Na vlastní kůži Obsah LENKA RAŠKOVÁ Když jsem byla někdy v kvintě na gymplu, mým doposud naprosto bezpečným světem otřásla událost. Kamarád ségřiného kluka se zabil při sestupu z Mt. Cooku ... Byla jsem tehdy ještě malá a blbá, a tak si pamatuju, že mi nešlo na rozum, jak se to mohlo stát. Vždyť ta hora přece není ani tak vysoká, jenom něco kolem 3 000 metrů – žádné Himálaje. A navíc při sestupu – když to zvládl nahoru, dolů už to přece musela být brnkačka. Představovala jsem si, jak jdou po něčem jako chodníček v Tatrách, vykračují si, kecají, a on najednou zakopne a padá někam hluboko, hluboko. Taková blbá náhoda. Tohle se mi mohlo stát taky. Prostě šlápnout vedle a zahučet dva kilometry do díry. A domů přiletět v rakvi. Můj vesmír se otřásl v základech. Člověk už si nemohl být ničím jistý… Uplynulo dvacet let (no jo, už to tak bude, i když se to zdá neuvěřitelné) a já už nejsem ani malá, a už snad ani úplně blbá. Už vím, že není hora jako hora. Že nezáleží na výšce, ale na poloze, počasí, lidech, troše horolezeckého štěstí a na miliónu dalších okolností. Před tou horou mám už dvacet let obrovský respekt, aniž jsem ji kdy spatřila. A touhu změřit ji vlastníma očima. Maoři ji uctívají jako boha a říkají jí Aoraki. Prý to znamená Cloud Pearcer – Prorážeč mraků. Vyhlížím ho nedočkavě. Jaký bude? Když se přede mnou vynořil z jezera Pukaki, oslnivě se blyštící stříbrný štít v tom nádherném prosluněném dni plném modře a žluti, naskočila mi husí kůže a vyschlo mi v krku. Byl obrovský. Byl úchvatný. Byl to bůh nebe a ledu. A byl taky hrozivý. Konečně jsem to pochopila. Něco do sebe po těch letech zapadlo. Ano, to je hora, na níž je možné umřít. Ale přesto k sobě přitahuje vaše kroky jako magnet. Aspoň se jí dotknout, aspoň se přiblížit, napít se z jejího ledovce, nechat se zranit něčím ostrým, abyste pocítili, že to není jenom sen. Dojít, až kam to půjde, až kam vás nechá. Pod štíty v Hooker valley je horská dědinka s ohyzdným hotelem a obrovské tábořiště pro smrtelníky. Utíkám od lidí, cítím se špinavě v tom davu. Představa noci ve stanovém městě pro sto lidí je mi odporná. Proto čekám na setmění a plížím se šíráním doprostřed údolí rovného jako stůl. Stavím stan ve vysoké trávě, daleko od všech, a čekám na první hvězdy. Je teplo a jasno. Oranžové plamínky na vrcholcích pomalu hasnou, jak se slunko noří za hřeben. Nejdřív přilétají sendflies. Po nich tisíce kapek Mléčné dráhy. Snažím se to vydržet co nejdýl, ale oči se mi únavou zavírají a noční směnu přebírají komáři. Tohle nebe, tu vůni, ten vítr, to ticho si toužím pamatovat nadosmrti. Protože to je štěstí. A je ho tolik, že nejde pobrat, teče ze stanu ven, vznáší se všude kolem. Foukám ho domů. Něčeho jsem se dotkla. Věčnosti? GALERIE Ráno to pokračuje. Věčnost trvá, než se schová před žhavou koulí – někam do mě, dovnitř. Nesu si to s sebou, když se brodím mokrou trávou, po pás od rosy, když schovávám bágl do křoví u vyschlého potoka a vyrážím vzhůru. Včera jsem viděla Aoraki zdola. Byla jsem blízko, ale žízeň neuhasila. Ledovec byl tam dole špinavý. Davy značné a neomalené. Po štěrkovém chodníčku bloudily zmatené duše, cedulky z pomníku padlých. Po mostech plácaly podrážky cuklí, cvakaly čudlíky na selfietyčích. Vše to bylo přehnané a lehko dostupné. Jako tapeta na zdi, jako Truman show. Na hory se musí nahoru. Pozdravit se z očí do očí. Zanechat pachovou stopu, někdy i stopu krve. To není masochismus, jen touha po opravdovosti. První jsou schody. Je jich přes tisíc. Pak uvidíte pláně Gondoru jako je vidí orli a dole běží Stínovlas s Gandalfem na hřbetě. Na obzoru modro – to je hladina jezera Pukaki, do nějž se ze západu pomalu plíží desítky nekonečných stříbrných hadů. Pak přijde pot a žízeň. Derete se k nebi po zádech hory Ollivier. Na ramena jí padají stříbrné studené vlasy. Ještě kousek a můžete je skoro učesat. Je to úchvatný pocit, konečně stát na ramenou boha a hledět druhému do tváře. Ale pán Aoraki to nemá rád, snaží se zahalit bílým šálem před zraky smrtelníků. Bere si na pomoc vítr a ukazuje nám, co umí. Probíjí mraky svým ostrým hrotem. Dnes večer bych nechtěla být tam nahoře. Kdo ví, kolik těch toužících troufalců setřese! Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. O mých cestovatelských dobrodružstvích v Jižní Americe se můžete dočíst na starším blogu na Hedvábné stezce nebo zde https://lenkaplenka.wordpress.com Náš malý bůh je nám milostiv. Má svoje blechy rád a nechává je prodírat se jeho kožichem celý den. Občas zahřmí a pošle dolů pro pobavení kousek srsti. Tak mě praskot a rachot doprovází až k Mueller hutu, červené chaloupce na kuřích nožkách. Nejde mi odtrhnout oči od toho divadla. Ale ještě je tu cesta zpět. Ty cesty zpět! Ne ze všech se stanou návraty. Dole už bylo vše prozaické. Únava, žízeň i úpal. Bylo teprve půl čtvrté a vidina orosené pinty se stala neodolatelnou. Zamířila jsem rovnou do hospody. A tam mi odmítli načepovat pivo! Prý až od čtyř. Suché choutky Kiwíků se ale opět ukázaly jako štěstí v neštěstí, protože během čekání na konec prohibice jsem se zase setkala s mikrobusem plným Čechů a Tomem! To nevymyslíš. A zase mě odvezli na ledovec a ušetřili mi půl dne celkem zbytečné námahy, neboť onen byl škaredý, špinavý a daleko, takže jsem se rozhodla přespat opět nadivoko a ráno vyrazit rohanskými pláněmi co nejrychleji zpět do své milované Wanaky. P. S. Zkontrolovala jsem to: Nejvyšší hora Zélandu, Aoraki/Mt. Cook má 3 724 m. Nejvyšší hora Španělska, Pico del Teide má 3 718 m. Na jejím vrcholku jsem stála jen před pár měsíci! 6 metrů navíc? Kdepak – je to jiný vesmír! T ODKAZ