Vzduchoplavectví Francouzský spisovatel Jules Verne dokázal svými knihami rozdráždit představivost snad každého kluka a holky. I u mě vyvolávala četba touhu zažít podobná dobrodružství, která zažívali hrdinové na stránkách jeho románů. Kapitán Nemo mě lákal do hlubin moří v Nautilu, Cesta do středu země vybízela k odvážným speleologickým pokusům a Pět neděl v balonu lákalo k cestě kolem světa v koši balonu unášeného větrem. Trvalo řádku let, než jsem si tenhle sen splnil. V první pokračování našeho seriálu Vzduchoplavba vám popíšeme, jak jsme se s kolegou Petrem Horkým během naší cesty do Albánie vlastně vůbec neproletěli. Byla to trochu bláznivina, chtít se proletět nad Tiranou, která byla po desetiletí střežena stalinistickým vůdcem Enverem Hodžou. Ale nám to přišlo jako dobrý nápad, navíc jsme získali podporu albánského dobrodruha Alketa Islamiho. Po týdenním čekání na příznivý vítr jsem musel odjet s nepořízenou domů. Petr zůstal další tři dny. Nakonec se sice podařil jeden let, kdy na Petra zůstala role pozemního servismena. Pak se vítr otočil směrem k moři a bylo po létání. To důležitější však je, že jsme se díky tomu seznámili s bezvadným chlapíkem, balon pilotem Michalem Kubátem, který nás srdcařským seriálem bude provázet. Tak vzhůru do oblak! Mirek Náplava VIDEO „Tady je letiště a tady jsme my. A tudy poletíme.“ Trajektorie letu našeho balonu i místa pro letadla se na mapě nebezpečně blížily. Michalovi se protočily panenky. „Tudy ne, tady je bezletová zóna.“ „Není, buď v pohodě.“ „Je, na to jsou mezinárodní konvence, za jejich porušení se v lepším případě bere pilotní licence.“ „No, dělej, jak myslíš, ale já ti říkám, že vždycky s balonem lítáme tudy,“ pronesl s jistotou Alket Islami, albánský dobrodruh, paraglider a fotograf s šátkem uvázaným na piráta. „Nesmíš přeletět tuhle silnici, jinak je všechno jedno.“ Vhuuuuam, přeletělo nám nad hlavami dopravní letadlo, které se chystalo na přistání. „No jo, ale když bude foukat silný vítr, tak mám udělat co? Balon, to není éro ani padák. To je jako zaoceánský parník, každý manévr má svoje zpoždění, svoji reakční dobu!“ Alket už neposlouchal, odešel pro další kafe. Michal to neměl lehké. Podíval se na mě utrápenýma očima a já navázal: „Přece jsme to sem netáhli skoro dva tisíce kilometrů zbytečně.“ „Petře,“ začal náš pilot intonací venkovského učitele, divže neslabikoval jako v první třídě, „řídil jsi někdy horkovzdušný balon? Ne? Ale všimnul sis, že to nemá volant ani křídla, že jo!? Balon je veliká věc, která je nesená vzdušnými proudy. Jediné, co může pilot dělat, je, že rozpozná meteorologickou situaci, přečte směry vzdušného proudění v různých výškách a podle toho je schopen jakž takž koordinovat pohyb. Pokud ale prostě fouká jedním směrem, nemůžeš letět jinam. Ro-zu-míš?!“ Možná ta polopatičnost měla smysl. Doopravdy mi to docvaklo až teď. FOTOGALERIE „Ty to fakt nijak neřídíš?“ Namísto odpovědi si náš vzduchoplavec teatrálně roztrhl pytlík s cukrem a vysypal ho do dalšího šálku kávy. Mlčky míchal hustou tekutinu, která jako by odrážela jeho duševní rozpoložení, pomyslel jsem si. Maglajz, zmatek, zrníčka, cukr – ale dohromady černota černá. Vhuaaaam! Zaburácel další stroj. Letiště v Tiraně není zas tak frekventované, ale letouny se tu setkávají jakoby ve skupinách. Několik hodin nic a pak najednou třeba pět letadel po sobě. Pasažéři netuší, do jakého dobrodružství se můžou přimotat. Přistávat v letadle na Balkáně může být velmi nebezpečné, aniž by o tom kdokoli z lidí věděl. Partička bláznů se rozhodne, že poletí s balonem v jejich trajektorii přiblížení, a uvidíme, jak dávali piloti pozor na trenažérech! „Pojďme udělat jednu věc. Najdeme plac, kde by se udělal upoutanec, jen se naučíme spolupracovat při nafukování balonu a při vzletu. Ale kotevní lano zůstane na zemi.