Cestopis Obsah Na voru Kantuta přes Pacifik miroslav náplava Majitel loděnice v Talaře Alf Hammarberg, Heyerdahlův krajan a jeho obdivovatel, povolil Ingrišovi i po roztržce s bývalým partnerem Dr. Mickem postavit Kantutu v jeho loděnici. A co víc, dal mu k dispozici nářadí, materiál a dělníky. Ubytoval i posádku voru, která po mnoha personálních změnách čítala šest členů. Z posádky vypadl Ingrišův přítel Dick Weldy, první manžel Pilar Pallete. Bolavé srdce, zraněné rozchodem s krásnou manželkou a jejím sňatkem s Johnem Waynem, se uzdravilo a Dick ztratil motivaci pro tak riskantní podnik. Do Ingrišovy sestavy se pak z původního týmu nedostal Němec Ernest Krauze, potápěč a podvodní fotograf, a C. N. Griffis, vydavatel Peruvian Times. Do nové posádky pak Ingriš přijal dalšího Čechoslováka, inženýra Jaromíra Gureckého ve funkci radiooperátora, Argentince Joaquína Guerrera a holandského námořníka Andy Rosta. Na palubě Kon-Tiki vezl v roce 1947 k břehům Polynésie kapitán Heyerdahl symbolický kokosový ořech. Ingriš hodlal ke vzdáleným ostrovům přivézt potomky staré civilizace Inků, muže a ženu. Zástupkyně něžného pohlaví jako členka posádky vyvolala senzaci. Noviny přinášely životopis odvážné Peruánky Natalie de Mazuelos, tehdy osmadvacetileté studentky, která se narodila v Punu na jezeře Titicaca. Dokonce byla několik let jeptiškou. Po smrti matky řád opustila a odešla pečovat o sourozence. Když Ingriš o svém úmyslu vzít na palubu voru ženu informoval Heyerdahla, dostal poněkud sarkastické varování. Ta dívka, která s Vámi chce jet, je opravdu velmi krásná a byla by překrásná na obrázcích, ale obávám se, že jediná dívka ve skupině mužů na voru na moři by byla nebezpečnější než tuna výbušnin v pytli u Vašeho kuchyňského sporáku. Řekl bych, že pokud se pro ni rozhodnete, přidáte si ke své plavbě několik hurikánů… Šestého člena posádky, hrdého potomka civilizace Inků, byl Ingriš nucen propustit už v Talaře. Zjistilo se, že kradl expediční výstroj a potraviny, které prodával v přístavu za poloviční cenu. Aby posádka neplýtvala prostředky určenými na expedici, zapojil Ingriš do příprav i svůj skladatelský potenciál a napsal operetní kus o výpravě. Podle slov autora se členové expedice každý večer změnili v hereckou šmíru zpívající sborově hymnu výpravy Vamos con la Cantuta: Poplujeme s Kantutou / poplujeme do Polynésie / poplujeme na široké modré moře / které nám nabízí nekonečnost / poplujeme s velkou vytrvalostí / směrem k našemu snu / poplujeme do Polynésie… Neobvyklé představení přilákalo mnoho zvědavců a výtěžek stačil na financování života posádky během příprav. Nastalo období příprav a dlouhých jednání, než se Kantuta vlečená lodí společnosti John Morrill začala 4. prosince 1955 vzdalovat od peruánských břehů. Optimisticky naladěné mořeplavce čekalo tříměsíční strastiplné putování. Nepříznivé podmínky a slábnoucí Humboldtův proud Kantutu po pár dnech začal hnát ke Galapágám, příliš na sever k rovníku. Po sedmnácti dnech plavby bylo jasné, že se ekvádorským ostrovům nevyhnou. Loď byla stále v radiovém spojení s Limou, kde se nehovořilo o ničem jiném než o jejich výpravě. Nebylo divu. Většina připravovaných expedic se přes mediální kampaň neuskutečnila a tahle byla první, která neskončila s pořádnou ostudou již v přístavu. Přišel další velký problém. Natalie. Nešlo o nic z proroctví Thora Heyerdahla. Srdnatá žena takřka od vyplutí trpěla mořskou nemocí. Nepůsobily žádné utišující prostředky. V dusné kabině jí nebylo nejlépe, proto ostatní na střechu postavili malý stan, kde se přece jen snesitelněji dýchalo. Přesto se její stav nelepšil a posádka začala uvažovat, že zesláblou kolegyni s ohledem na délku cesty raději nechají na Galapágách, odkud by se po zotavení vrátila do Peru. 21. prosince 1955 se vor hnán silným proudem přiblížil na dohled pevniny. Posádka s rostoucí hrůzou sledovala mohutné