Recenze Hutnost textu odpovídá letité zkušenosti autora s danou oblastí, ale kniha není ani zdaleka jen o jeho cestách po Amazonii! Ano, pan Plešinger se zde upozadil. Když jsem přemýšlel, čím začít svůj článek o této knize, napadlo mě, proč se trošku neinspirovat samotným podtitulem knihy – řeky příběhů – a nezačít příběhem svým. Příběhem, jak jsem se k této knize sám dostal. Vladimíra Plešingera znám jako laureáta ceny Kantuta. To by pro mě samo o sobě mělo být zárukou kvality jeho tvorby. Ale znám ho taky jako vědce-hydrogeologa, což mě naopak od jeho tvorby vždycky dost odrazovalo. Vím, jaké bývá nadšení vědců pro jejich vlastní obor. První větší sblížení s touto knihou se proto odehrálo až na její prezentaci ve Zlíně, na festivalu Neznámá země (viz Srdcaři 2/2015). Tam jsem se nad knihou hlouběji zamyslel a poté, co jsem si vyslechl autorova slova o ní, řekl jsem si, že bych jí přece jen měl věnovat víc než jen letmý pohled. No a pak už bylo celkem jasno. Proti proudu času i knihy … Možná, že dělám velkou chybu, protože se tak stavím proti kompozici autora, ale ne vždy čtu cestopisy od začátku. Ani tenhle jsem nečetl tak, jak je napsán. Naštěstí, ať jej otevřete kdekoli, četba vás po chvíli strhne. Jako proud řek, pramenících kdesi v hloubi neprostupné džungle. Řek, které tvoří Amazonii, zahrnující povodí řeky Amazonky i jejích přítoků. Území o celkové rozloze bezmála sedmi milionů kilometrů čtverečních. No, a to už je pak o čem vyprávět… Přeneseme-li se přes pětadvacetistránkový úvod (ano, čtete dobře, dvacet pět stran), začteme se do příběhů, jež začínají v hlubinách dávnověku, téměř až v časech Kryštofa Kolumba, a končí v nedávné minulosti, na kterou si v podstatě můžeme takřka sáhnout. Jde o příběhy lidí, kteří svým působením v oblasti Amazonie přinesli poznání nám – budoucím generacím. Negativní, ale i ta pozitivní. Některé pasáže podle mého sice nemají zrovna švih, ale autor vypráví s takovou vervou, že jsem měl chvílemi pocit, jako by byl tenkrát u toho. Těžko říct, jestli je to víc proto, že mu jako podklady sloužily autentické kronikářské a deníkové zápisy, nebo za to může živý styl, kterým pan Plešinger příběhy prostě jen barvitě líčí. Samostatná kapitola Vědci a dobrodruzi se věnuje těm, kteří se rozhodli území nikoli kolonizovat nebo objevovat, ale především rozšířit obzor vědy pro nás. Možná budete překvapeni, ale i zde šlo mnohdy o život. Protože zavítat do takto nedostupné oblasti je i dnes rizikové. Pro příklad nemusíme chodit nijak daleko. Stačí si nalistovat Srdcaře 2/2013 s článkem Venezuelské drama, kde se dozvíte, jak obtížné je dostat se z Amazonie i dnes. Třeba při nevinném natáčení filmu ve 3D. Záchrana kamaráda, který si nešťastnou náhodou v pralese vypíchl oko, byla neméně dramatická i pro zkušené cestovatele současnosti. A to žijeme v digitální době! Na planetě sešněrované telekomunikačními superdálnicemi. legendární plukovník, legendární prezident a jiní I když kniha nabízí opravdu pestrou paletu postav, jsou lidé, které bych celkem účelově nadřadil nad ostatní. Prvním z nich je „nezdolný“ plukovník Fawcet, jež patřil k těm, co kráčí v popředí, aby je ostatní následovali. Až Amazonie se mu stala osudnou. Jeho neobjasněné zmizení (v tom terénu se není čemu divit) je pro záhadology stejně vděčnou látkou jako cíl jeho výprav – hledání ztraceného města Z. Ovšem pan Plešinger se drží jen písemných pramenů a své závěry nechává bez senzačních spekulací, přičemž nám čtenářům dává nahlédnout nejen do cest Fawcetových cest po Amazonii, ale i do pestrého života legendárního vojáka Jejího veličenstva. Další, pro mnohé možná až překvapivou postavou, která se do Amazonie vydala na objevitelskou cestu, je americký prezident. Ano, čtete dobře. Theodore Roosevelt byl totiž nejen politik a svého času nejmocnější muž planety, ale také zapálený přírodovědec. Čtenáře pak napadá, který ze současných prezidentů, ať již našich či zahraničních, by byl schopen a ochoten se na prahu šedesátky vydat na nebezpečné sjíždění neznámé řeky do Amazonie. Snad Vladimír Putin? Roosevelt dokonce vedl výpravu s další pozoruhodnou osobností dějin Amazonie, ta však není širší veřejnosti příliš známá, ač by si možná onu pozornost zasloužila. Byl jím plukovník Rondon. Současník a „rival“ slavnějšího Fawceta. Ano, rival. I zde, v nebezpečné Amazonii, panovala rivalita. Mezi objeviteli a průzkumníky. Pan Plešinger doslova píše: „K Fawcetově touze po revolučním objevu v amazonské pánvi se řadily i obavy z toho, že někdo bude rychlejší a úspěšnější. (…) V červenci 1911 objevil americký akademik Hiram Bingham v kopcích nad amazonskou zdrojnicí (vodní tok končící ústím, které má společné s jiným vodním tokem; po soutoku obě zdrojnice přebírají nové jméno, pozn. red.) Urubambou úžasnou indickou pevnost, svatyni a město Machu Picchu. (…) Po odškrtnutí Binghama, který už měl svoje objeveno, zbývalo ještě několik soupeřů těžké váhy. Ke každému z nich měl Fawcet kritické výhrady.“ Kniha je věnována Miroslavu Zikmundovi. Už to samo o sobě značí velký závazek kvality. A vyvolává to i mnohá očekávání. V případě Amazonie jde o velmi zdařilý, v podstatě encyklopedicky pojatý počin, jak nám přiblížit oblast Amazonie. Potencionálního čtenáře by možná mohla odradit hutnost textu. Ale jen proto, že je psaná menšími písmeny, než je obvyklé, a rozpaly řádků nejsou jeden a půl centimetru (což dnes bohužel není jev jen u literatury pro děti), by vám neměla uniknout opravdu výjimečná kniha. Kniha, jakých je dnes na trhu opravdu poskrovnu. t Vladimír Plešinger: Amazonie a řeky příběhů, Jota 2014