Na vlastní kůži Obsah VIDEO Vydala jsem se prozkoumat jezera na antarktický poloostrov, jedno z nejrychleji se oteplujících míst na Zemi. Pochopení změn a jejich mechanismů na takto zdánlivě vzdáleném místě nám umožní přesněji předvídat změny třeba i u nás. Jsem biolog, jdu na to pěkně od řas, přesněji od rozsivek, jednobuněčných organismů schovaných v krásných křemičitých schránkách. Rozsivky jsou totiž velmi nápomocné - každému druhu vyhovují k životu specifické podmínky. Podle nalezených druhů na dně jezera tak umíme vysledovat, jak se jezero měnilo v posledních několika tisíci letech. První zastávkou při cestě na Antarktidu pro mě bylo hlavní město Argentiny. Do rozpáleného Buenos Aires přilétám 21. prosince. Okamžitě zažívám teplotní šok. Praha má totiž tou dobou podobnou teplotu jako letní Antarktida, můj cíl. Vánoce trávím v domě své argentinské kamarádky. Tedy… Vánoce. Oslava se podobá spíše našemu Silvestru. Dům je plný lidí a jídla, o půlnoci nebe osvětlí ohňostroj a na Hod Boží se koná party u bazénu! Po příjezdu zpět do hotelu zjišťuji, že mi kocour mé kamarádky označkoval batoh. Smrad prostoupil všechny věci. V tomhle že mám následující dva měsíce bez možnosti řádného vyprání chodit? Ruksak alespoň sprchuji a drhnu mýdlem. Radši ráno odpluji s mokrým batohem, než žít v tomhle puchu. To bude zítra entrée… Kouzelné slůvko mañana, zítra! Rozsivky (Bacillariophyta) jsou jednobuněčné organismy vyskytující se skoro ve všech typech habitatů (jezera, řeky, oceány, ale i vlhké půdy či v asociaci s mechy). Představují jednu z druhově nejpočetnějších skupin řas vůbec. Jejich typicky a druhově specificky ornamentované křemičité schránky mohou být pozorovány pod světelným či elektronovým skenovacím mikroskopem. Ke svému životu potřebují oxid uhličitý a světlo, ze kterých vyrábí organické sloučeniny. Rozsivky fixují až 20 % globálního uhlíku a celosvětově produkují dokonce více kyslíku než tropické deštné lesy. Přestože se jedná o tak významnou skupinu řas, o jejich taxonomii, ekologii a biogeografii v polárních oblastech se toho ví jen málo. Minulý rok se mi podařilo ve vzorku z antarktického ostrova Vega najít novou rozsivku z rodu Hantzschia. Pojmenovala jsem ji po slavném cestovateli Miroslavu Zikmundovi. Na Antarktidě tak nyní žije Hantzschia zikmundiana. Ledoborec Irizar, právě slavnostně uvedený do provozu po rozsáhlém požáru, který ho zachvátil v roce 2007 (mami, promiň, tohle jsem zapomněla zmínit), pomalu, ale jistě vede comandante Mangiaterra, jehož babička byla z Košic a který je tedy čtvrtinový Slovák. Někteří naši cestu nazývají zkušební plavbou, já však jsem klidná, vede nás přece Košičan! Mezi osazenstvem lodi, které činí 320 lidí (z toho pouhých 17 vědců a techniků, zbytek příslušníci pozemních, vzdušných a námořních sil - vojáci) se rychle stávám známou. Se svými 176 centimetry a světlými vlasy jsem totiž mezi typickými Jihoameričany k nepřehlédnutí. Brzy po vstupu na loď se dozvídám, že kabina, ve které mám být ubytovaná, je obsazená vojáky. Haha! Prý to vyřešíme mañana! Žádný takový. Mañana se chci probudit ve svý posteli! Cesta k mému prvnímu antarktickému cíli, základně Esperanza, nám se zastávkou „na konci světa“, v nejjižnějším městě Ushuaia, trvala téměř dva týdny. Je s podivem, kolik námořníků trpí