Na vlastní kůži Milan Daněk je český cestovatel, tremp a nadšený běžec dlouhých tratí. Ze svých expedic do divoké přírody a za lidmi, kteří v ní žijí, si přiváží nejen cenné zážitky, ale také množství filmového materiálu. Jeho kniha Ti, kteří utíkají pěšky vznikla jako „česká odpověď“ na otázky vyplývající z proslulé knihy Zrozeni k běhu, jež vzbudila zájem o tajemný kmen zázračných běžců Tarahumara i techniky jejich běhu. Vypravili jsme se za ním s kamerou, aby čtenářům našeho magazínu přiblížil, jací jsou doopravdy Tarahumarové? Zázrační běžci chránící si svůj tajemný recept na šťastný život, nebo obyčejní lidé obývající mexickou divočinu, kteří jsou stále spíš nuceni utíkat než jen běhat? Neděle: SNY SE PLNÍ V noci jsem toho moc nenaspal. Honily se mi hlavou myšlenky plné obav, jestli budu schopen postavit se na start. Kolem půl šesté jsem v nejistotě vstal a udělal pár pohybů. Žádná bolestivá reakce nepřišla. Touha běžet byla silnější než nemoc. Uvěřil jsem v zázračné účinky včerejší návštěvy u fyzioterapeuta, ale hlavně a především sám sobě. Všechno bude dobrý, řekl jsem si a při tom se už oblékal do běžeckého. Sen se začal naplňovat. Také ostatní se postupně probouzeli a hned se začali chystat k běhu. Předzávodní napětí se stupňovalo. Teplota v noci neklesla pod příjemných patnáct stupňů. Stačilo si obléci závodní tričko a trenky, do ledvinky jsem si vzal oficiální triko závodu s číslem a pro jistotu i několik tablet ibuprofenu a hořčíku a energetickou tyčinku. Pečlivě jsem vazelínou promazal všechna místa svého těla, kde mohly hrozit oděrky. Ujišťoval jsem se, že jsem na nic nezapomněl… „Co pití?“ „Caballo přece sliboval, že vody bude dostatek na každé občerstvovačce.“ Od prostoru startu a cíle nás odhadem dělila vzdálenost pouhých tří stovek metrů. Došli jsme tam společně a okamžitě jsme byli pohlceni davem běžců, organizátorů i diváků. Jen obtížně se Renatě podařilo svolat nás a aspoň na chvíli nás znovu shromáždit k focení a filmování. Také ona před sebou měla nesmírně náročný den. Vedle občerstvování Dana jsme od ní očekávali, že stihne ještě dokumentaci průběhu závodu. Tížila ji hlavně zodpovědnost za filmování. O to víc proto, že tuhle kameru držela v ruce teprve podruhé… Napětí toho nesourodého mumraje před radnicí bylo cítit hlavně z příchozích gringos. Tarahumarové jen tak v klidu postávali, zatímco ultramaratonci se neustále rozcvičovali, protahovali a rozbíhali. Rozdíly byly vidět i ve výbavě. Indiáni vlastně žádnou výbavu ani neměli. Nikdo z nich neměl láhve a docela pochopitelně ani ledvinky či camelbagy. Téměř jednotní však byli ve svém obutí. Naprostá většina z nich měla na nohou sandále huaraches. To obutí cizinců bylo nesrovnatelně pestřejší, od sandálů přes pětiprsty až po trailové boty. Dan měl kolem pasu malou ledvinku s několika gely a láhev s vodou si vzal do ruky, tak jak byl zvyklý. Caballo si jako jeden z mála bílých oblékl bavlněné tričko s číslem. Startoval s jedničkou, ale dopředu oznámil, že z důvodu organizačních povinností neplánuje běžet nejdelší trať. Žákajda si své číslo napsala fixem na rameno a lýtka, což se později ukázalo jako velmi dobrý nápad. To Dan počítal, že si vystačí s tím, že se bude podle Caballova doporučení na obrátkách hlásit. Jenže – jak se ukázalo později, když anglicky křičel své „Thirty one!