Cestopis POVODÍ SUPERLATIVŮ Ukázka z knihy Při pobytech a na cestách po různých místech největší říční pánve světa, které se roztáhly do rozmezí pětatřiceti let 1974 až 2009, jsem se stále víc utvrzoval v tom, že se jednou pokusím o Amazonce a jejích přítocích něco napsat. Když jsem se do toho konečně pustil, dostihly mě nové služební úkoly v Africe a s nimi také odložení Amazonky. Návrat do amazonského povodí byl celkem jednoduchý, ale neodehrál se v Iquitosu nebo v Manausu, nýbrž v Česku u počítače a uprostřed mých deníků a knih. Sebekriticky jsem si nad nimi řekl, že dát dohromady knížku z vlastních příběhů by sice bylo docela lákavé, ale skutečně velké amazonské příběhy jsou schovány v onom zmíněném stohu literatury, hmatatelném i virtuálním. Od tohoto prohlédnutí byl už jen krůček k rozhodnutí napsat „svou“ Amazonku tentokrát jako literaturu historického faktu, poněkud ozvláštněnou vsuvkami a poznámkami těžícími z mých vlastních zkušeností. Indiáni kmenů Yuri a Passé od kolumbijské řeky Caquetá. Ne že by podobná literatura byla vzácná, existuje i v češtině. Žádný z příběhů zde předložených není originální v tom smyslu, že o něm dosud nebyl napsán řádek. Prostoru věnovaného jednotlivým vybraným amazonským příběhům je ovšem v této knížce více než v dosud vydaných všeobecných spisech, jako jsou například i u nás přeložený The Amazon od Robina Furneauxe (1936–1985) z roku 1969 nebo novější Tree of Rivers (Strom řek) od Johna Hemminga (*1935) z roku 2008. Jako autor jsem si to mohl dovolit díky tomu, že jsem na rozdíl od výše jmenovaných nechtěl přivést na svět všeobecný spis, v němž by se rovnocenně potkaly přírodověda, geografie, souvislá historie a současnost Amazonie. Cíl byl poněkud skromnější, ale nikoliv nenáročný: prostřednictvím konkrétních příběhů popsat podrobně a přitom pokud možno zajímavě objevování Amazonie vyslanci evropské a později i severoamerické civilizace. Kromě poznatků z terénu mi k tomu nahrávala má profese, jejíž součástí je hydrologie, čili nauka o oběhu vody v přírodě, a dále zběhlost v evropských jazycích, užitečná při studiu španělských, portugalských, anglických a francouzských pramenů. Oproti mému o něco staršímu vrstevníkovi Hemmingovi, jehož terénní i teoretická výbava je jedinečná, mi v životopisu schází studium historie, ale nikde není psáno, že historické prameny může využívat jenom profesionál. Ostatně Hemming má pro změnu charakterem svého vzdělání podstatně dále než já k přírodovědeckým disciplinám a ke zmíněné hydrologii, a přesto se jimi ve svém spisu zabývá. Totéž lze napsat o mém druhém starším vrstevníkovi Furneauxovi, za jehož pseudonymem se skryl 3rd Earl of Birkenhead (hrabě třetího pokolení z Birkenheadu) Frederick Smith. Příslušník vysoké anglické šlechty cestoval po Amazonce v roce 1965 čtyři měsíce a projevil úctyhodnou schopnost zahrnout do svého spisu zajímavou formou nejdůležitější amazonské reálie a události. Český překlad bohužel utrpěl nezkušeností překladatelky, onoho času sekretářky komunistického ministra Kopeckého. Nedá mi, abych se při této příležitosti nezmínil o českém autorovi, přírodovědci Karlu Ratajovi (1925–2014), který absolvoval v letech 1975 a 1976 dvě vědecké stáže v brazilském Manausu, odkud několikrát vycestoval do různých koutů Amazonie a napsal o svém pobytu zajímavou knížku V pralesích Amazonie. S ověřováním historických faktů si sice Rataj nelámal hlavu, přírodovědecké a geografické pasáže jsou však hodnotné nad všechny pochybnosti. Obzvlášť poučný pro mě byl popis části pobytu, strávené v brazilském Mato Grossu na místech, odkud kdysi startovala expedice Roosevelt-Rondon. Vzhledem k tomu, že jsem tam sám nikdy nebyl, rád jsem si přečetl o Ratajových zážitcích, přestože je jim bezmála čtyřicet let. Prameny, z nichž je tu čerpáno, jsou přirozeně ve své většině mnohem starší. Pocházejí zejména od Španělů, kteří byli vynikající kronikáři. Nad jejich