“ Michal dopil kávu a cinknutí odložené lžičky podtrhlo jeho slova. Do začátku lepší než nic, pomyslel jsem si. „Nejlepší otevřené místo je tady, hned vedle kavárny,“ ukazoval Alket za záda. Nasucho jsem polknul. Plac, který nabízel, to bylo rozsáhlé parkoviště u obchodního centra, jakých je v celé Evropě snad milion. „Nedokážu si představit, co nám řekne ochranka, pokud si tam začneme kotvit balon.“ Měl jsem trochu obavy. „Bez starostí, to domluvím,“ udělal Alket gesto, které mají Albánci v krvi. Po půlhodině manévrů zaburácely hořáky otevřeným prostranstvím, a jestli na nás do této chvíle nekoukal každý člověk v okruhu pěti kilometrů, pak teď se sem sbíhali poslední. „Kdo chcete, vlezte za mnou do koše!“ zavolal Michal. Na nic jsem nečekal a hop, byl jsem vedle něj. „Tohle drž, tady stůj.“ Jakmile jsme se dostali ze závětří velké obchodní budovy, opřel se do nás lehký vánek. Z výšky jsem si všimnul, jak se auto, ke kterému jsme uvázaní, zvedlo v tlumičích. I takové upoutané „hopsání“ mě naplnilo nadšením. Ale pozor! Támhle jsem zřetelně viděl, jak přistává letadlo. Bezletová zóna je proklatě blízko… Stačil moment a byl jsem zpátky v realitě. Zkrátka musíme mít velké štěstí na počasí. Budeme čekat… FOTOGALERIE Konečně 3. listopadu 2010 kolem páté ráno mi Michal třese ramenem: „Dnes to půjde,vstávej!“ Vymotal jsem se z postele a s napůl osleplým zrakem stejnou zprávu napsal Alketovi. Tak zněla dohoda. Pokud bude počasí vyhovovat, dáme vědět a celá operace se spustí. Původně byly naše plány mnohem barvitější a věřili jsme, že přeletů města uskutečníme hned několik, ale nakonec vyjde jen tento let – a zaplaťpánbůh za něj. Jakkoli jsme byli všichni rozespalí, začínající akce z nás únavu setřepala jako drobky z nedělního ubrusu. Nemuseli jsme spolu mluvit, „upoutanec“ u obchoďáku nás naučil jak na to. Poslední polibek proutěného koše se zemí a chlapi velmi zvolna, ale neodvratně stoupají do výšin. Chvíli stojím, ranní vítr je unáší nad město a já už mám zase práce jako na kostele. Všechno sbalit, potvrdit frekvenci ve vysílačkách a snažit se začínající městskou zácpou sledovat přátele. Oni pro změnu musí doufat, že je to nezažene do cesty přistávajícímu letadlu a že se někde nabídne dobré místo na přistání. V centru velkoměsta jich nebývá mnoho. Michal ani já jsme neznali Tiranu tak dobře, abychom se zorientovali podle názvů ulic. A tak mi k orientaci posloužilo chování kolemjdoucích. Když jsem viděl, jak lidé na chodnících natahují krky někam k obzoru, bylo jasné, že sledují balon.“ Po necelé hodině z vysílačky zapraskalo: „Klesáme, kolem jsou hnědé paneláky a mezi nimi plocha. Musíš nás najít.