Obsah Vzpomínka Mnozí to znáte, když za dva dny odjíždíte na více než měsíční cestu a máte dojem, že čas se nějak podezřele zrychluje. V mém případě to bylo loni v srpnu natáčení dalších epizod seriálu Srdcaři na severu v Norsku. Postupně jsem odškrtával jednotlivé úkoly ze seznamu, a stejně mi bylo jasné, že všechny sepsané úkoly se před odjezdem stejně stihnout nedají. Do toho jsem měl domluvené natáčení rozhovoru pro magazín Srdcaři s redaktorem, kameramanem a leteckým nadšencem Honzou Kissem. Spojil nás dohromady střihač Pavel Šístek, jeho letitý přítel z „čt“ redakce Černých ovcí a Gejzíru. Honza mu byl dokonce za svědka na svatbě. A když jsme stříhali seriál Srdcaři v Africe, ujal se se mnou režie epizody Blues velkého bílého žraloka. Když jsem mu den před smluveným termínem volal, abych domluvené točení potvrdil, trošku jsem si přál, aby se omluvil, že také odlétá – on pro změnu za misionáři do Středoafrické republiky – a že se potkáme v klidu až po návratu. ROZHOVOR PRÁŠKAŘI Nicméně odklad se nekonal. Naštěstí. Bylo z toho nejenom naše rituální přátelské „rychlé“ kafe, ale hlavně bezva povídání, a to především o jeho velké vášni, o létání na všem, co má křídla. Přinesl mi na disku postříhanou reportáž o práškařích se svým technicky načteným komentářem, že ji chystal do vysílání Gejzíru a že by se mohla hodit jako podkres do rozhovoru. Ve chvatu jsem si ji přetáhl do střižny, pak jsme si u výtahu podali na rozloučenou ruce s obvyklým „dáme rozhodně řeč hned po návratu“. Ještě navrhl, že nejlépe u sklenky červeného v jeho oblíbeném podniku Na břehu Rhony v Podskalí. Ze dvora jsem pak zaslechl burácení jeho Enfielda, které se záhy ztratilo v ruchu ulice. Z cest jsme se vraceli zhruba stejně, v polovině září – a po pár dnech rozkoukávání mi už jen přišla od zdrceného střihače Pavla zpráva, že „Kissák“ v pouhých sedmapadesáti náhle zemřel. Šok, rána mezi oči. Z rozloučení ve strašnickém krematoriu jsem odjel rovnou na tu domluvenou sklenku francouzského červeného. Vypil jsem ji už sám a byl rád, že alespoň to kvapné předodjezdové setkání klaplo. Natočený rozhovor jsme nechali od loňského podzimu ležet, bylo to přece jen příliš čerstvé, abychom se do jeho zpracování hned pustili. Už nebylo co uspěchat. Ale čas je nejlepší terapeut. Minulý týden nám ve střižně na stole přistál balíček s cenou za druhé místo v kategorii profesionálního filmu na festivalu potápěčských filmů v Tachově. Poslali jsme tam tu „jeho“ žraločí epizodu. Připíjíme a máváme do oblak, Honzo. Tam, kde ses cítil nejlíp… FOTOGALERIE