Objev Když se u nás doma sejde skupina zájemců o vědu zvanou entomologie, a dojde na prezentaci mé sbírky brouků, dostanu na závěr jednu tradiční otázku. A který z nich je nejvzácnější? Pokaždé si vybavím postavu geniálního profesora Matulky, ztvárněného Jindřichem Plachtou, jak ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše ukazuje prázdnou krabici s droboučkým broučkem uprostřed a říká: „Ale toto je veliká krása, to je ozdoba vaší sbírky, jeden z nejvzácnějších exemplářů afrických vodomilů.” Pan profesor Matulka hodnotil vzácnost onoho vodomila pravděpodobně podle možnosti, tedy spíš nemožnosti dostat se do oblasti výskytu onoho exempláře, tedy na africký kontinent. Ale jak je to s vzácností sbírkového materiálu dnes, v době, kdy cestování je relativně snadné? Co a kdo určuje vzácnost toho kterého exempláře umístěného ve sbírce soukromé nebo muzejní? Vydejme se tedy na již zmíněný africký kontinent. Příkladem nám bude jeden druh nelétavého vrubounovitého brouka jménem Circellium bacchus. Scarabové patří do skupiny koprofágních brouků, kteří se živí výhradně trusem obratlovců. Tropická Afrika je kontinentem velkých býložravců, a tak se tam vyvinulo i veliké množství druhů těchto chrobáků. Nebo taky, jak se někdy lidově říká, „hovniválů”. Jižní Afrika má svá geografická specifika a evoluce si v těchto oblastech dovolila i jakési endemitní specialisty. Jedním takovým je i Circellium bacchus. Scarabové jsou vynikající letci a dokáží k čerstvé hromádce přiletět i z velké vzdálenosti, ale Bacchus tuto letovou schopnost vyměnil za „turistiku”. Specializuje se na sloní trus a se svými „chlebodárci” putuje sloní rychlostí pouze po pevné zemi. Možná proto, aby byl u čerstvého materiálu včas a při obrovské africké konkurenci si uválel svou kuličku jako první. Na ni pak naláká samičku, která do ní po spáření vyklade vajíčka a společně ji pak zahrabou jako spižírnu pro své budoucí potomky. Tento systém funguje ve spojení s volně se pasoucím stádem. V takovém případě je dostatek trusu, a tedy i potravy pro stávající i budoucí chrobáčí generace – brouk je tedy hojný. Každý entomolog, který v minulém století přicestoval do tehdejší jižní Afriky, byl obvykle součástí lovecké trofejní výpravy, která decimovala stáda slonů kvůli slonovině. Pro tyto sběratele byl Bacchus nejběžnějším jihoafrickým broukem. Co následovalo, byla jen otázka času. Na lokalitách, kde byli sloni zdecimováni, kvůli své neschopnosti létat a adaptovat se, zmizel i sloní souputník chrobák Bacchus. Na mnoha místech zcela vyhynul a stal se tedy „vzácným”. V roce 1931 ve snaze zachránit posledních 11 slonů žijících v oblasti Port Elizabeth založil Sydney Harold Skaife rezervaci Addo. Slonům se začalo dařit a v současné době jich zde žije více jak 600 kusů. Do založení sloní rezervace Addo se Bacchus v této oblasti již řadu desetiletí nevyskytoval a náhle se opět objevil. Dnes je v Addo tedy Bacchus opět běžným broukem, ale při studiu starých sbírkových kusů zjistíte, že z kolonií žijících o pár kilometrů vedle zbyly už jen vzácné sušené muzejní relikvie. Pro podobné příběhy o vzácných hmyzích pokladech ale nemusíme jezdit až do daleké Afriky. Obdobný příběh se odehrává i u nás na dvou kopcích v okolí Bezdězu. Zde je jediné místo na území Čech, kde se vyskytuje Rosalia alpina – Tesařík alpský. Ten je vázán na původní bukový porost a nejbližší místo, kde ho můžete spatřit, jsou Beskydy. V Čechách se tedy jedná o naprostý unikát. V době rojení sice můžete na lokalitě vidět i několik desítek kusů najednou. Stačí však „vytěžit” nebo poškodit padlé stromy, z kterých se líhnou, a pan profesor Matulka dnešní doby by mohl říkat: „Ááá, vyhynulý Tesařík alpský z Bezdězu, to je převeliká vzácnost…“ Jeden jediný pár brouka se svou reprodukční schopností dokáže vrátit na konkrétním místě druh do původního početního stavu, ale musí mít kam se vracet. Bacchus je příkladem lidmi zpřetrhaných jemných přírodních vazeb, ale i toho, že si příroda dokáže poradit, když dostane správné podmínky, místo a čas. t