“ Lup, cvak a vysílačka oněměla. Takhle se museli cítit v Houstonu, když se během přistávacího manévru odmlčel raketoplán Columbia. Najdu je někdy? Jezdil jsem městem, podle větru se snažil tipnout, kde by mohli být, a vyhlížel hnědé paneláky. To nepůjde. Píp píp, připomenul se mi telefon a na něm mrkala soustava souřadnic. To znamená jediné – pánové přistáli a už mají čas zaměřit se. Všechno je v pořádku! Nebylo nic snazšího než zadat navigaci a nechat se slepě navést až… k budce s nesmlouvavým vrátným! Ať jsem ukazoval nakreslený balon na boku auta sebevíc, strážce byl neoblomný. Gestikuloval jsem, měnil se pantomimicky na vzduchoplavce, až se jeden kolemjdoucí zastavil a slušnou angličtinou pověděl: „Toto je vjezd do sanatoria, ambulance je támhle,“ a ukázal ke dveřím z ulice. „Mně hrábne,“ ujelo mi česky, „oni přistáli v blázinci!“ Představil jsem si, jak by někdo v Bohnicích vysvětloval, že musí do areálu léčebny, protože tam má létající balon. Konečně ale přišel další uniformovaný důchodce, udiveně kroutil hlavou a něco začal vysvětlovat tomu na bráně. Za chvíli už udiveně kroutili hlavou oba a pak mi ukázali, ať jedu. Cesta byla volná! „Máte půl hodiny na to, abyste si to tady sbalili a odjeli pryč. Tady je soukromý pozemek!“ sdělil mi stroze další bezpečák. Sešlápl jsem plyn a rozjel se vstříc pyšně ukotvenému pestrobarevnému balonu Kašpárek. Za dvacet minut už jsme pelášili pryč, prázdné plynové láhve, proutěný koš i rozesmátí kamarádi. Smíchy jsme se mlátili do stehen. „Ty brďo, víte, že jste přistáli v blázinci? Mohli si vás tu nechat! Alkete, opravdu tam je léčebna pro duševně choré?“ „Je to soukromé sanatorium, léčí se tam kdeco,“ odpověděl mi s pevným pohledem, ze kterého jsem nevyčetl, zda to sám neví, anebo má dojem, že by se mě mohl dotknout, kdyby mi řekl, jak to tam doopravdy je. Nevadí. Hlavně, že si nás tam nenechali. V příští pokračování podnikneme PŘELET ALP! Narozen 1962 v Praze, absolvent PedF UK, nyní soukromý podnikatel, nezávislý režisér, kameraman, fotograf, technický potápěč a v neposlední řadě pilot horkovzdušného balónu. Za dob studií se aktivně věnuje hudbě – bicím nástrojům v kapelách Podfuk, Lazaret a Beatover. Jeho muzikantská činnost vyvrcholila v roce 1989 vydáním desky a natočením dvou videoklipů v ČT. V roce 1990 opouští hudební kariéru a zakládá vlastní firmu M.K.C. Vedle podnikání se stále více věnuje filmové tvorbě a fotografii. Vzniká domácí videostudio a první prezentační a dokumentární videa. Jeho tvorba se víc a víc zaměřuje na život pod vodou. V letech 2003–05 vznikají nejúspěšnější filmařské dokumenty z expedic k vraku lodi „Rosalie Moller“ a z cesty k severnímu polárnímu kruhu v Rusku, kde natáčí dokument „Ledový příliv“ o životě pod zamrzlou hladinou Bílého moře. Oba dokumenty získávají přední místa a prestižní ocenění na mezinárodních filmových festivalech po celém světě. Dokument „Rosalie Moller“ je opakovaně vysílán Českou televizí. Od roku 2007 se Michal Kubát věnuje horkovzdušným balónům, zakládá balónovou firmu „Chadbalon“, stává se pilotem, instruktorem a certifikovaným technikem balónů Cameron, Kubíček a Ultramagic. Od roku 2010 zastupuje v ČR největšího výrobce balónů na světě – firmu Ultramagic Balloons. V letech 2012–14 působí jako viceprezident Českého balónového svazu. S horkovzdušným balónem se pravidelně účastní mistrovských soutěžích u nás i v zahraničí. V roce 2010 se pokouší o přelet Albánské Tirany. Se svou manželkou Petrou provádí v roce 2011 přesný přelet Sněžky a, v roce 2012 – jako první v historii, rekordní přelet Vysokých a Nízkých Tater. V zimním období se pravidelně účastní balónových přeletů rakouských Alp. Vznikají tak další expedice, filmové záznamy a fotografie z prostředí balónového létání. t FACEBOOK YOUTUBE CHADBALON