Obsah Zápisník Petr Horký KRÁLOVSKÝ ŽIVOT Nechci být prezident a nechci být král, ve dne bych se bavil a v noci se bál… zpíval v jedné ze svých písniček Petr Skoumal. Před pár dny jsem se vrátil z Uzbekistánu. Nádherná země, řeknu vám! Kdo jste tam nebyli, anebo kdo vůbec nevíte, co si myslet o střední Asii, pokud máte čas a nějaké peníze, tak za výlet sem to má smysl utratit! Jeli jsme tam točit a to v zemi Uzbeků není snadná věc. Produkční Lukáš Borovička by mohl vyprávět, jak rok jednal s místními úřady a usiloval o povolení, slib, že dostaneme víza, pozvání, pak potvrzení přislíbení, že dostaneme víza… no, myslím, že za ten rok práce zestárnul o dva. Ale nakonec se povedlo, dostali jsme pozvání od místní organizace, která má pod sebou všechna média (no nazdar!), tato organizace se za nás zaručila a přidělila nám průvodce/kontrolora, který sledoval, co všechno budeme točit. Na druhou stranu, abych byl spravedlivý, musím říci, že Hayatullo Ismailov toho také spoustu zařídil a vyjednal, protože v houštině místních pravidel, zákonů, zvyklostí a nařízení aby se čert vyznal. Vládce, prezident Islam Karimov, to ve svém státě měl nastavené na krátkou otěž. Poté, co se před pětadvaceti lety tato země osamostatnila od rozpadajícího se Sovětského svazu, on, jako nejvyšší tajemník místního ÚV komunistické strany, se prohlásil vládcem a úspěšně se držel v čele až do letoška. Aby neporušoval ústavu, která zapovídá více než dvě volební období jednoho prezidenta, vždycky udělal referendum (tedy ne volby) o vůli lidu setrvat v čele – a hle, lid volil, ať setrvá. Koneckonců v referendu nebývá moc protikandidátů… GALERIE Naštěstí téma mého filmu bylo a je zcela nepolitické, takže nakonec nic nebránilo tomu, abychom se pustili do roboty. Vyrazili jsme natáčet. Nejprve historii minulých let a století, a pak české archeology, jak poodkrývají historii minulých tisíciletí. Jako malý kluk jsem v časopise Ohníček čítával na pokračování blbinu jménem Timur a jeho parta. To křestní jméno mi vždycky vrtalo hlavou, z jakého jména je to asi zkratka, dumal jsem. Žádná zkratka. Timur je uzbecké jméno. Jmenoval se tak například nejslavnější místní vladař, přezdívaný Tamerlán. „Pěkný” zabiják, řeknu vám. Žil ve 14. století, a zatímco u nás Tomáš Štítný ze Štítného bojoval proti svatokupectví a posléze Jan Žižka bojoval ve jménu táboritů a husitů tak říkajíc proti všem, Tamerlán se s tím nemazal. Skutečně vyrazil do boje proti všem a dařilo se mu. Postupně vybudoval gigantickou říši od Číny přes Indii až po Turecko. Bývá srovnáván i s Džingis chánem. Pravda, lišil se tím, že i když Čingischán byl tvrdý dobyvatel, Timur Tamerlán rovnou vraždil všechno, co mu přišlo pod ruku. Byl to jeden z největších hrdlořezů, co jich kdy po naší planetě chodilo. Vraždil ženy a děti, aby se mu nemohli rodit protivníci na dobytých územích. Pěkná bestie, řekne si našinec. No jo, ale na druhou stranu se zcela vážně dočtete, že „díky” tomu, že napadl i Turecko a svým ohavným stylem se probíjel do vnitrozemí, museli se osmanští válečníci vrátit z Evropy a začít hájit vlastní zemi. Takto chápáno, tedy Timur zachránil Evropu před poturčením. Tak co, dokážete teď posoudit, jestli je dobře nebo špatně, že Tamerlán existoval? Já jsem rád, že nás zachránil, ale soudit bych jej v dějinách nechtěl. Na to jsou snad po smrti jiné instance. GALERIE VIDEO Cestou po Uzbekistánu jsem přemýšlel o fungování vládců. Ve