“ – neodhadl, že mu tu stěží bude někdo rozumět. Indiánské ženy vůbec nevypadaly jako atletky. Jediným rozdílem mezi těmi, které se chystaly běžet a získat tak poukázku na kukuřici, a těmi, které zůstanou v městečku hlídat děti a povzbuzovat své muže, byl v tričku s číslem. Ty, které se chystaly na start, si ho přetáhly přes své nabírané haleny. Neodložily nic ze svého tradičního oděvu – dlouhé, pestře barevné sukně nevyjímaje. Všemi očekávaný okamžik startu závodu byl ohlášen na půl sedmou, krátce po rozednění. Zdržení však nabíralo skoro čtvrthodinu, když jsme se konečně začali shromažďovat za startovní čárou. Slunce se právě chystalo vyhoupnout nad hranu kaňonu. V početném houfu startujících ředily drtivou převahu snědých indiánů jen tu a tam bledé tváře ultramaratonců. Ani místní politici si opět nenechali ujít příležitost, jak se zviditelnit. Pro pořadatele bylo zřejmě obtížné vybrat některého z nich k čestnému výstřelu ze startovní pistole, a tak dostalo několik nejvýznamnějších do ruky praporek a začátek velkého závodu odstartovali společně. Žákajda a Dany Odmávnuto! Zvířil se prach a dopředu vyrazilo tornádo Tarahumarů. Na malou chvíli jsem se také nechal strhnout živelnou energií rozhýbané masy lidských těl a jásotem diváků. Podlehl jsem opojnému pocitu splněného snu. Od tohoto okamžiku jsem zase věřil sám sobě. Pochybnosti zmizely. Byl jsem si najednou naprosto jistý, že to dokážu. Naštěstí jsem včas procitl z počáteční euforie a zvolnil. Trať dlouhá osmdesát kilometrů budila respekt. Trochu mě překvapilo, když se kolem mě na asi prvním kilometru přehnal Germán Silva. Předpokládal jsem, že už je dávno někde v čele. A hned jsem si to spojil s čekáním a odkladem startu. Mexická ikona ho zřejmě zmeškala. Ale ani případná ztráta několika minut určitě nemohla znamenat konec šancí na vítězství. Před námi bylo stále osm desítek kilometrů. Nezpevněné cesty, nekonečná stoupání, prach a horko. Jak se dalo očekávat, postupně odpadávali indiáni, kteří přecenili své schopnosti. Germán, stejně jako několik stovek metrů před ním Dan, se neustále přibližoval k samotnému čelu táhlého hada závodního pole běžců. Žákajda, běžící od počátku přede mnou, se také dala strhnout davem. Pocítila takovou lehkost, že se až musela krotit, protože si byla vědoma, jaké důsledky může mít přepálený začátek. Ani běh do táhlého kopce jí nedělal problém. Tomáš se držel těsně za ní, nechtěl udělat chybu a považoval za výhodné přiučit se z její zkušenosti. Žákajda sem však přijela především závodit, a tak pozorně sledovala své soupeřky. V průběžném pořadí žen se pomalu začala posouvat dopředu. Postupně se z devátého místa probojovala až na čtvrté. Nechala za sebou Američanky, Srbku, Rusku… Do kopce běžela o poznání rychleji. Při sbíhání se k ní soupeřky znovu přiblížily, ale pak už za sebou neměla kromě otoček žádnou závodnici na dohled. Mnohým z indiánů, kteří nedokázali odhadnout tempo, začaly docházet síly. Žákajda je jednoho po druhém předbíhala. Někteří už dokonce odpočívali ve stínu u občerstvovací stanice, jiní jen šli a občas popoběhli. Byli však stále kolem ní a to ji povzbuzovalo. Užívala si naplno běhu s Tarahumary! FOTOGALERIE Rovnoměrným tempem jsem zdolával první nekonečně táhlé stoupání a současně si užíval výborné příležitosti pozorovat dění v čele závodu. Rychlejší běžci už měli za sebou první obrátku kolem kostela v Guadalupe Coronado a vraceli se v protisměru. Danova pozice mi připadala vynikající. S přehledem držel kontakt se špicí sestávající teď už jen z několika zdatných indiánů a vytvořil si dobrý náskok před ostatními zahraničními a známými běžci včetně favorizovaného Germána. „Dané, výborně, drž tó!“ „Oni švindlujou, podvádí!“ odpověděl a bylo na něm vidět, jak ho štve, že místní indiáni občas odběhnou z prašné cesty a terénem mezi keři a kaktusy si zkracují trať. Hned jsem si řekl, že i na tomhle se dá najít něco dobrého, neboť takové zdravé naštvání může Dana paradoxně posílit. Zároveň jsem v duchu pochválil Caballa, jak důmyslný a přitom jednoduchý systém kontroly vymyslel. Nějaké malé zkratce asi nešlo zcela zabránit, ale získání pásky v důležitých místech, jako byla tahle otočka, jasně potvrzovalo dosáhnutí kontrolního bodu. Současně bylo pro indiány motivací. Počet barevně odlišených pásků slepených v náramky na zápěstí jednoznačně určoval, kolik mouky nebo kukuřice běžec v cíli obdrží. Bylo příjemné potkávat další z Más Locos. Při každém míjení jsme se zdravili a povzbuzovali. Mou výraznou postavu a těžkopádný styl samozřejmě nikdo nepřehlédl. Většinou už z dálky volali: „Čekóóó!