vlny kolem bariéry ostrova Isabela. Gejzíry z tříštících se vln stříkaly vysoko do nebe. Mirko Gurecký vylezl na stěžeň a dalekohledem hledal bezpečnou cestu k pobřeží. Viděl sice kanál mezi dvěma skalisky, ten byl dostačující pro jakoukoliv loď. Jenže Kantuta byla i kvůli proudům jen těžko ovladatelným plavidlem. Místo se hemžilo žraloky a po zážitcích z prvních dvou týdnů plavby si mořští vlci celkem jasně uměli představit sebe jako vítané zpestření jídelníčku obávaných paryb. Vždyť po jednom z incidentů přišli málem o vor. Dlužno dodat, že v tom měl prsty především Andy Rost. Kroužící žraloci odháněli od voru ryby, jednou posádka napočítala dravců přes padesát. Andy se je rozhodl odehnat poněkud neobvyklým způsobem. V Talaře pracoval na odstřelu starého přístavního mola a na vor propašoval ušetřenou bednu s dynamitem. Svázal několik patron, zapálil doutnák a hodil trhavinu mezi nezvané hosty. Na kořist se okamžitě vrhlo hejno hladovců, ten nejrychlejší se do patron zakousl a před dotírajícími soudruhy se snažil rychle schovat – pod vor. Posádce ztuhla krev v žilách. Každý se instinktivně něčeho chytil a zanedlouho se ozvala detonace. Kužel vody vytryskl nad hladinu, záď voru se vysoko zvedla. Naštěstí se žralok se smrtící kořistí v tlamě stačil ponořit do hloubky, takže výbuch vor nepřevrátil. Pro každý případ v noci Joaquín zbylé dynamitové patrony zalil mořskou vodou. Když to Andy druhý den zjistil, myslel, že to byla vlna, která se tu a tam přes palubu převalila. Odstrašování dynamitem se stejně neosvědčilo. Kusy roztrhaného živočicha přilákaly další žraloky. Několik dnů se posádka musela spokojit s masem mladých dravců, které lovil harpunou především Mirko. S velkými kusy byl těžký zápas. Souboj museli podstoupit poté, co se do návnady pustil kapitální kousek. Hák mu uvízl hluboko v útrobách, a protože o něj posádka nechtěla přijít, trvalo několik hodin, než mrtvého žraloka konečně vytáhli na palubu. Když ho rozpárali, nevěřili svým očím. V útrobách se něco zalesklo. Byl to zlatý prsten, s několika nečitelnými daty na vnitřní straně kroužku. Když ho Ingriš později ukázal na ostrově Isabela policejnímu úředníkovi, ten si ho vyžádal k dalšímu prošetření, výsledek pátrání prý mu sdělí po návratu z cesty. Kdo by to byl čekal – Ingriš o úředníkovi ani prstenu už nikdy neslyšel… Pěkný příběh se žralokem si prožil také Joaquín. Byl vyhlášeným vtipálkem a komikem výpravy, ale jednou došel humor i jemu. Dostal nápad, že ho Eduard vyfotografuje s hlavou v hrozivé žraločí tlamě. Fotku chtěl poslat do nějakého humoristického časopisu. Andy s Mirkem mrtvému žralokovi na zádi voru rozevřeli tlamu a Joaquín mezi zuby strčil hlavu. Pak se stalo, co nikdo nečekal. Tlama zaklapla a bezmocný lapený Argentinec řevem dával najevo, že se nemůže ani pohnout. Ingriš nechal fotografování a snažil se s kolegy tlamu znovu rozevřít, ale marně. Nakonec ji museli rozříznout pilkou na železo. Vysvobozenému Joaquínovi ostré žraločí zuby udělaly kolem hlavy krvavý kroužek jako kolem kastrolu. Teď, u bariéry ostrova Isabela, byla ovšem situace na pováženou. Skaliska se rychle blížila a kroužící žraloci v klidu čekali na oběti. Mořeplavci na záď rychle připojili pomocný motor Johnson, čímž se stal vor alespoň částečně ovladatelným. Ne na dlouho. Brumlání stroje najednou utichlo. Škyt a hotovo. Andy se ho snažil rychle nahodit, dolil do nádrže benzin, ale zapomněl zavřít uzávěr a po nárazu vlny vystříklo z nádrže palivo na celý motor. Stačil jediný pokus o nahození a stroj se vzňal. Poblíž stojící Mirko duchapřítomně popadl deku a plameny uhasil. Tu kdosi vykřikl: „Proboha, manty!