městě Termez, hned na hranicích s Afghánistánem, mi odlepenou podrážku na botě opravoval děda, který se při vyslovení jména naší země (Československo, Čechaslavakia…) zasnil a snad i trošičku omládl. „Tam jsem byl… nádherná země. Byly to nejkrásnější dva roky mého života…!” „To rád slyším! A kdy jste u nás byl?” „Počkejte, v sedmašedesátém jsem sloužil na vojně, pak přišly rozkazy a v osmašedesátém jsme pak rok stanovali v lesích nad městem, které se jmenovalo Jablonec. To jsem nikdy nezapomenul. Znáš to tam?” „No to snad…” vzedmula se ve mně vlna snahy postavit se okupantovi, ale dál jsem se nedostal, děda pokračoval: „Tehdy jste tam měli revoluci a naši velitelé nám vysvětlili, že jedem zachránit vaši zemi. Neboj, po nikom jsem nestřílel, naše jednotka měla přísně zakázané na kohokoli z místních střílet. Jen jsme dávali pozor, aby se navzájem nepostříleli vaši!” Nechávám váš krevní tlak a puls, ať se s historkou poperou po svém. Snad jen dodám, že jsme se s chlapíkem setkali dvaadvacátého srpna. Den po výročí okupace. Proč o tom píšu: protože vojákům tehdy jejich panovníci lhali, spousta z uniformovaných „zachránců” byla opravdu přesvědčena a do dneška, jak vidno, si to myslí, že bylo třeba u nás něco v osmašedesátém zachraňovat! „…tvářit se důstojně a nedůstojně lhát… nechci, to tedy nechci… ” zpíval Petr Skoumal v té své písničce. Fakt všichni vládci světa lhali a lžou? Je to součást jejich práce? Američani a jejich administrativa ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku, Putin a jeho parta ohledně „vojáků na dovolené” na Ukrajině a na Krymu… A co naši? Co Britové… a spousta dalších „králů”? Když jsem jel do Uzbekistánu, netušil jsem, kolik se mi tam toho k tématu královského života stane, kolik toho zažijeme. Představte si, že jsem tomu dědečkovi, co mi opravoval boty a nechtěl ani cent, jak byl dojatý tím, že potkal Čecha, nakonec nepokazil vzpomínku na nejhezčí etapu mládí tím, že bych mu prozradil, že v té době možná dělal jednu z největších ohavností vlastního života, když okupoval zemi, která se užuž nadechovala ke svobodnějšímu životu. Představte si, že jsme se s naším průvodcem/kontrolorem nakonec docela skamarádili, protože to je v jádru hodný a vzdělaný chlap. Dopřál jsem si ten komfort, že nesvazuji své zážitky z té středoasijské země nějakým obecně platným stanoviskem, ale jako spokojený poddanský plebs jsem si z každého setkání vzal to pěkné, co se mi nabídlo. Nemusím naštěstí všechno vnímat globálně, nemusím být vždycky „státotvorně” angažovaný. Tři dny po našem návratu zemřel ten referendem potvrzovaný prezident. Byly zrušeny velké oslavy plánované na prvního září, kdy se před pětadvaceti lety z jeho úst prohlašovala samostatnost včetně nového vedení země. Jeho rodina se prý hádá, kdo to teď převezme. Asi stejně někdo z armády anebo politických lobby. Nechci, nechci být prezident a nechci být král. Chci si žít své vlastní problémy a vybírat si, jak s nimi naložím. Dík, osude, že mohu. To moc zemí na světě nenabízí. Svět se dá v dobrém utvářet a prožívat i z pozice spokojeného poddaného. Stačí přece, že nebudu grázl. Země slušných poddaných přece musí dřív nebo později vygenerovat i slušného krále, nebo se pletu? Texty Zápisníku Petra Horkého si můžete přečíst na svých cestách také v měsíčníku Žlutý v dopravních prostředcích společnosti Student Agency. Magazín Srdcaři vám nejlepší příspěvky přináší v interaktivní podobě.