Čtenáři na cestách Většina lidí v mém okolí si plete Wales se Skotskem, popřípadě jej mlhavě umisťují „kdesi do Anglie“ a maximálně tuší, že princ Charles je princ velšský, aniž by si byli jisti správným pravopisem tohoto titulu. O něco poučenější jedinci možná pobyli v národním parku Snowdonia nebo sledovali v televizi Příběhy bratra Cadfaela, středověkého mnicha z anglického opatství Shrewsbury, kde vždy zločinci před pronásledováním prchnou přes řeku Severn do velšského zahraničí. Velšská historie je plná statečných hrdinů, neohrožených nájezdníků a rebelů bojujících proti anglické nadvládě, nebo taky mezi sebou navzájem. Jedním z nich byl i Owain Glyndŵr (1355-1416), samozvaný princ velšský, po němž je pojmenována značená dálková trasa středním Walesem, kterou jsem se rozhodla absolvovat a poznat tak krásy této tajemné zastrčené země „na vlastní nohy“. Jedno z mála obdělaných polí ve středním Walesu Croeso i Cymru! Nerozumíte? Tak to jste tu správně. Máte pocit, že jste se ocitli v některém dílu Pána prstenů a mluví se na vás podivným zapomenutým jazykem Středozemě? Vítejte ve Walesu! Není jim sice rozumět ani slovo, ale nikde jinde na světě jsem zatím neměla tak intenzivní pocit, že mě opravdu rádi vidí. Jsou u vytržení z toho, že vás napadlo omrknout tenhle kout světa. Moc místních nepotkáte a oni moc cizinců taky ne, takže když už k tomu dojde, ochotně se nabízejí, že vám pomůžou, nakrmí vás, napojí nebo aspoň popovezou, protože představa, že jdete pěšky, s batohem a navíc dobrovolně, je pro ně psychicky nesnesitelná. Milují, když se jich zeptáte, jak se správně vyslovuje název jejich obce, ať už je to Llwyngwyn, Llwynhir, Llwydiarth nebo třeba Cwmydwrgi. Chcete vážně vědět, jak to vyslovit? Stavte se ve Walesu, už jen kvůli těm zvukům, které se nedají reprodukovat. Alespoň na okraj si zapamatujte, že tolik oblíbené „ll“, vyskytující se v názvu každé druhé místní dědiny minimálně dvakrát, vydáte tak, že si připravíte to největší flusnutí ve svém životě, vytáhnete ho až z paty, pořádně nahlas vychrochtnete a pak teprve k tomu přilepíte „l“. Obdobně postupujete při hlásce „ch“. Už je vám jasné, jak máte trénovat, až se budete chtít jako já dostat do městečka Machynlleth? Věřte, že utábořit se nakonec po celodenní etapě u jezera Du, je opravdu lingvistická úleva. Stále se nemůžu rozhodnout, zda je šílenější velština nebo baskičtina. A mimochodem, víte, jaká je nejpopulárnější obec ve Walesu? Najdete ji na ostrově Anglesey a u cedule se tam fotí všichni turisté světa, neboť její jméno je oficiálně nejdelší na světě. Vítejte v Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochu! zvuk ovce Velšské ovce jsou individualistky, podobně jako jejich svérázní pánové. Za celé tři týdny toulání se mi nepodařilo najít jedinou, která by ovládala mezinárodně uznávané a Evropskou unií schválené „bé“. Velšanky prostě bučí. A že jsem jich měla možnost vyzkoušet tisíce. Pokud se rozhodnete vydat po stopách prince Glyndŵra, budete potkávat hlavně ovce. Trasa je totiž záměrně vytyčena tak, aby vedla co nejvíce přírodou, mimo civilizaci a pevné silnice, což ve Walesu znamená jediné: brodění se orosenou trávou a nekonečné přelézání zídek a ohrad s milióny ovcí všech etnických skupin. A tuny ovčího trusu. Pozor, po ránu klouže! Opravdu se vyplatí vzít vážně slovo, které se mi vrylo nesmazatelně do paměti: ARAF! Pomalu! Ovcí se ve Walesu prostě nezbavíte. Jsou vašimi společnicemi celou cestu, ve dne v noci, vyrazí nečekaně z kapradí