“ a zkoprnělá posádka uviděla u plavidla několikametrové živočichy. Dnes víme, že se jedná o druh naprosto neškodných rejnoků, živících se pouze planktonem. Tehdy z nich měli větší hrůzu, než ze stále přítomných žraloků. Eduard Ingriš do svého deníku dokonce poznamenal: „Ve vodě, jako cihloví obrovití draci, jedna za druhou (velikosti poloviny voru) převalovaly se manty. Jako plachta svinou svoji oběť, aby z ní vysály krev…“ Neovladatelná Kantuta se blížila k nebezpečné oblasti zpěněných vod. Motor se podařilo nahodit a za chvíli řval na plné obrátky. Pomalu tlačil vor přes první peřeje kolem vyčnívajících kamenů. To už se k němu od pobřeží blížila bárka, která jej pak odtáhla do přístaviště osady Villiamil. Dříve to byla vyhlášená trestanecká kolonie s několika stovkami nejtěžších zločinců. Nyní jich tam bylo pouhých dvacet pět, ale většinu obyvatel osady, včetně dozorců, stejně tvořili propuštění vězni, kteří se po odpykání trestu na Isabele usadili. Posádka Kantuty byla zpočátku překvapena velkým počtem jednookých mužů. Vysvětlili jim, že nešlo o výsledek šarvátek. Slepotu způsobovala šťáva jednoho stromu, jehož dřevo se pro dostatečnou tvrdost používalo na stavbu koster lodí. Při řezání z něj stříkala tekutina a v případě nepozornosti dřevorubce hrozilo vypálení zasaženého oka. Nikdo nevěděl, co se odehrávalo v hlavě Natalie, která odmítala opustit vor a tvrdila, že ho bude hlídat. V klidné zátoce se jí jistě ulevilo, byla však zesláblá a měla obavu, že ji posádka na další plavbu nevezme. Diskuse na toto téma probíhala až do 24. prosince, kdy připlula obchodní loď Tropic Trader. Nataliin zdravotní stav se zlepšil a nechtěla se další cesty vzdát. I tak málo početná posádka se rozdělila do dvou táborů, jedni žádali, aby se vrátila do Limy, druhá část podporovala její odhodlání pokračovat v cestě. Natalie tvrdila, že zodpovědnost za sebe nese jenom ona. Konečné řešení přinesly události dalších hodin. Rozháraná posádka se rozhodla oslavit Štědrý den v osadě na misijní stanici. Po vydatném obědě, kolem třetí hodiny, přišel nečekaný vzkaz z lodi Tropic Trader. „Pokud budete chtít odtáhnout vor na širé moře, musíte se připravit. Loď vypluje ve dvě hodiny v noci.“ Nebyl čas otálet, protože bylo nutné doplnit zásoby pitné vody. Nikdo z posádky si bohužel neuvědomoval, že osada začíná být prosycená alkoholovými výpary. Když Natalie odmítla tančit s přiopilým dozorcem, označil ji za špióna stejně jako ostatní členy výpravy. Tehdejší vztahy Ekvádoru a Peru nebyly nejlepší a na tak vzdáleném místě by se jen stěží dalo dovolat práva. Mezitím běhal opilý dozorce s nabitou pistolí v ruce po osadě a vykřikoval, že jednoho z těch špiónů musí zabít. Podařilo se ho naštěstí odzbrojit, se slzami v očích blábolil o obraně milované vlasti. Pak Ingriš zjistil, že mu z misie zmizel uschovaný fotoaparát leica, ke kterému dostal podmořský box a pět vzácných objektivů od časopisu Life. Atmosféra houstla. Mohla to být provokace, nebo skutečně krádež. Eduard si všiml nápadné nervozity jednoho z pomocníků na misii. Byl to mladý vrah odpykávající si dvanáctiletý trest, ze kterého měl za sebou teprve dva roky. V tichosti se proto vydal za knězem, který zloději domluvil a za hodinu měl cenný fotoaparát ve svých rukou. To už byla Natalie s Andym na voru a hlídkovali. Od půlnoci bylo v přístavu rušno, mnozí lidé dali přednost okukování odjezdu Kantuty před půlnoční mší. Řada z nich očekávala pokračování odpoledního incidentu. Naštěstí s prvními paprsky slunce, kolem šesté hodiny ranní, se roztočily dva lodní šrouby obchodního plavidla. Vor musel na laně v závěsu působit jako miminko na pupeční šňůře. Tropic Trader odtáhl Kantutu asi devadesát mil jižně od Isabely. Na rozloučenou popřál posádce hodně štěstí lodní zvon a houkání sirény. Následující den přestala fungovat vysílačka a přes všechnu snahu se ji Mirko Gureckému nepodařilo opravit. Každý člen posádky si sáhl na samé dno svých psychických i fyzických sil. Ale nechám raději o kritických dnech plavby odvážných námořníků hovořit lodní deník Eduarda Ingriše. 