dílem člověk často musí obdivně kroutit hlavou, ať už se jedná o přímé účastníky objevných cest nebo o ty, kteří vyprávění účastníků zapisovali. Z těch prvních se nabízí jméno kněze Gaspara de Carvajala (asi 1500–1584), díky němuž máme zachycené Orellanovo splavení Amazonky, a dalšího kněze Cristóbala de Acuñy (1597– asi 1676), který cestoval s Portugalcem Teixeirou a je autorem jakési první amazonské encyklopedie. Z těch druhých vybírám kronikáře mně obzvlášť milého, Pedra Ciezu de León (1520–1554), jehož dílo se čte jako by ho psal náš současník, a neúnavně básnícího kněze Juana Castellanose (1522–1607), který se stal se svou kronikou španělských výbojů a obsazování Jižní Ameriky autorem nejdelšího veršovaného díla psaného kdy ve španělštině. Španělsky psal své deníky i jezuita Samuel Fritz (1654–1725), autor první důvěryhodné mapy toku Amazonky a podle mého názoru „utajený“ první člověk, který na souvislé cestě napříč jihoamerickým kontinentem přeplul a přešel od Atlantiku k Pacifiku. Narodil se v dnešním Česku, a proto je mu u nás věnována zasloužená pozornost, vyjádřena především filmem a knihou dvojice Vladimír Šimek – Kamila Šimková Broulová s identickým titulem České stopy na břehu Amazonky. Kněz a misionář Fritz měl ovšem jiné cíle než objevitelské, a tak kromě mapy lze jeho cestování sledovat jen z fragmentů jeho zápisků. Tím se liší od svého následovníka v tvorbě mapy, šlechtice a vědce Charlese-Marie de La Condamina (1701–1774), který podal o svém sjetí Amazonky precizní objevitelskou zprávu, přečtenou na francouzské Akademii věd. Věnovat mu zde samostatnou kapitolu bylo naprosto přirozeným počinem, tím spíš, že jihoamerická dobrodružství skupiny vědců, s nimiž ho spojoval program měření zaoblení poledníku, poskytují neobyčejně pestrý materiál k vyprávění. O vlastní cestě po dosud nezmapované řece amazonského systému sepsal samostatnou knihu i Theodore Roosevelt (1858–1919) a navíc ještě přilákal svým dobrodružstvím další americké autory, takže v tomto případě skutečně není o podklady nouze. Zato ten, jemuž je v této knížce věnováno hodně prostoru, Percy Fawcett (1868–asi 1925), si při rozmanitosti svých cest a dobrodružství nenašel čas na to, aby za svého života dal z množství svých zápisků dohromady něco většího, než články, v nichž časem převážil mystik nad objevitelem. Udělal to za něj posmrtně jeho syn Brian v knize Exploration Fawcett, na níž je ovšem potomkova redakce až příliš znatelná, takže často nelze poznat, co je autentické a co ne. Každá stavba komunikace, vedoucí amazonským pralesem, je ohrožením křehkého ekosystému. Ačkoliv tato kniha nechce být skrytou amazonskou encyklopedií, jako je například citované dílo Hemmingovo, pokusme se před jednotlivými příběhy představit řeku, která je její hlavní hrdinkou, trochu obecněji. Amazonce se podařilo to, co žádné jiné řece na zeměkouli. Soustředila do jediného proudu sladkou vodu bezmála z půlky obrovského světadílu. Od místa, kde se rodí v malém jezírku pod okrajem vysokohorského ledovce, k místu, kde vtéká do moře, vyhloubila nejdelší říční koryto na světě. Množství vody, proudící tímto korytem, už dlouho před jeho ústím do moře převyšuje několikanásobně objem vody jakéhokoli jiného veletoku na naší planetě. Není na tom nic překvapivého, neboť v průběhu svých sedmi tisíc kilometrů přijímá jednu řeku za druhou a většina těchto řek teče krajinou bohatou na deště. Některé z přijatých řek jsou samy o sobě veletoky, které sbírají další řeky a říčky, jichž se nikdo nedopočítá s úplnou přesností, protože řada z nich je schopná měnit svá koryta a přelévat se navzájem. Tyto řeky se můžou jedna od druhé dost lišit mohutností, délkou, spádem, peřejnatostí, počtem ostrovů a jejich hustotou, barvou vody, faunou nebo porostem břehů, ale jedno mají společné. Je to právě to, co dělá povodí povodím či pánev pánví, a v našem případě Amazonii Amazonií: pokud se jejich