslných představ? Před pár dny jsem se vrátil z cesty po Bali. Ten nádherný ostrůvek se vyvíjí v turistickou velmoc. A to ledaskomu nejde pod nos. Dokonce se vžilo rčení „na ostrově Bali, tam s cizincem vyjebali“, jakože už nic není opravdové a všechno je jen turistické šméčko. Jasně že se místní snaží žít lépe, dokonce se zvětšuje skupina těch, kteří se učí pracovat západním stylem, snaží se uvažovat víc evropsky. Já se jim nedivím. Ano, jejich tradiční kultura, která by se ledaskomu mohla jevit jako „lenivá“, tím bere za své, ale to je prostě vývoj. Kdo by to nechtěl, když půl života strávil v hliněné chajdě a pro vodu chodil dennodenně dva kilometry k pumpě? Krásné hinduistické chrámy nikdo neboří, o ty se bát nemusíme. Naopak, chrámy se pro turisty uchovávají jako ostrovní rodinné stříbro. To je přece jeden z důvodů, proč sem cizinci jezdí utrácet. Utrácet – ano, i já jsem tady s rodinou utrácel, až se nám od peněženky prášilo – alespoň tedy tolik, co jsme si mohli dovolit. To, co se mi jevilo jako láce oproti evropským cenám, bylo tady netradičním výdělkem pro prodávajícího. A tím se dostávám k tomu hlavnímu: turistika, to je jeden z nejrychlejších systémů distribuce bohatství po celém světě. Co na tom, že si třeba my doma jako boháči nepřipadáme. Pro místní, kteří v životě nenašetří ani na nejlevnější letenku asijské nízkonákladovky, jsme pracháči. Za pár let, přesněji za pár turistických sezón, se to může změnit. A kdoví, třeba příští destinací Lonely Planet a National Geographic bude Bangladéš, jedna z nejubožejších zemí světa. Anebo Malawi, Etiopie… Tam, kde nepomáhají světové dotace, mohou pomoci utrácející turisté. Nepodléhejme iluzím, že ten, kdo je chudý, je ctnostnější, že ten, kdo je divočejší, je opravdovější. To jsou líbivé kecy. Lidi jsou si na celém světě většinou moc podobní a jenom životní podmínky nutí člověka chovat se anebo žít jinak. Žádný ubožák ve své chudobě a utrpení ctnost nevidí. Dopřejme jim lepší život. Nebuďme sobečtí jen proto, že chceme žít ve svém světě sladkobolných iluzí o opravdovosti vázané na chudobu a nouzi. Podstatné je uplatnit vlastní soudnost, vlastní zodpovědnost. Používat vlastní hlavu. Necestovat podle klišé a zažitých nesmyslů, ale podle vlastní hlavy a vlastního srdce. Nenutit místní dělat ze sebe tragikomické herce a cvičené opice. Ale na druhou stranu vnímat odlišnost i v tom, co všude na světě je a bude jiné: architektura, systém hodnot, způsob života, styl bydlení, vztahy v rodině. To se jen tak uniformovat nebude. To, nad čím dnes lomíme rukama, jak je to už umělé a turisticky falešné, bude za pár let opět vzpomínkou na staré dobré časy. To dobře ilustruje historka ze Srí Lanky: když jsem tam jezdil ještě v době občanské války, lidé doma v Evropě i na bývalém Cejlonu mi říkali, jak je to všechno pryč, jak ta země už vůbec není, co bývala. Turistů bylo málo, lidi se báli, aby se jim něco nestalo. Když tam jezdím dnes, lidé doma i na Srí Lance mi říkají, jak to teď už není ono, protože ještě za války, kdy tam nikdo nejezdil, to byla přece ta opravdová Srí Lanka, země se svými autentickými kořeny a tradicí. Už teď se těším, co mi budou lidé říkat, až tam pojedu za deset let, cha cha!