Pohlednice Říkám si, že nevyzkoušet taxi browser – nejpopulárnější lokální dopravu, by bylo jako nepoznat Madagaskar. Je to levná doprava, která jezdí všude – tedy pokud vůbec stroj jede, nemá poruchu nebo nenapršelo a komunikace je neprůjezdná, anebo už nemáte ani floka. Z výchozí stanice se vyjede, až se auto zaplní. Že existují jízdní řády, jsou jen falešné pomluvy. Zaplněné auto znamená, že jsme natřískáni až po střechu a střecha je natřískána, až kam dosáhnou špagáty na upevnění šlapacího kola, různých beden, krabic a tašek s dobytkem. Cestou se nabírají další pasažéři. Tam, kde nás ještě včera sedělo 8 (Hyundai mini van) s řidičem, je nás najednou patnáct. Zajistil jsem si místo na sedadle pro tři, ale za chvíli jsme tu seděli čtyři. Už teď jsem seděl jednou půlkou na jakési tyči, která nepříjemně tlačila. Browser stále zastavuje a nabírá další pasažéry. Po další hodině nás v autě sedí už 25. Na mém sedadle je nás pět, proti nám se do uličky vměstnali další tři. Už tu není k hnutí – nohy se tlačí ze všech stran, pokud se jen kousek pohnu, přijdu natrvalo o zbytek svýho místa. V kabině pro řidiče sedí 4! Řidič nemůže přes haksny (rozuměj – nohy) pasažérů pořádně řadit. Raději se pouští do žvýkaní listů katy – místní měkké drogy. Řídí rychle a docela dobře. Je poznat, že cestu nejede poprvé. Zná i policajty, kteří jej nechávají projíždět za malý úplatek s pozdravným gestem. Na zadních – otevřených – dveřích visí obrovská petlice a na ní závozník a další tři pasažéři. O hodinu později sedím v jiným taxi browseru, v Peugeotu 407 pick up. Je nás tu sedmadvacet. Začínám chápat, že jakékoliv předsudky tu neexistují. Cestu si krátím pohledem na ostatní cestující. Přestože se neznáme a vidíme se poprvé, jsme jako staří známí. V autě se všichni smějí, jedí liči, které se zrovna sklízí nebo žvýkají katy (listy obsahují amfetamin a mají povzbudivý účinek). Ti, kterým to pohyb v autě dovolí, se snaží kvalitu listů katy posoudit jejím osaháním – prolnutím mezi prsty. Teď už nesedíme jen vedle sebe, ale někteří na sobě. Vyfasoval jsem snad největší krasavici v autě. Její váha určitě není nad 45 kg a to mi dává šanci přežít. Vše má ale svůj konec. Po hodině jízdy i tato „lehká droga“ přestává tlumit bolest. Naznačuji to dívce, ta se ale jen nádherně usměje a řekne mora mora, pomalu pomalu. Můj kamarád říká, že spr ávný cestovatel musí splňovat tři podmínky: musí mít betonový žaludek, ocelový nervy a plechovou prdel. A tak se zabejčím a vydržím až do cílové stanice. Plechová prdel je ale na hadry. Ta vskutku úmorná cesta, na kterou jsem se tolik těšil, stála nakonec za to. Teď, po celodenním odpočinku a koupání v hotelovém bazénu (pro domorodce naprosto nedosažitelný luxus), potkávám krásku na pláži. A tak vznikly tyto záběry. t Z Rameny zdraví Miloš