“ FOTOGALERIE Naopak indiáni při setkání zachovávali kamenný výraz a většinou nijak nezareagovali, ani když jsem je pozdravil. Často drželi v ruce hůl, což vypadalo nezvykle. Jsou tak prostě zvyklí ze svých tradičních her rarajípari, i když tady při běhu bez míčku jim hůl v ničem nepomáhala. Před doběhem do vesnice jsem uviděl Žákajdu a Toma. Bylo na nich znát překvapení, protože se domnívali, že mají větší náskok. Hlavně Žákajda nepředpokládala, že má bolest v zádech tak dokonale odezní. Sklidil jsem rychlou pochvalu, že si zatím vedu nečekaně dobře. Povzbuzen jsem dorazil ke kontrole na návsi u misie, kde jsem obdržel zelenou pásku. K občerstvení tu nabízeli banány, pomeranče a pinole. Vzal jsem si půlku banánu a půllitrovku vody. Pitný režim byl nad očekávání dokonale zabezpečen. Přestože je zde balená voda přibližně stejně drahá jako limonáda, zbývalo jí po trase dostatek i pro pomalejší běžce. Každých zhruba sedm až osm kilometrů jsem si mohl vzít novou láhev. Bez výjimky jsem toho využil. Běžel jsem s láhví v ruce a pil za pohybu. V prostoru stanice jsem pak prázdnou láhev odhodil a vzal si plnou. Oběhl jsem kostelík a vracel se po stejné cestě zpět. Z kopce to šlo snadno a slunce ještě nenabralo pověstného žáru. V protisměru jsem potkával dobíhající běžce. Teď už stále častěji i ženy v šatech a s šátky na hlavách. Byl jsem zvědavý, kdy potkám Honzu. Držel se u samého konce, ale zářil optimismem. FOTOGALERIE Ve srovnání s úžasnou lehkostí při stoupání nebyli Tarahumarové při běhu z kopce už tak výjimeční. Dole u mostu při dalším občerstvení měl náš Dan už zase na dosah vedoucího běžce. Krátce se pozdravil s filmující Renatou, vzal si láhev vody a pokračoval v pronásledování indiána s číslem 127. Během zhruba kilometru, kdy bylo stoupání velmi mírné, se mu ho dokonce podařilo dohonit a předběhnout. Pak však trať odbočila z cesty na úzkou stezku mířící do svahu. Začal úsek skutečně kamenitého trailu a Dan se pustil do boje s prudkým kopcem. Na cestičce, v nepřehledných úsecích značené vápnem, zjistil, že se k němu zezadu někdo přibližuje. Nejprve si myslel, že nesetřásl toho indiána číslo 127, ale byl to jiný z mladých Tarahumarů. Šátek uvázaný kolem hlavy jako čelenku, na nohách tenisky a i při své podsadité postavě velmi lehce přeskakoval po kamenech. Dan ze sebe v tomto těžkém úseku nechtěl vydat úplně všechny síly a uvážlivě ho pustil, ať si běží. Uvidíme, jak na tom bude při návratu směrem dolů a po rovině, pomyslel si. Překonal vyschlé koryto říčky a po dalších několika kilometrech stoupání spatřil první známky osídlení. Blížil se do vesnice Mesa Naranjo. Naběhl na prašnou cestu a probíhal kolem malých domků roztroušených po svahu. Na vrcholku kopce uviděl skupinku lidí. Dalo se odhadnout, že právě tam bude další kontrola. Rychle nahlásil číslo, nechal si nalepit náramek, jednu plastovku vody přelil do své láhve, obsahem druhé se zčásti polil a zbytek dopil. Vzal si do ruky půlku banánu a už zase běžel. Naštěstí stavitele trati napadlo, že při běhu nazpět by na takhle úzké stezce mohlo docházet ke kolizím, a tak pořadatel ukázal Danovi směr na opačnou stranu, než odkud přiběhl. V úseku prašné a kamenité cesty dlouhém osm kilometrů na něj čekalo šestisetmetrové klesání. Pustil se do honu na indiána v čelence. Tehdy ještě nevěděl, že ten mladík je Miguel Lara, v současné době zřejmě nejlepší tarahumarský běžec. Ani Dan ani Miguel v tu chvíli netušili, že právě oni dva spolu dnes svedou strhující souboj… t Přečtěte si recenzi této knihy