mořskou nemocí, o příslušnících pozemních sil a letectva nemluvě. A o kolezích vědátorech už vůbec ne. Snad to bylo mým nadšením pro věc, které mi nedovolilo příliš se zabývat případnými nepřirozenými pochody mého těla, nebo opravdu platí všeobecné lodní přesvědčení, že jsem potomek Vikingů, nicméně mi bylo celou cestu hej. Ani jeden kynedril! A to jsem s sebou preventivně vezla rovnou 3 balení. Ledoborec Izidar Loučení s Argentinou Marie Bulínová (1993) studuje hydrobiologii na Katedře ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Nadšeně se vrhá do všeho, co zavání fotografováním nebo popularizací vědy, ideálně obojím najednou. Zájem o polární oblasti ji již v r. 2016 přivedl za severní polární kruh na Špicberky. Na terénní výzkum do Antarktidy se dostala díky spolupráci na projektu své školitelky Dr. Kateřiny Kopalové GAČR (16-17346Y) a díky dlouhodobé spolupráci s argentinskými kolegy z Instituto Antártico Argentino, kteří ji na expedici 2018 pozvali jako českého zástupce. Cesta byla podpořena také Fondem Mobility FM/c/2017-2-046 a nadací „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, kterým tímto velice děkuje. „Hurry up and wait.“ Jednoho dne ráno mě vzbudilo hlášení z reproduktoru umístěného kajutě. Všichni cestující do stanice Esperanza se mají se svými zavazadly urychleně dostavit do lodního hangáru. V této chvíli nebyl čas na žádné ranní rozjímání. Kvůli stísněnosti naší kajuty a naopak prostorové velkorysosti mé bagáže jsem měla věci všude možně. Posbírala jsem, co se dalo, a plně naložená odfuněla na první palubu. Postupně jsme se tam setkali všichni, v různé míře bdělosti a nervózního očekávání. Byli jsme rozděleni do skupinek podle pořadí, ve kterém poletíme na pevninu, a nastalo čekání. Kolem poledne jsme si vyjednali možnost dojít si na oběd. Až přistaneme v Esperanze, jistě nás bude čekat mnoho povinností a na jídlo nebude čas. Odešli jsme tedy do jídelny ve třetím patře a obdrželi téměř vroucí směs čočky a masa. Po několika srkavých soustech zazněl jídelnou hlasitý povel. Nebylo třeba pokročilé znalosti španělštiny, abych pochopila, že je čas letět. V první řadě letět zpátky na palubu, v řadě druhé letět na pevninu. Ve stresu jsem do sebe naházela první dvě lžíce čočky, čímž jsem se postarala o zábavu na zbytek dne. S popáleným jazykem jsem s ostatními utekla od nedojedeného talíře dolů. Abychom strávili další hodinu lelkováním v hangáru. Prostě armáda! Základna Esperanza nás uvítala typickým pachem, který nás poté provázel až do konce našeho pobytu. A někdy, když vál vítr ze správného směru, cítila jsem Esperanzu ještě i na několik desítek kilometrů vzdálené základně Petrel. Vůně sta tisíců párů tučňáků hnízdících v bezprostřední blízkosti stanice. Vůně pronikavá a intenzivní. Tučňáci má očekávání vybudovaná sledováním přírodovědných dokumentů a fotek nezklamali. Nicméně na ten smrad jsem připravená nebyla. Některé zážitky jsou, i kdyby se filmaři stavěli třeba na hlavu, nepřenosné. Z heliportu nás odvedli rovnou do nazdobené jídelny. Stoly se prohýbaly pod tácy s nejrůznějšími pochutinami a lahvemi vína. Nalila jsem si skleničku a vyhýbaje se pohledem všemu tomu jídlu jsem odešla do koutu chladit si jazyk. Esperanza Na stanici jsem se brzy přizpůsobila novému tempu. Náš výzkumný tým „Lagos“ tvořili zkušení Argentinci Juan a Silvia a já. Dění na základně se řídí především předpovědí počasí. Avšak na rozdíl od „nás vědců“, kteří jsme své plány vždy přizpůsobovali skutečnému stavu povětří, vojáci odpočívali, když se vyhlásí vichřice, i kdyby to venku bylo na zahradní slavnost. Povel je povel. Teploty k nám byly přívětivé, vítr však leckdy nikoliv. Během jedné, tuším třídenní, vichřice jsme zažili poryvy o rychlosti 346 km/h! Každý nepříznivý den byl pro nás dnem „kancelářským“. Seděli jsme vedle sebe v jídelně a zpracovávali data z terénu. S vojáky jsme se brzy spřátelili. Venku jsme brzy nalezli spoustu jezer. Mnohá z nich se na první pohled podobají spíše rozlehlé louži, nicméně stářím si nezadají s těmi u nás. K cílovým lokalitám jsme se dostávali pomalým tempem skrz kolonie tučňáků kroužkových a oslích. Čas od času jsme potkali i osamělého příslušníka tučňáka uzdičkového. Většinou jako tajný agent nenápadně postával někde v pozadí a monitoroval situaci. Čtvrtého února, přesně 25 let po mém narození, mě u snídaně vojáci překvapili velkým, českým dvojocasým lvem překrytým dortem s českou a argentinskou vlajkou. Na lva samozřejmě z boků pokukovali marcipánoví tučňáci. Kde kuchaři sehnali na dort ingredience, se mi zjistit nepovedlo. Dvakrát během mého pobytu na Esperanze připlula obrovská výletní loď. Vylodění turisté si pokaždé udělali „selfie“ s tučňáky a odběhli do stanice nakoupit trička a čepice s logem základny. Takový způsob turistiky zdá se mi poněkud nešťastný. Jednou také připlula Arctic Sunrise, malá loď organizace Greenpeace. Posádka mě s několika dalšími pozvala na oběd. Po dlouhé době jsem jedla čerstvý salát a na pevninu se vracela s melounem v rukou. Vzájemně jsme si sdělovali své plány a navštívili lodní laboratoř, která svým vybavením tu z Esperanzy snadno strčila do kapsy. Nebylo to těžké, protože na naší vědecké základně nebyl k dispozici ani světelný mikroskop. I bez laboratorního zázemí a s bohatým přísunem větru střídavě snad ze všech stran se nám podařilo nasbírat dostatečné množství vzorků. Obcházeli jsme jezera a louže, zanášeli je do mapy, pojmenovávali a testovali. Například mezi základnou a horou Flora se tak dnes tučňáci radují z jezera „Alena“, pojmenovaného po mé mámě. GALERIE Esperanza - Kra s tučňáky Jezero Esmeralda Vzorkování Juan a Silvia Globální oteplování na sebe upozorňuje nejrůznějšími projevy. Z rozlehlého jezera Boeckella, za kterým jsme sem připluli v první řadě, bohužel zůstaly jen tři tůně. Po překonání prvotního zklamání – to jezero tu přece ještě před pár lety bylo! – padlo rozhodnutí. Vrtat se bude stejně! Mám na mysli odběr jezerního sedimentu ze dna. My dosáhli asi do 1,5m hloubky. Z každého dne jsem se vždy nejvíc těšila na oběd. Tedy přesněji na místo, kde se bude oběd konat. V tomto směru jsme si pečlivě vybírali, a tak jsme se občerstvovali třeba poblíž tuleně na pláži a užívali si pohled na kry pohupující se v táhlých vlnách či na vrcholku, z něhož jsme pozorovali, kterak mořská voda ukusuje z hřímajícího ledovce na konci Hope Bay, Zálivu naděje. Myslím, že antarktické tango se tančí s větrem. Takový tanec není ani ladný, ani svůdný. Taneční partner umí být zatraceně krutý a přesvědčivý v tom, jakým směrem chce váš krok vést. A tančí s kdečím, čemuž