75. den plavby čtvrtek 16. února 1956 …Kolem třetí hodiny odpoledne se strhne déšť a zažene nás do smutné, tmavé kajuty, plné krámů, mokrých dek a pytlů, které používáme „coby koberců“, aby nám nestříkala voda spodem do obličeje, když spíme. Poslední zbyteček čočky (i když notně obalené bílým povlakem plísně, ale – čočky) smíchává Natalie s rýží a dělá tak čočko-rýžovou kaši. Nevím, ale neleze mi to do chřtánu. Protože Mirko vytáhl tuňáka a právě s ním, jak říká, „rajcuje“ žraloky – s připravenou mačetou, aby přiblíživším se rozsekl hlavu – půjčuji si ji na chvilku, odřezávám kousek z břicha tuňáka a smažím k té kaši, která se patlá a příliš čpí zatuchlinou, jako ostatně všechny věci k jídlu, co ještě máme… 76. den plavby pátek 17. února 1956 …Probuzení do lijáku na voru v širém moři bylo větší sprchou než samotný prudký déšť. Vstal jsem a s dřímajícím Joaquínem jsme šli chytat vodu. Andy ke snídani ohříval rýžočočkovou slátaninu a deštěm rozbředlou kaši od včerejška. Natalie bez chuti k jídlu. Využívám dešťové přestávky a přimlouvám se k týdenní poradě všech, neboť situace je vážná a vyžaduje to. Andy mi odpoví, že „porady“ je zvyklý dělat jedině s lahví džinu, a ten že není, takže s ním aby se nepočítalo. A tak nabádám, aby každý pro případ nemoci dal stranou pět konzerv mléka. Na programu budou vbrzku už jen ryby a ryby – a je velmi pravděpodobné, že leckdo onemocní. Nikdo není povinen dát mu pak mléko a bylo by nemravné zkonzumovat své a žádat pak od druhých pomoc. Nezdá se, že by má slova padla na úrodnou půdu. Opět prší, a tak zalézám do kabiny psát tyto řádky, zatímco Mirko a Joaquín obracejí opět stočený vor zpět. Mirek rozdělává rádio. Chce zkusit, zda by bylo možno předělat ho alespoň k vysílání morseovky… Dnes otevřel labyrint spojů a s opravdovou trpělivostí zkoumal součástku po součástce, jejich spoje, kontakty atd. A skutečně asi za tři hodiny objevil, že jeden z malých kondenzátorů je spálen. Neměl náhradní součástku, tak spoj propojil jenom drátem. A hle, lampy se opět rozžhavily, ručička voltmetru se pohnula a bylo možno vysílat – neboli jiným způsobem řečeno, může to být naše záchrana. A hned se také nálada zlepšila přes to, že celý den lilo jako z konve a déšť nás nenechal učinit ani nejdůležitější úkony, jichž není zproštěna ani ta nejkrásnější hvězda z Hollywoodu… A hned také se vyrojilo množství nápadů, co a jak nyní, koho zavoláme, aby nám pomohl a pod. Hlavní zdroj přišel shůry, kde Andy Rost navrhoval zavolat lodě, které by přivezly jídlo, cigarety a džin a odtáhly nás 600 mil na jih. To už by nás mohli dovézt rovnou na Tahiti… …od počátku jízdy jsem těžce bojoval pro směr na jih i za cenu ztráty nějakých mil zpět, narazil jsem na silný odpor Andyho, který mě drze a velikášsky stavěl na kolej nevědomosti. On že ví, co dělá. Andy si mnul ruce, když vor plul kupředu rychlostí až 105 mil za 24 hodin. Jak tvrdil, za šest týdnů budeme na Tahiti… a já chtěl k jihu, k jihu, k Humboldtu. Já a Heyerdahl se mnou – jsme ignoranti – a tak to šlo dokola. Pak přišla příšerná doba klidu a mořských proudů, v níž jsme dnes, a není valné naděje (až na to opravené rádio) dostat se z toho. Potraviny jsou – u konce!… Dost drbů, ale nutno je, pro vysvětlení a objasnění situace, zaznamenat, i když jsou tak nízké… …A pak se stane něco, co nasadí tomuto večeru korunu. Při posledním rovnání věcí jsem nalezl piksličku lulkového tabáku Prince Albert. Na červené plechové krabici je fotografie secesního holohlavého elegána s notným plnovousem a velkou chryzantémou v knoflíkové dírce žaketu, který tento lulkový tabák patrně vynalezl. A teď byste měli vidět tyto tak rozličné typy, jak tu bratrsky balí z psacího „air“ papíru cigarety a labužnicky je vychutnávají. Ani popel se nevyhazuje, vždyť by v něm mohl být kousek drahocenného tabáku Prince Alberta. Všechno zapomenuto, všechno odpuštěno a hustý dým, jehož je plná kabina, působí jako zjemňovací