Země světa Že by Fidžijci brali název svého nejslavnějšího živého tvora jako nadávku? Vlastně je tomu právě naopak – dva z mnoha místních kmenů leguány vzývají jako totemové zvíře. Proto se jejich místní jméno „vokai“ nesmí vyslovovat v přítomnosti žen – za což pak provinilci může hrozit i těch zmiňovaných „pár na záda“. Většina obyvatel Fidži vnímá leguány jako své národní bohatství, které je třeba chránit. Takové usnesení ostatně přijala i místní vláda. Leguán slyšící na odborné jméno Brachylophus vitiensis, který na ostrovech žije už skoro patnáct milionů let, se dokonce dostal na pětidolarovou bankovku společně s britskou panovnicí. Tvář královny Alžběty II. sice zdobí platidla mnoha zemí světa, fidžijské dolary jsou však prý jediné bankovky, na kterých se usmívá. Snad i proto, že se leguánům v rezervaci na ostrůvku Yadua Taba začíná dařit lépe. Už jich tam žije asi třináct tisíc. Úsměv královny možná trochu ztuhne poté, co zjistí, že se v nové edici bankovek slavný ještěr přestěhoval na lícovou stranu místo ní. A to ani nemluvím o tom, že se vyhřívá i na poštovních známkách nebo třeba deskách telefonních seznamů. Poklad jako z filmu GALERIE Ranger Pita Biciola, který tam šupinaté skvosty chrání, své poslání bere smrtelně vážně. Doslova. „Když jsme chránili vody kolem ostrova před rybáři, kteří chytali ryby dynamitem, chtěl po nás jeden z nich nálož hodit. Držel v jedné ruce patronu a v druhé zapálený doutník. Tenkrát to bylo o vlásek,“ svěřil se místnímu reportérovi. Když se buduje hvězdná kariéra, nemá se to dělat na půl plynu. Už samotný nástup na scénu je věcí prvořadé důležitosti. Nejvzácnější z fidžijských leguánů si pro svou premiéru nemohl vybrat lepší chvíli. Zjevil se okolnímu světu přímo při promítání slavného filmu Modrá laguna. Část filmu se totiž točila na fidžijském ostrově Nanuya Levu, takže si svou roli zahrála i místní fauna. Australský herpetolog John Gibbons, kterého režisér pozval na předpremiéru, pak nemohl uvěřit svým očím. Právě studoval jediný do té doby známý druh fidžijských leguánů, a plaz z romantického filmu se od něj na první pohled lišil. Vědec nelenil, odcestoval na Fidži a popsal odtud nový druh leguánů. GALERIE Odborníkům dodnes není jasné, kde se vlastně leguáni na odlehlých ostrovech Fidži vzali. Jejich americká pravlast totiž leží skoro deset tisíc kilometrů daleko za vodami Pacifiku. Možná se však jejich předkové proměnili ve zdatné mořeplavce. Dokonce k tomu používali i svá vlastní plavidla – plovoucí vory z utržených rostlin, které modrým nekonečnem unášejí mořské proudy. Známější leguáni zelení takto zvesela „raftují“ po Karibiku a stejným způsobem se po moři dostali na Galapágy i předkové tamních leguánů. „Naši leguáni to dokázat mohli,“ tvrdí Ramesh Chand, ředitel záchranného centra Kula Eko Park na hlavním fidžijském ostrově Viti Levu. „Potravu měli vlastně pořád u nosu – jsou totiž býložraví, takže jim stačilo postupně spásat vlastní plavidlo,“ usmívá se. „Předkové fidžijských leguánů navíc mohli získávat veškerou potřebnou vodu z potravy, takže měli během plavby vyřešený i nejpalčivější z problémů lidských mořeplavců,“ dodává. GALERIE Podáš mu prst a sežere ti celou ruku. Tohle přísloví mohlo klidně vzniknout na Fidži a dávní domorodci by při jeho vyslovení vůbec nežertovali. Přesně takhle totiž podle svědectví misionářů dopadla žena jednoho z kmenových náčelníků, když si dovolila od svého muže utéct do pralesa. Asi moc dobře věděla, co dělá. Když ji totiž lovci po dvou dnech dopadli a přivedli zpátky, rozkázal její milující manžel, aby jí zaživa usekli obě ruce. Pak povolal svou trpící choť k večerní tabuli a před jejíma vlastníma vytřeštěnýma očima upečené končetiny snědl. Díky hodování na lidském mase se fidžijské ostrovy dostaly dokonce i do Guinnessovy knihy rekordů. Náčelník jménem Udre Udre totiž drží rekord „nejvýkonnějšího kanibala“. Jeho prvenství mu asi už sotva někdo sebere. S jistotou se ví, že snědl alespoň sto lidí. Krvavá minulost a žhavá současnost GALERIE Dnes už je život na Fidži o něčem jiném. Fidžijci patří mezi nejpřátelštější lidi, s jakými jsem se kdy setkal. Dokonce se slavnostním obřadem omluvili poslednímu misionáři, kterého snědli – před sto padesáti lety. A když už je řeč o slavnostech, jednu takovou jsem zažil osobně. A bylo při ní pořádně horko. Muži z ostrova Beqa při ní předváděli, jak dovedou bosýma nohama chodit po kamenech rozžhavených ohněm. Zkuste si položit ruku třeba na cihlovou stěnu zapáleného krbu - zjistíte, že to není žádná hračka. K vysvětlení dosud syrových a nespálených chodidel místních „firewalkers“ možná pomůže i trocha moderní vědy. Když se dva předměty dotknou, začnou si vzájemně předávat teplo. Ten chladnější se ohřívá a teplejší zase ochlazuje. Rychlost ohřívání závisí hlavně na rozdílu teplot a tepelné vodivosti obou předmětů. Vzhledem k tomu, že nohy Fidžijců mají asi sedmatřicet stupňů a kameny v ohništi minimálně o pět set víc, je rozdíl teplot až dost velký. GALERIE Záchrana by tedy mohla být v tepelné vodivosti a rychlé chůzi po kamenech. Lidské maso každopádně vede teplo velmi špatně a krev by navíc v chodidlech mohla přebytečné teplo ihned rozvádět dál. Dřevěný popel či uhlíky patří mezi tak špatné tepelné vodiče, že se studený popel používal dokonce jako izolace v chladicích boxech. Během přípravy místa k ohňovému obřadu se bosé nohy svalnatých mužů umažou od popela víc než dost. Takže můžeme vyrazit? Hezky rychle, aby se chodidla nedotýkala horkých kamenů moc dlouho. Nebo že by ohňochodcům pomáhala spojená síla kouzla úhořího boha, jenž jim prý tuto schopnost kdysi přičaroval, a dvou tabu, která musejí chodci po žhavých kamenech dodržovat? Ani jeden z nich totiž po dva týdny před slavností ohně nesmí jíst kokosové ořechy ani mít jakýkoli kontakt se ženou, takže se možná leckterý z nich těší, až bude po slavnosti. Možná k celkovému odhodlání hodně přispívá i samotná atmosféra slavnosti. Společný tanec a zpěv všech zúčastněných působí skoro magicky. t natureinpicture.com