se při rychlosti některých poryvů nelze divit. Severní vítr je možná krutý, ale jeho jižní bratr je ukrutnější. A přes to všechno ty dny, kdy mi nad hlavou létali buřňáci a chaluhy, na pláži lenošili tuleni a lachtani a pod nohama se mi motali roztomilí tučňáci, nemůže ani drsné počasí v mé mysli začernit. Jen doufám, že se o tenhle ráj na Zemi neuváženým chováním nepřipravíme! Víte, kolik Argentinců je potřeba k výměně jedné žárovky v koupelně? Dosud nezjištěno! Ruply mi nervy a po pár dnech ve tmě jsem ji vyměnila sama. Necesito cambiar lamparia. To poslední slovo asi neexistuje, ale co. Dosáhla jsem svého. Základna Petrel Petrel. „Připravte se! Zítra ráno letíte na další základnu.“ O čtyři dny později a množství událostí, které by se daly snadno prodat jako skeče do nějaké estrády, přilétáme na Dundee Island. Kupodivu, i přes naše čtyřdenní zpoždění je osazenstvo letní stanice Petrel naším příletem zaskočeno. Ještě že Argentinci nejsou, co se logistiky týče, žádní amatéři! Petrel byla láska na první pohled. Příslovečně také prošla žaludkem. Na rozdíl od Esperanzy, která očekávala zpožděnou loď se zásobami jídla na další rok již měsíc před naším příjezdem a během našeho pobytu se té lodi nedočkala (naše jídla sestávala z mraženého špenátu a masa), Petrel byl vybavený skvěle. Hned první den jsme se vydali do okolí nové stanice objevovat. Prochodili jsme celé odledněné území ostrova. V nesčetných záhybech morény jsme nalezli množství jezírek, která jsme následně každý den, kdy bylo jen trochu slušné počasí, chodili měřit a vzorkovat. Když nastal čas loučení, bylo mi úzko. Odlet ze stanice Petrel také znamenal počátek cesty domů. Stanice Marambio, na kterou jsem z něj zamířila, totiž slouží hlavně jako letecký uzel pro spojení s Argentinou. Na vlastní kůži jsem poznala, jakkoliv to zní jako klišé, že veškeré prožitky jsou v Antarktidě intenzivnější a člověk tu chtě nechtě zanechá kus svého srdce. Argentinský Godot se jmenuje Hercules. Má dvě křídla a čtyři motory. Čekání na něj zažil snad každý, kdo prošel nehostinnou základnou Marambio. Den, dva, tři… Hlavně tranquilo! Během naší počáteční plavby byl mimo provoz. Kdyby ho včas neopravili, cesta se mi mohla pěkně protáhnout. Ledoborec Irizar se totiž vrací až v dubnu. Jestli Ushuaia je město na konci světa, pak Rio Gallegos je díra světa. Říkám to s úctou ke všem odhodlaným lidem, kteří se rozhodli tam žít. Moc jich není. Většina podle mě netuší, že existuje okolní svět, jinak by už dávno zdrhli. Město je neustále bičované suchem a větrem a místní si krátí čas pozorováním rezavějících objektů. Lodí či jiných konstrukcí vyčnívajících z vody. Z řeky, která se pyšní až 14m rozdílem mezi hladinou odlivu a přílivu. Nacházím tu však první známku toho, že se blížím k domovu – pivo „Bohemian Pilsener“. Plzeňák je všude doma. Pak přišla změna. Byl jí život v Buenos Aires. Žádné my a nikde nikdo, jak jsem byla poslední dva měsíce zvyklá. Už jen já a kolem davy. Místo mrazu neskutečné vedro. Ještě jsem se zaletěla osprchovat pod vodopády Iguazů, smýt ze sebe pach tučňáků, a teď už jsem připravená na cestu domů. Do Štichovic! Mám před sebou poslední noc před odletem, a tak tančím. Tentokrát už to – v mém podání nepříliš svůdné a ladné – tango argentinské noci. Vrtání Boeckelly Hercules