optika pro tato bronzová těla a v jeho zamlžení jsou to dobří mládenci… 78. den plavby neděle 19. února 1956 …Nemilé překvapení nás očekává, když otevřeme jediný a poslední velký sud s pitnou vodou. Je napůl prázdný. Při nárazech se uvolnila automatická zátka a voda vytekla. Při našich technických vymoženostech „nachytání“ dešťové vody do talířů a pod. znamená to riskovat ve velkých bouřích a deštích… Posledním měřením polohy zjišťujeme, že jsme na tomtéž místě jako před čtyřmi dny i při větrech, které duly. Z toho soudíme, že máme protiproudy. Byl krásný podvečer a báječnou ozdobou byla večeře, kterou nám naservírovala Natalie. Zbytek rýže a ryba s omáčkou. Jak tu omáčku vykouzlila, když není ani zelenina, ani nic, nic, nic – to sám Bůh ví. Ryby mohl sníst každý, co snesl. Nacpali jsme se tak, že to bylo vidět na našem břichu (jediné jídlo dne!). Hlavně na Joaquínově, který jako rozený komik, si pod plavky nacpal hadry, takže vypadal jako těhotný marťan. Tropický večer s oblohou posetou hvězdami a tureckým půlměsícem zavěšeným přímo před vorem. Zatímco z kabiny stoupá kouř mého posledního tabáku, doplněn vtipy, které znějí tak řízně jen ve španělštině, sedím s Natalií před stanem a spřádáme sny o cestě kolem světa. Ve 20 hodin se Mirko snaží navázat rádiové spojení. Limu slyšíme nepatrně a přesto, že se Mirko namáhá seč může, Lima nás neslyší. Zato nás zachytí příjemný hlas „Juanita“ Mexiko, který nám sdělí, jak naše zpráva rozvlnila všechny rádiové stanice po celé Střední a Jižní Americe… Mexiko nám pomohlo navázat hovor s Limou. Zas po dlouhé době ozval se hlas Dr. Victora Areda, jenž to ihned do Limy sdělil Ricardovi. Slyšeli jsme jasný hlas Ricarda, byť zkreslený celou sítí telegrafních stanic: Úsudky celé Limy a odborníků, starých mořských vlků o naší situaci – že je beznadějná. Není východiska z těchto oblastí, a stane-li se něco s naším rádiem, jsme ztraceni… Andy, který se vtlačil do úzkého vchodu, kde už seděl Joaquín a Natalie, se ostře dožadoval lodi, aby pro nás přijela a odvezla nás. Když pak z toho Mirko citoval jen to, že je nám potřeba potravin a benzínu, vzal mu Andy mikrofon a řekl: „Jsem nemocen se žaludkem. Jsem nucen jíst od rána do večera mořské ryby a mrzačím si žaludek fosforem. Nechci zahynout ve vírech Pacifiku, z nichž není úniku.“ Dr. Victor Aredo odpověděl, že já jako vůdce musím požádat o pomoc. Odpověděl jsem, že sice nemáme jídlo ani jiné potřebné věci, ale že se dosud nenalézáme v takové situaci, abychom volali SOS. …A pak se stalo něco, co mohlo skončit velmi tragicky. Mirko v šíleném vzteku nazval Andyho cobarde y mierda, posraným zbabělcem, jakého neviděl pod sluncem. „Opakuj to znova,“ řval neméně rozzuřený Andy. Mirko to opakoval znovu a znovu s dalšími doušky vybraných slov. Andy ho vyzýval ven a já se jen díval po nožích a mačetách, zda nejsou v blízkosti… Nechtěl jsem zasáhnout obávaje se zkomplikovat situaci, neboť Andy řval, nebýt rádia, které mi může zachránit život, už dávno bys nežil… Natalie vybuchla nakonec ve velmi inteligentní řeči, tak jak to umí: „…já jsem jen peruánské děvče, ale musím vám říci, abyste se styděli. Když jsem se v Limě ptala, kdo se mnou pojede, bylo mi řečeno, že slušní inteligentní gringos. Vaše řeči a vaše chování jsou tomu hodně vzdáleny.“ Vyšla ven na záď lodi a tam dlouho do noci plakala. Andy jako obvykle v takových případech vylezl na stěžeň do svého „holubníku“. Byla nádherná noc, měsíc rozlil svou zář směrem k zádi lodi, snad aby v ní utonuly slzy Natalie. 