Fotopříběh Obsah osado, osado - sbohem ... Eduard Ingriš byl skladatel a dirigent, autor písně Teskně hučí Niagara, tramp, fotograf, kameraman, dobrodruh a mořeplavec. Podával si ruku s prezidenty, přátelil se s hollywoodskými celebritami, byl poradcem spisovatele Ernesta Hemingwaye a přítelem Thora Heyerdahla. Dirigoval Národní symfonický orchestr v Limě, jeho filmová hudba byla nominována na Oscara. Psaly o něm New York Times i Life. Dvakrát vyplul ke břehům Polynésie na prehistorickém balzovém voru. Poprvé málem zahynul, podruhé uspěl. Byl prohlášen za mrtvého a opět vzkříšen. V rodné vlasti upadl takřka v zapomnění… Pro české čtenáře jsem osudy Edy Ingriše sepsal do knihy Plavby „sebevrahů“ a poprvé vydal v roce 2004. Právě teď kniha vychází, již ve třetím, doplněném vydání. Během práce mě to zcela nečekaně zaválo i do kolébky českého trampingu, bývalých Svatojánských proudů Vltavy. miroslav náplava Je březen roku 2018. V kamnech praská oheň, štiplavý odér kouře, který do místnosti utekl při přikládání, se smísil s vůní čerstvě umleté a uvařené kávy z mé otřískané červené konvice. Voda z nedaleké studánky z ní dělá nedostižný nápoj. Ve srubu není zavedena voda ani elektřina, takže žádný notebook, píšu pěkně po staru na čtvrtky bílého papíru. Ke svícení stačí petrolejka, na suchou toaletu se musí ven do mrazu. Před časem mi přistál ve schránce e-mail z nakladatelství. Že mi přeposílají zprávu od čtenáře. Vlastním srub nedaleko Bílých skal nad někdejšími Svatojánskými proudy, při opravě jsem našel na půdě historickou ceduli osady Margon, ke které patřil i srub Eduarda Ingriše. Mám dokonce i skleničky, jimiž si Eduard Ingriš připíjel s herečkami, které ho přijely navštívit. Bylo mi hned jasné, že musel zhlédnout Ingrišovy filmy z osady, které jsme převezli z Kalifornie do zlínského muzea. V cyklu Hledání ztraceného času je představil a zasvěceným komentářem doprovodil filmový historik Karel Čáslavský. Neváhal jsem a Petru Kadeřávkovi zatelefonoval. A tak jsem se ocitl v místech, kde se v divokém romantickém říčním kaňonu Vltavy mezi Třebenicemi a Štěchovicemi před stoletím zrodil český tramping a byla založena první osada Ztracenka. „Inspirativnější místo pro dopsání knihy nenajdeš,“ usoudil kamarád a předal mi klíče s tím, že sem můžu jezdit psát dle libosti, „chata bude mít svůj další příběh.“ Petrův srub si Edu Ingriše a jeho kamarády rozhodně pamatuje. „Původní osadníci své příbytky stavěli blíže Vltavě, dneska jsou ta místa pod hladinou Štěchovické a Slapské přehrady. Trampové se zvedající se hladinou sruby rozebírali a stavěli výš ve svahu. Některé se stěhovaly opakovaně, třeba v letech 1931 nebo 1940 při jarním tání povodně a ledy zdevastovaly spoustu chat,“ vysvětloval mi kamarád, jak se jeho chajda ocitla vysoko nad vodním dílem. Původní sruby byly jednoduché stavby z klád, jen dveře a jedno či dvě okna, uvnitř kamna, jednoduché palandy, stěhování nebylo až tak náročné. Novodobé patrové chaty, které vedle prvorepublikových příbytků vypadají jako hrady, by se stěhovaly o poznání hůře. V Třebenicích je stále v provozu hostinec U Taterů. Od roku 1920 zde nejenom v parném létě zahánělo žízeň několik generací trampů. Nepochybuji, že tam na hladinku plzeňského někdy zašel i Eduard. Stěny lokálu jsou plné osadních vlajek a historických fotografií. Nejpodstatnější je, že se v něm stále hrají a zpívají trampské písně. „Tramp v keckách a dirigent ve fraku, to k sobě patří jako olomoucký syreček do parfumerie,“ tvrdili napomádovaní divadelní ředitelé, ale netušili, jak moc bije v Ingrišově hrudi srdce dobrodruha a milovníka přírody. Chatu si postavil na samém začátku Svatojánským proudů, ve stráni nad Dolním slapem, a škarohlídům navzdory ji pojmenoval Nemuzikantskou chatou. Vedle kytary ji vybavil harmoniem a zkomponoval zde nejeden trampský i operetní šlágr. Pilně zde taky běhal s kamerou, natočil grotesku Dva na trampu a náladový snímek Rok na osadě. Do Proudů za ním jezdili na návštěvu muzikanti, kolegyně a kolegové z divadla. Z hereček to byla