u stezky, aby vám způsobily infarkt, pozorují vás, když se pasete na nekonečných plantážích borůvek, jahod, malin a ostružin, za soumraku jich musíte pár odehnat z nejlepšího místečka vyhlídnutého na postavení stanu. Když se po několikahodinovém úsilí konečně vydrápete po skalách na vrchol nejvyšší a nejuctívanější velšské hory Snowdon, kdo myslíte, že tam na vás čeká s posměšným bučením? Chlupatá špinavá ovce. Jsem přesvědčena, že když se Radek Jaroš vyšplhal na K2, taky tam na něho jedna taková čekala. Ty potvory vám vlezou všude. galerie Jedna z mála vesniček na trase Glyndwr´s way velšská krajina Ovce mají také na svědomí totální proměnu zdejší krajiny. Nekonečné lesy se změnily v holé oblé kopečky porostlé kapradím. Místní podnikavci využívají přežvýkavce ke spásání hustě se množících golfových hřišť. Souvislý porost tu najdete jen výjimečně, zato osamocené duby, pod nimiž naleznete útočiště v letním parnu (pokud vás ovšem berani do stínu pustí), jsou impozantní podívanou. Z nejvyššího bodu Glyndŵrovy cesty, kopce Foel Fadian, je impozantní pohled na celou zem. Na severu se z mraků vynořuje skalnatý špičák Snowdonu, na západě za kopečky zahlédnete odlesk oceánu. Na jihu se za hladinou jezera Glaslyn, mokřinami a skvrnami lesíků zvedají vřesem a kapradím porostlé vrchy národního parku Brecon Beacons. Uhelné království Cardiffu naštěstí zůstává skryto za hřebenem. Ještě mrknete na východ k Anglii, kolik toho už máte za sebou, a rychle se běžíte schovat do stanu před nájezdem muchniček. galerie cesta časem Máte rádi pravěké monolity, příběhy z dob Římské říše nebo by vás snad bavilo naslouchat výmluvným bardům pějícím hrdinské ódy na staré velšské prince? Ve Walesu stopy toho všechno najdete. A nemusíte ani chodit daleko. Na okraji města Machynlleth, sídla parlamentu svolaného Glyndŵrem v roce 1404, se můžete projít po římských schodech vytesaných přímo do skály. Stačí se protáhnout ostružinovým křovím a narazíte zaručeně na nějaký menhir nebo dolmen, jako je např. Pentre Ifan v Pembrokeshiru. Pobřeží Walesu je obklopeno „železným pasem“ středověkých hradů anglického krále Edwarda I. Na nepřístupných skalách Snowdonu si zase stavěli svá nedobytná orlí hnízda místní šlechtici. A pokud se nebojíte, že vás v noci bude strašit uťatá hlava prince Llewelyna ap Gruffyda, sjednotitele Walesu, můžete si ustlat hned vedle jeho (údajného) hrobu v ruinách opatství Abbeycwmhir. Rodina Hamerova dnes farmaří na pozemku, na němž bylo opatství ve 12. století vybudováno, poskytuje ho zcela zdarma jako tábořiště ušlým poutníkům a ve stodole hned vedle traktorů zřídila i malé muzeum věnované historii kláštera a Llewelynově hrdinském životě a tragické smrti. galerie LUKULSKÉ HODY Při skotačení s batohem po kopcích, přelézání ohrad a koupání v řekách člověku vyhládne, a jelikož nejím trávu (od ovcí se nedá pochytit všechno, i když tohle by se, na rozdíl od tupého panického běhání a drbání se o ploty, hodilo), nezbývá než občas zavítat do nějaké místní hospůdky a doplnit energii pravou velšskou snídaní podávanou po celý den. Kromě slaniny, párečků, fazolí, volských ok a toustů s máslem a marmeládou obsahuje taky místní klobásečky, jakési smažené bramborové pirožky, houby a grilovaná rajčátka. Hroudu voňavého chedaru či vychlazenou pintu místního moku z některého domácího minipivovaru lze degustovat v závislosti na výši finančních prostředků. O kvalitě britské kávy se ale raději zmiňovat nebudu. T Velšská hospůdka Nefalšovaná velšská snídaně