79. den plavby pondělí 20. února 1956 Horké tropické ráno. Dopisuji tento deník. Andy chodí po palubě voru jako duch, slídě, co k snídani. Joaquín a Mirko dosud spí. Natalie sedí před stanem s očima široce rozevřenýma do dálky. Pod očima tmavé stíny, je zřejmé že celou noc nespala. Andy mi podává ohřívanou rybu od večera. Je klidný, a proto navazuji rozhovor a snažím se mu vysvětlit, že je nutno vyčkat alespoň měsíc. Nějak to vydržíme. Je nutno dokončit film a fotografie, splnit celou řadu kontraktů pro různé limské firmy. Nemohu se vrátit do Limy, kde expedice zanechala dluhy. O svých věcech a penězích, které jsem vsadil na jednu kartu, ani nemluvě. Natalie je uklidněná a Andy též svoluje… Málem bych zapomněl na velmi důležitou věc, kterou mi dal včera večer před svým slavným proslovem do rádia Andy. Abych se zbavil vysvětlování, opíši jeho dopis, v rychlosti psaný tužkou v jeho „stanu“: Já, Andy Rost, člen posádky Kantuty, se vzdávám svého podílu plynoucího z výsledků expedice, jak to bylo ujednáno v osobní smlouvě nebo dohodě podepsané mnou a ostatními členy posádky před naším odjezdem z Talary v Peru. Podepsán Andrew A. Rost. Dnes je lehko utéci, neboť dluhy a veškerou zodpovědnost, kdyby se někomu něco stalo, jak to řekl včera Dr. Aredo, nesu na svých bedrech… …Drsné vedro rozkládá nedostatečně nasolené rybí maso (máme jen velmi málo soli), jímž je ověšena celá příď, a tento protivný zápach zaplňuje každý kouteček prostoru na voru a nelze před ním utéci ani se skrýt. Ve stavu, v jakém se nalézají naše žaludky, je to zápach způsobující závrať a chutě na zvracení. A přece tyto sušené ryby, na něž jsme obětovali poslední sůl, není možné vyhodit, neboť jsou chvíle, kdy třeba 14 dní nezavadíme o rybu, lépe řečeno, nechytneme, i kdybychom se na hlavu stavěli… …Přes zašmodrchanou telegrafní síť jsme poměrně brzy našli spojení s Limou. Ricardo Palma nám v krátkosti řekl, že všechny noviny v Limě přinesly dnes na prvních stranách tučným tiskem zprávu, že Kantuta prosí o pomoc. Tuto zprávu podalo telegraficky Mexiko na základě řeči, kterou pronesl Andy Rost v neděli večer. 81. den plavby středa 22. února 1956 …Andy dodělával potápěcí koš, ale vztekle sekal a třískal se vším, že to nebylo k vydržení. Také žádal něco jiného než rybu, kterou se na člunu snažil ulovit Mirko. Špaget už máme velmi málo. Když jsem řekl Andymu (který se rozčiloval, že nejel na filmovou expedici, aby tam jedl ryby), že mi v Talaře, když jsem objednával z Limy konzervy, vytýkal zbytečné zdržování, když přece budeme mít plné moře ryb, odpověděl, že teď chce špagety a mléko. Na to se rozčílila Natalie, ale na mě, neboť prý, vedeme-li takové řeči, Andy se dostane do varu… …Řekl jsem Andymu, že jeho „výpověď“ z Kantuty jsem vzal na vědomí, a chce-li pokračovat v cestě, musí se zříci veškerých práv v rozhodování během zbývající cesty. Ne aby, až ho to za měsíc opět omrzí, nechal si volat na pomoc loď a nutil nás volat SOS. Večer byl Andy zas „normální“ a prohlásil, že už se cítí se svým žaludkem zcela zdráv (žaludek byl příčinou, proč se chtěl vrátit lodí do Limy). Vzhledem k tomu, jak se ke mně chová – bez komentáře!!? Posuď, kdo čteš tyto řádky, jaký jsem trouba! 82. den plavby čtvrtek 23. února 1956 …Já až do večera čistil fotoaparát rolleiflex a kameru Bell-Howell. Oba aparáty se daly ždímat a budu mít velké štěstí, nestráví-li časem slaná voda jejich vnitřnosti. Nemohl jsem dělat nic, než nalít dovnitř spousty oleje. Oba filmy byly ovšem netknuté. Alespoň něco… …Pozdě večer jím polévku, jediné naše jídlo, které jsem doplnil pilulkou vitaminu B (potřeboval bych pilulku: vepřo-knedlo-zelo!). …Ve 20.30 hodin našeho času zapnul Mirko rádio. Ricardo Palma nás právě volal a žádal prohlášení. Odpoledne si ho na můj popud připravil Joaquín a dotkl se v něm ožehavého problému s Andym. Řekl v něm, že nežádáme a nikdy žádat nebudeme SOS s výjimkou Andyho, který nevěří, že se odsud dostaneme. V případě, že pojede s námi, nebude mít nárok na SOS, až mu nervy opět vypoví službu… …Andy, který byl přítomen, se poměrně klidně chopil mikrofonu a řekl: „Já nevěřím jako navigátor, že je možné dostat se z těchto vírů, a proto využiji příležitosti, kdy k nám loď přiveze zásoby (ale vždyť i toto vyprovokoval právě on!), a vrátím se na pevninu. Nemusí to být ihned, cítím se lépe a nějaký týden i měsíc to ještě vydržím. Dávám přednost životu před nejistým balancováním v proudech Pacifiku, z nichž, jak věřím, není úniku…“ 83. den plavby pátek 24. února 1956 …Velké překvapení přišlo v poledne při měření pozice voru. Všichni jsme očekávali s velkým napětím, že jsme kousek od rovníku a že bouře a vítr, jaký jsme už dlouho neměli, nás nesly alespoň 150 mil k jihu. A výsledek? 