Čtenáři na cestách Adéla Márová --------------------------------- Všechno je jednou poprvé --------------------------------- Foto: Adéla Márová a Vojtěch Otýpka GRUZIE VIDEO V krásné a rozmanité zemi jménem Gruzie jsem zažila mnoho nových věcí. Nestačilo mi navštívit tuto pohádkovou, ale drsnou krásku jen jednou. Proto jsem se tam vypravila dvakrát, ale určitě ne naposledy. Vysoké hory s pocukrovanými vrcholy střeží poklady této země. Najdou se odvážlivci, kteří tyto vrcholy chtějí zdolat, ale někteří bohužel neuspějí a zaplatí tím nejcennějším, co mají, svým životem. Je třeba být neustále ve střehu a jít s očima a myslí otevřenou dokořán. Ano, na cestu je třeba nezapomenout rozvahu a občas i odvahu. Já jsem si už dlouho přála vyrazit do vysokých hor a kráčet s batohem po jejich vrcholcích a mít možnost rozhlédnout se z výšky do širého okolí. A povedlo se mi to, ale musela jsem se držet na hřebeni těch středně vysokých hor, které se mnou mají trpělivost a já si můžu poklidně užívat pocitu volnosti, čistého vzduchu, výhledů a ticha. Jistě vás zajímá, jakou část Gruzie jsme navštívili. Vydali jsme se na severozápad země, kde ve vysoké nadmořské výšce leží provincie jménem Svaneti. Na její severní hranici se nachází nejvyšší gruzínská hora Šchara. V této oblasti jsou pozůstatky středověkých vesnic s vysokými kamennými obrannými věžemi. V roce 1996 byla Svaneti zapsána ke světovému dědictví. Svanetie se dělí na Horní Svanetii s hlavním městem Mestií, druhá část je Dolní Svanetie s hlavním městem Lentechi. Horní a Dolní Svanetii rozděluje 3000 až 4000 m vysoký, těžce přístupný Svanetský hřeben s nejvyšší horou Lahili (4008 m n. m.). Protože nemohu napsat o všem, co jsme tam za tři týdny prožili – bylo toho opravdu mnoho – napíšu vám alespoň pár zážitků, které začínají slovem poprvé. POPRVÉ v horách kráčím s velkým batohem POPRVÉ vidím do červena zbarvené keře rododendronu. POPRVÉ spím v polorozbořené stodole, která nám poskytla úkryt před vydatným deštěm. POPRVÉ vidím ledovec a slyším, jak taje a padá do propasti. Velký hluk, rámus a tíha. POPRVÉ mám strach o svůj a jiný život. Je to ve chvíli, kdy stojíme s přítelem pod obrovskou masou ledu a najednou se na nás řítí kusy ledu a kamení, které nás naštěstí minou. POPRVÉ vidím malé medvídě, které ale musí být v kleci, protože je člověku nebezpečné. Když jsem si medvídě v malé kleci fotila, prostrčilo tlapu mříží a shodilo mi mobil z ruky. Měla jsem štěstí, že mě nepodrápalo. Respekt ke zvířeti, které je bohužel v zajetí, protože by samo bez matky v přírodě nepřežilo. Jeho matku zabili. POPRVÉ jsem byla ve vesnici vysoko v horách, kde to vypadá jako ve středověku. Uličky jsou tam úzké a na zemi jsou výkaly smíchané s bahnem. POPRVÉ jsem viděla domácí zvířata, která mají velkou svobodu. Procházejí se ve městě, v přírodě, na silnicích, vlastně všude, kde se jim zachce. A večer jdou zpět domů, kde dostanou potravu a vodu. POPRVÉ jsme vylezli na střechu obranné kamenné věže. Uvnitř jedné staré věže byly na podlaze a také na zdech zavěšené hodně staré zvířecí kosti. Výhled ze střechy na krásně zbarvenou podzimní krajinu byl úchvatný. POPRVÉ jsem spala blízko ledovce, kde byla taková zima, že nám zamrzla voda v láhvi a museli jsme udržovat celou noc oheň, abychom nezmrzli. Noční obloha byla plná hvězd. POPRVÉ jsem Gruzii navštívila v druhé polovině září roku 2014 na dva týdny. Tenkrát jsem tam jela s přítelem Vojtou a naším dobrým kamarádem Tomášem. Ve třech jsme to všechno zvládli, i když nám to občas dalo zabrat. Při první návštěvě jsme všichni tři měli střevní potíže, které nás provázely několik dní. Ale zvládli jsme to pomocí černého uhlí a také dobré místní pálenky jménem Čača – vínovice. Také jsme byli rádi, že jsme ve zdraví přežili jízdu maršutkou, která si to uháněla po místní silnici plné děr a kráčejících zvířat, kterým se auta úspěšně vyhýbala. Potkali jsme milé a pohostinné lidi, kteří nás pozvali k sobě domů, velkolepě nás pohostili a nechali přespat. Na naši výpravu jsme si vzali fotoaparát s příslušenstvím, včetně externího mikrofonu a diktafonu. Rozhodla jsem se totiž natočit dokumentární film o životě v Gruzii. Navštěvovali jsme místní rodiny a dělali rozhovory. Byli jsme u chudých lidí, kteří žijí v malé vesnici, nemají práci, peníze a žijí z toho, co si vypěstují. Dostali jsme se k rodině, která má svůj dům s cukrárnou v centru města a dobře prosperuje. Tato rodina nás také bohatě pohostila, nabídli nám nocleh zdarma, a dokonce nás vzali na výlet a na návštěvu k jejich rodičům na vesnici, kde jsme se zúčastnili sběru a zpracování vína. Všechno jsem to zdokumentovala. Další rok jsme se vypravili do Gruzie jen ve dvou. Tentokrát jsme měli vypůjčené lepší vybavení na natáčení našeho dokumentu, také jsme měli kontakty a plán. Soustředili jsme se hlavně na zmíněnou oblast Svaneti. Tam jsme natáčeli dokument o životě v horách, o místních tradicích, krásné přírodě a mnoho dalšího. Natočeno máme, ale čeká nás ještě spousta práce ve střižně, také překlady z gruzínštiny, ruštiny a angličtiny. V posledních letech do Gruzie přijíždí stále více turistů a začíná se to tam zřetelně měnit. Když jsme přijeli do této rozmanité země podruhé, viděli jsme velké změny, které turismus přinesl. Ale věřím, že si Gruzie zachová svou pravou tvář a nepodlehne náporu turistů a jejich penězům. t