voda nevypaří nebo nevsákne, skončí v jediné řece – Amazonce. Šuarové a jejich příbuzní Yaguové jsou reprezentanty pralesních etnik, která přežila střet s evropskou civilizací, nejsou v úpadku a zachovala si vlastní kulturu. Na výjimečnost Amazonie narazíte ať se dotknete čehokoliv: může to být něco z oblasti fyzikální geografie, přírodních věd, geologické historie, etnografie, lidských dějin a ještě z desítek příbuzných a odvozených odvětví. Svojí velikostí je povodí největší řeky samo o sobě rekordní, takřka dvojnásobné proti těm, která jsou na druhém či třetím místě; co ale přitahuje pozornost nejvíc, je jeho jednotnost v nížinné části, která zabírá čtyři pětiny celkové plochy. Dva až tři metry srážek, které tuto plochu svlažují ročně – připomeňme si, že český průměr je od půl metru do metru – vytvářejí společně se stálou vysokou teplotou podmínky pro vznik souvislého deštného lesa, který přesto, že lidstvo ho nijak nešetří, pokrývá dosud značnou plochu. Dokonce takovou, aby mohl být označen za největší les na Zemi. Ruku v ruce s obdivem k jeho velikosti jde však starost o jeho osud při zranitelnosti a obtížné obnovitelnosti jeho ekologického systému, narušovaného především těžbou dřeva, stavbou komunikací, ale i pokusy o zemědělské využití půdy, získávané vypálením lesa. Tyto pokusy končívají fiaskem, neboť živiny v obnažené půdě padnou v krátké době za oběť vymývání při dopadu tropických lijáků, a po několika letech se na místě nedávného bohatého lesa objeví místo úrodných polí rozryté jalové roviny s povrchem kaolinizovaných písků, na nichž dohromady nic neroste. Hlavní potíže se zachováním amazonského ekosystému se dostavily jednoznačně až po příchodu Evropanů. K tomu došlo v šestnáctém století, ale klást narušení přírodní rovnováhy už do rané doby dobývání by bylo hodně nepřesné, neboť tento trend byl odstartován až někdy ve druhé půli devatenáctého století. Co však provázelo evropský průnik od samého začátku, byl útlak a decimování původního indiánského obyvatelstva, k němuž docházelo buď přímou cestou klasického vykořisťování a otročení, anebo nepřímo – zavlečením evropských chorob. Spalničky nebo chřipka mohly být už tehdy, na začátku novověku, považovány na druhé straně Atlantiku za banální a vyléčitelné nemoci, ale imunitní systém indiánů na ně nebyl připraven. Vymíraly na ně celé kmeny, a tak se stalo, že mapa osídlení Amazonie indiánskými populacemi se od příchodu Evropanů změnila k nepoznání. Většina jmen etnik, s nimiž se setkáváme ve spisech španělských a portugalských dobyvatel Amazonie, dnes už neexistuje a v řadě případů je to tím, že už neexistují ani potomci jejich nositelů. Z Omaguů, jednoho z nejznámějších a nejvyspělejších etnik doby dobyvatelů, sídlícího na březích Amazonky, Napa a Rio Negra, zbývalo podle brazilského sčítání z roku 2000 ne více než 156 jedinců, schopných ještě komunikovat vlastním jazykem. Nejde přitom o výjimečný případ – stačí se probrat klasickými spisy kronikářů cest objevitelů a dobyvatelů a srovnat je s daty z přítomnosti, při dnešních komunikačních a informačních možnostech snadno dostupnými. Na druhé straně se tak dozvíme, že některá etnika, jako například Šuarové z rozhraní dnešního Ekvádoru a Peru, známí u nás z objevitelského filmu Hanzelky a Zikmunda, střet s evropskou civilizací přežila bez ztráty identity a patří dnes k těm, která nejsou v úpadku ani pokud jde o počet jedinců. Z geologického hlediska není historie vzniku amazonské pánve nijak dlouhá. Souvisí se vztyčením a nahrnutím horského pásu, který rozdělil tehdy už samostatný jihoamerický kontinent na dvě části, z nichž ta na východ od velehor má podstatně větší plochu. To se odehrálo v třetihorách, před nějakými čtyřiceti až šedesáti miliony let. Tokům, do té doby mířícím k západu, se onen pás hor, dnešní Andy, postavil do cesty a obrátil jejich proud k východu. Na této straně, ale také na severu a jihu, se