108° 56´západně, 3 ° 44´ severně. To znamená, že i při tomto silném vichřicovém větru jsme nepostoupili vůbec na jih, nýbrž 15 mil na západ a dokonce jednu míli na sever. Výsledek: Máme proti sobě tak silný proud, že jedeme pozpátku… …Večer s krvavým západem, s převelikou koulí na horizontě a měsícem v úplňku setřel naši zlobu. Tak fantasticky krásná příroda na jedné straně, a tak krutá na druhé. Co přinese zítřek, když se dnešní vítr nedá přirovnat svou silou k dravé vichřici dvou minulých dní a nocí? 84. den plavby sobota 25. února 1956 …V poledne přišlo další rozčarování, jež nás vedlo na radikální přelom výpravy. Poloha 109 ° západně, 4 ° 11´ severně. Od včerejška jsme se silnou vůlí jet na jih postoupili o 4 míle na západ a na sever. Po této sprše a dlouhém rokování jsme se rozhodli, že tlačí-li nás za každou cenu živly Pacifikem na sever, čemuž se marně vzpíráme a bráníme, že tam pojedeme… Slavnostně jsme stočili plachty a guary a zvolna, v slabém větru obraceli čelo voru k severu. Podíval jsem se k jihozápadu, kde daleko za horizontem vykukovaly zasněné modré baldachýny mraků, připomínající snivé ostrovy jižních moří, a dal jsem jim sbohem!… 86. den plavby pondělí 27. února 1956 …Joaquín hází do moře kousek dřeva a já to stopuji: 10 metrů přibližně za 24 vteřin, což znamená, že vítr nás tlačí asi 1500 metrů za hodinu. Všichni jsme (včetně Natalie) v kabině a sledujeme mapy. Děláme závěry kam plout, pomůže-li nám proud, ve kterém se nalézáme, z kaše. Připadá v úvahu Clipperton (kde chce zůstat Andy), pak někdo radí lázeňské město v Mexiku a mně by se líbila Havaj. Ale ta je víc než 3000 mil vzdálená a proudy k ní (i když se do nich dostaneme) jen velmi slabé. A k tomu mnoho míst s hurikány, až se z mapy točí hlava. Poslední měření: posunuli jsme se o 9 mil na sever a 0,8 míle na východ. K večeru připravuji prohlášení, v němž říkám, že chceme dojet svou vlastní pomocí, pouze Andy, který nevěří, chce zpět. (Andy ovšem notně zpracovává Natalii, straší ji hrůzami, které nás potkají, a tím, že zůstat na voru znamená náš konec. A to jen proto, aby nebyl sám coby zbabělec. Natalie se pak snaží působit na mne, abych jako kapitán uznal marnost pokračování v expedici a dal rozkaz k nalodění na loď, potkáme-li nějakou. Večerní vysílání mělo značně vzrušující průběh. Jednak když Mirko zapnul rádio dvě nebo tři minuty dříve než v obvyklých 20.30 hodin, uslyšeli jsme volání lodi, která nám byla nablízku a žádala naši polohu, aby mohla zachránit posádku. Když Mirko ohlásil naši polohu a předal mi mikrofon, přečetl jsem své prohlášení, v němž se říká, že vytrváme vyjma Andyho. Četl jsem tak, jako bychom zdrcující zprávu neslyšeli. Ricardo Palma opakoval znovu asi toto: v blízkosti se nalézají dvě zaoceánské lodi Greenville Victory a Rehoboth, které dostaly rozkaz převézt všechny členy posádky Kantuty. Další pokračování v plavbě je nesmysl, všechny instituce v Limě a povolaní experti jsou v tom zajedno. Obě lodi byly vyrozuměny laskavostí prezidenta Mexika a stálo mnoho obětí „vyšinout“ je z jejich plavební dráhy. Rehoboth se pravděpodobně s námi setká ve 2.30 hodin. Tato slova byla pro nás velkou sprchou a též to, co se následně seběhlo v naší kabině. Po mém prohlášení mi Natalie vzrušeně vytkla, že je neslýchané takto mluvit za celou expedici, že Andy má pravdu, a nevzdáme-li se my, ona že ano, aby využila jedinou příležitost nechat