třeba Dagmar Doubravská, Helena Bušová, Stella Májová nebo Zita Kabátová. Mezi největší přátele a časté návštěvníky patřil Jan Snížek, finančník, dramatik, režisér a ředitel divadla Na Slupi. Z jejich tvůrčího tandemu vzešlé Rozmarné zrcadlo se dočkalo neuvěřitelného tisíce šesti set repríz! Každé představení uváděla znělka, hlavním motivem byly tóny E-D-A, šibal Ingriš do ní zašifroval své zkrácené jméno. V Nemuzikantské chatě se tvořilo, zpívalo, vyprávělo a hodně smálo. S chatou i osadou se Eduard před odchodem z republiky těžce loučil. Vůbec se mu nedivím, jezdil sem po celý rok včetně zimy. Genia loci si tohle místo uchovalo – i přes zmizelou krásu divokých peřejí – dodnes. Posledního podzimního dne sedmačtyřicátého roku vypsal do kroniky svůj smutek. Moje nejdražší, věděl jsem, že se to jednou stane a rozejdeme se. Tušil jsem to instinktivně už od té doby, kdy jsme se poznali, a vždy jsem se té chvíle obával. V duchu vidím před sebou tu dlouhou dobu naší krásné známosti. Jen jsem tě spatřil, už jsem se do tebe zamiloval. Byla to oboustranná velká láska. Zanesl jsem tě vším, co jen bylo v mé moci… Dala jsi mi poznat krásu, lásku, bolest, vášeň i kamarádství. Vím, že všichni moji přátelé si tě zamilovali stejně jako já… Odjíždím, abych se možná už nikdy nevrátil. Ty nikdy, nikdy neopustíš místo, kde jsi se zrodila, a v duchu tě za to tisknu k svému srdci, stále vroucně tobě oddanému… Věř jednomu – že tě nikdy nepřestanu milovat a že na tebe nikdy nezapomenu! Sbohem – moje chato. Osada se srubem jej přežila jen o pár let. Po vybudování Slapské přehrady v letech 1949 až 1954 zmizel Margon se Svatojánskými proudy pod vodní hladinou. Zůstaly jen vzpomínky, staré fotografie a teskná Ingrišova píseň. Řadu let jezdil jsem k tobě / v míru i válečné době / Na Proudy – na tvůj kraj celičký / pro tebe skládal jsem písničky / My dva přec patříme k sobě / Osado, osado – sbohem / loučí se s tebou tvůj „bohém“ / v cizině až kouzla zbavený / vzpomene se tulák znavený / ve snách se navrať zas! / Sbohem, sbohem, sbohem! Usrkávám lahodnou peruánskou arabicu z plechového hrnku, v mrazivém dni rychle chladla. Vyšel jsem z vytopeného srubu na terasu a pozoroval vodní hladinu hluboko pode mnou. Touhle soutěskou už v roce 1910 proplouval Josef Rössler-Ořovský na první kánoi dovezené do Čech. S jeho vnukem Josefem „Rozárou“ Rösslerem jsem měl tu čest se seznámit v Českém yacht klubu v Podolí, po mé besedě o plavbách Kantuty. Kdoví, možná že Eduard z terasy Nemuzikantské chaty pozoroval vory sestavené z klád šumavských hvozdů, které Svatojanské proudy nad osadou Ztracenka se tudy kdysi zplavovaly někdy až do Hamburku. Plavecké řemeslo bylo vážené svobodné povolání, plavci se řadili k „dělnické šlechtě“. A možná se v něm už tehdy rozhořela touha podniknout nějakou dobrodružnou plavbu. Z myšlenek mě vytrhlo ptačí cvrlikání, malí opeřenci přivolávali jaro. Nebo to byli Edovi poslové, aby mě upozornili, že ten starý tulák na mě shlíží z nebeského kůru, usmívá se, sice ho těší, že na něj někdo vzpomíná, ale už bych těch spekulací měl raději nechat… Podle pamětníků a přátel, se kterými jsem měl možnost se setkat, to byl především veselý optimista s obrovským nadhledem. Dokládá to ostatně jeho korespondence, kroniky a bezpočet písní. Závěrem vybírám krátkou pasáž z jeho rozverného kupletu Nechte bejt. Tímto končím tuto baladu / nezkazil jsem, doufám, dobrou náladu / Do koho jsem se moc nahustil / prosím pěkně – by mně to odpustil / Komu se to přesto nelíbí / ať mi klidně odpustí chyby / Těm, kdo nesnesou vtip maličký / platí refrén mojí písničky: Nechte bejt / nechte bejt / nechte ho tu vola bejt / nechte ho tu na place / ať je ňáká legrace… Eduard k textu připsal poznámku: Takových příležitostných veršíků jsem napsal pro své kamarády bezpočet a byl jsem za ně často peskován, z čehož jsem si nikdy nic nedělal, neboť není nic lehčího nežli kritizovat. Ale já to dělal rád, neboť smích a legrace je ten nejlepší životabudič… Nesmrtelná pravda našeho báječného krajana Eduarda Ingriše.