jim zprvu stavěla do cesty jiná překážka – prastaré masivy hor, vzniklé ještě v době, kdy Jižní Amerika byla spojena s Afrikou. Na rozdíl od And se stáří Guyanského a Brazilského masivu, jak jsou dnes tyto kdysi spojené útvary pojmenovány, počítá na miliardy let. Většinu oné předlouhé doby byly souší, a tím pádem byly vystaveny vnějším vlivům, které se zasloužily o jejich obroušení a snížení. Na největší sníženině uprostřed kontinentu vzniklo veliké jezero, na jehož dně se ukládaly sedimenty přinášené řekami stékajícími z And i z okrajů starých masivů. Existenci uzavřené vodní plochy ukončily pohyby zemské kůry, jejichž zásluhou se jako brána otevřel dosavadní uzávěr jezera na jeho nejzazším východním cípu – někde tam, kde jsou dnešní brazilská města Obidos a Santarém. Definitivně se tam odtrhly od sebe povrchové části Guyanského a Brazilského masivu a, zprvu jen poměrně úzkým průlivem, který se však stále rozšiřoval, vyteklo jezero do Atlantiku. Na mocných vrstvách sedimentů ho nahradila říční síť, jaká nemá na světě obdobu. Zatímco indiáni nížin neměli kamení jako stavební materiál, horští Inkové ho měli přebytek, a dokázali s ním neuvěřitelné věci: dokladem může být kamenná pevnost Sacsahuamán nad městem Cusco. Někdejší souvislost s Afrikou se kupodivu nepřerušila úplně, přestože mapa světa vypovídá o opaku. Spojení po souši nahradilo spojení vzduchem. Půdě, do níž se zarývají kořeny amazonské pralesní vegetace, slouží za základ prach, vyvanutý ze Sahary a zásluhou pasátových větrů přenesený přes Atlantský oceán. A další z podmínek existence Amazonie v dnešní podobě je právě vodní plocha tohoto oceánu, protože vlivem západního proudění vzduchu dodává Amazonii vlhkost, bez níž by dnešní prales nemohl existovat a nahradila by ho suchá savana. K podobnému nahrazení ostatně částečně došlo zhruba před dvěma a půl miliony let s nástupem doby ledové. V rovníkové oblasti se projevilo ochlazení planety sušším klimatem, provázeným vznikem savan, z nichž do některých prales už nikdy nepronikl. Do některých ano a tyto změny trvají až do dnešních dnů, čehož důkazem jsou opět zápisy starých kronikářů ze šestnáctého a sedmnáctého století. Některé partie břehů Amazonky, později zarostlé lesem, byly v době prvních dobyvatelů evidentně savanovými loukami a stály na nich indiánské osady. O tom, jak dlouho obývají indiáni Amazonii, v podstatě pořád není úplně jasno a možná nikdy nebude, protože vždycky se najde něco nového, co opraví předchozí hypotézy. Zatím se odhady a výpočty za pomoci radioaktivního izotopu uhlíku zastavily na čísle 11 200 roků, což je stáří artefaktů, nalezených v jeskyni Piedra Pintada u města Santarém na dolní Amazonce. O těch tu bude psáno v kapitole o výzkumné cestě Theodora Roosevelta, v níž mají místo z toho důvodu, že jejich objevitelkou je příbuzná a jmenovkyně tohoto někdejšího prezidenta Spojených států. Na jiném místě, v kapitole o jezuitovi Samuelu Fritzovi, se bude mluvit o nálezech koster, zbytků kamenných nástrojů a petroglyfech na březích peruánského jezera Lauricocha, z něhož vytéká Marañón, kdysi považovaný za hlavní zdrojnici Amazonky. I tito indiánští lovci a sběrači žili v Amazonii dříve než před deseti tisíci lety, což se předtím, než k těmto nálezům došlo, pokládalo za nemožné. Takřka pohádkově působí také odhady o početnosti indiánů v nížinné Amazonii před příchodem Evropanů – pohybují se v mnohonásobcích čísel dnešního stavu a zastavují se až někde u pěti milionů. Dotřetice a naposled se v těchto odstavcích o indiánské historii Amazonie odkážu na jednu z příštích kapitol, tentokrát na tu o průzkumníkovi a mystikovi Percy Fawcettovi. Píše se v ní o dalším poměrně čerstvém objevu, potírajícím dřívější představy. Pralesní prostředí není příznivé stavebnickému a technologickému rozvoji a navíc tu schází to, čeho měli naopak horští indiáni přebytek: kamení jako stavební materiál. To, že by tu