této marné stupidní cesty. Ricardo Palma totiž řekl, že v případě neuposlechnutí nejenom pohněváme autority, které se za nás tlučou, ale v budoucnu zavřeme navždy dveře k jakékoli pomoci. Jinými slovy – ultimátum: vrátit se nebo zahynout, nepustí-li nás víry tohoto úseku oceánu. Mezi námi vzrušení a nepokoj. Andy přerývavě ujišťuje, že je stupidností pustit tuto příležitost a on že jde. A pak prohlásil, abych požádal vybraná jídla a konzervy na půl roku, v tom případě že by zůstal. Účet nechť pošlou naší sekretářce Eloise (!?!). Joaquín a Mirko chtějí vytrvat v jízdě za každou cenu. Já jako kapitán, nemohu opustit loď, leda poslední. Celá síť radioamatérů je v permanenci celou noc a snaží se uvolnit pásmo pro nás. Vyhlížíme lodě ze stěžně a zapalujeme světelné rakety. Prší. Píšu a balím věci asi do 4.30 hodin. 87. den plavby úterý 28. února 1956 Všichni jsme nevyspalí. Využívám slunka, abych udělal několik foto Andymu, o němž se ví, že s určitostí odejde. Přes včerejší velké rozladění s Natalií a ranní ostrou diskusi (Natalie spolu s Andym balí své věci a žádá svůj pas). …Panama a San Francisco potvrdily, že je naše pozice správná. Zbytek dne se vyplňuje vším možným způsobem, jak získat spojení mezi lodí Rehoboth a Kantutou. Zapalujeme kouřové bomby (my pálíme petrolej), ale nikde na obzoru nevidíme tato primitivní indiánská dorozumívací znamení. Zapalujeme naši světelnou raketu, ale na Rehobothu nic nepozorují… Neplánovaná hra na honěnou trvala do 3. března 1956. Ve 21 hodin se plavidla setkala. Kantuta po 92 dnech plavby a 47 dnech uvěznění ve víru byla zachráněna. Rehoboth byla vojenská loď, zatímco Greenville Victory průzkumné plavidlo vracející se z Antarktidy. Pokyn k hledání posádky Kantuty vydal po intervenci mexické hlavy státu americký prezident Dwight D. Eisenhower. Celkové náklady na pátrání ve výši sedmdesáti pěti tisíc dolarů uhradila americká vláda. První noc pětice zachráněných strávila na palubě Rehobothu. Kapitán lodi se nás opatrně zeptal, zdali bychom se mohli nejprve vykoupat. Během cesty jsme načichli tak silným rybím pachem, že důstojníci křižníku z nás dostávali závrať. Když pak přišel lodní lékař, moje posádka se vzbouřila, napřed ať nám dají najíst. K jejich překvapení, po čtyřech měsících na moři, dostali na pokyn lékaře jemnou rybí kaši. Andy Rost se ale domluvil s lodním kuchařem, který jim v noci otevřel lednice a mohli jíst, co bylo libo. Je s podivem, že to přežili bez úhony. Rehoboth druhý den odplul do San Diega, Ingrišova posádka se přesunula na Greenville Victory s devíti sty námořníky na palubě. Pomocí lodního jeřábu se snažili vytáhnou na palubu i vor. Nesmrtelná Kantuta se při nárazech o bok lodi téměř rozpadla. Eduard se navíc dopustil obrovské chyby, když na palubě voru nechal svůj veškerý nafilmovaný materiál. Jeden z pytlů s filmy z voru vypadl. Námořníci museli Ingriše držet, aby za vzácným materiálem neskočil do vln. Cívky leží dodnes na mořském dně. Loď posádku dopravila do Panamy, kde se stali hosty prezidenta Franciska E. Ariase a jeho strýce Juana F. Ariase, který s nimi během plavby jako radioamatér HP1JF často komunikoval. Při nastupování do prezidentské limuzíny přirazil řidič Ingrišovi levou ruku takovou silou, že oslavenec přišel o jeden článek prstu. Místo na audienci skončil český mořeplavec v péči chirurgů. Do nemocnice si oddělený článek přivezl v krabičce od zápalek. Prst se podařilo sešít tak dokonale, že Ingriš mohl bez problému nadále hrát na klavír. Přestože posádka Kantuty nedosáhla polynéských ostrovů, do Peru se čtyři muži a jedna žena vrátili jako národní hrdinové. Ale největší výčitku si Ingriš ve svém nitru nedokázal odpustit. Všechna ta námaha, vyčerpávající zápas s bouří, dny o hladu a žízni, nakonec nahrála protivníkům Thora Heyerdahla. Eduard měl pocit, že zklamal. (ukázka z knihy Miroslava Náplavy Plavby „sebevrahů“)