mohlo vzniknout město, srovnatelné například s inckým Cuskem, je proto nemyslitelné. Na začátku našeho století, v roce 2003, zveřejnil však americký archeolog Michael Heckenberg své objevy zbytků a stop po městech, rozložených v předkolumbovské době na březích Xingu, posledního velkého přítoku Amazonky před jejím ústím. Staří Xingané stavěli města kruhového půdorysu, obklopená palisádami, hrázemi a příkopy. Nechyběla v nich náměstí a měla i systém pravoúhlých ulic, a jenom to, že vzhledem k nedostatku kamení v amazonské nížině byla stavěna z hlíny, způsobilo, že nejsou zachována. Místy na nich stojí vesnice současných indiánů, a proto jsou dnes jejich zbytky pramálo viditelné, což vysvětluje pozdní datum jejich objevení. Kromě toho, že je dodnes zachována urbanistická struktura, proslavila se Heckenbergova města v krátké době také množstvím vykopaných keramických úlomků, umožňujících stanovit celkem přesně stáří jejich výroby – okolo roku 1200 nového letopočtu. Stavby Inků, nejvyspělejších indiánů rozhraní středověku a novověku, kteří měli ke svým pralesním sousedům na východě přezíravý vztah, jsou o něco mladší. Zmiňované Cusco zde můžeme uvést jako příklad města, které je sice součástí povodí Amazonky, ale nikoliv Amazonie v užším slova smyslu. Za tu se běžně považuje nížinná část povodí a nikoliv vysoko položená údolí andských řek. Cusco leží ve výšce 3 400 metrů nad mořem mezi dvěma zdrojnicemi Amazonky Urubambou a Apurímakem, z nichž ta druhá, jižnější, to svou délkou jasně vyhrává při posuzování, který tok je tím, jehož pramen je vlastně pramenem Amazonky. Rozdíl ve jménech napovídá, že je třeba rezignovat na to, že by si snad veletok podržel své jméno proti proudu až k prameni jako třeba naše Labe. Pokud to někoho zajímá, musí si – při vědomí, že jde stále o jeden tok – seřadit od pramene jména Carhuasanta, Lloqueta, Rio Hornilllos, Apurímac, Ene, Tambo, Ucayali a Amazonka, k nimž ještě Brazilci přidávají pro úsek od soutoku Ucayali s Marañónem po vtok Rio Negra do Amazonky jméno Solimões. Hora Illimani nad bolívijským La Pazem je druhým nejvyšším vrcholem povodí Amazonky, do nějž už vlastní město nepatří, neboť z něj stékají vody k jezeru Titicaca. Potok Carhuasanta, jemuž se mezi čtyřmi potočními konkurenty, stékajícími z vysokohorských svahů k Lloquetě, přisuzuje nárok na to být tím nejdůležitějším, vytéká z pramenního jezírka ve výšce 5 150 m n.m. na svahu hory Nevado Mismi (5 268 m n.m.), ozdobené na vrcholu ledovcem, který ovšem nesahá až k jezírku. Češi můžou být hrdi na to, že přesnou pozici pramene a celého prameniště včetně dalších potoků zaměřila a vědecky probádala na dvou výpravách v letech 1999 a 2000 česká expedice, vedená geografem Bohumírem Janským (*1951). Její členové ovšem nebyli prvními lidmi u pramene Carhuasanty – těmi se stali už v roce 1971 tři Američané vedení Lorenem McIntyrem (1917–2003), dopisovatelem nejznámějšího geografického magazínu National Geographic. V něm byl také jejich objev v roce 1972 popsán. Pozoruhodné je to, že český podíl na průzkumu pramenů Amazonky nezačíná až Janským, nýbrž již zmíněným jezuitou Samuelem Fritzem. Fritz se v souhlasu s vědomostmi své doby domníval, že hlavní zdrojnicí Amazonky je Marañón, a navštívil proto v roce 1693 peruánské vysokohorské jezero Lauricocha, odkud tato řeka vytéká. Složitost orografie pásu And se projevuje tím, že nejvyšší hory amazonského povodí, a tedy Amazonie v širším slova smyslu, leží úplně jinde než poblíž pramenů. Číslem jedna je Yerupajá (6 634 m n.m.) v tajuplném andském pohoří Huayhuash 250 kilometrů severně od peruánského hlavního města Limy a číslem dvě Illimani (6 439 m n.m.) v andském Královském hřebeni (Cordillera Real) nad bolívijským hlavním městem La Paz. Zcela mimo povodí zůstává nejvyšší peruánský vrchol Huascarán (6 768 m n.m.), z jehož obou stran stékají vody k západu do Pacifiku a nikoliv na východ do Amazonie. t