Obsah Poezie Část X. Josif Alexandrovič Brodskij – Postavil jsem pomník lži Tak jsem po mnoha letech opět navštívil Rusko. Šmarjá, jak člověk rychle zapomíná! Na ostnaté dráty, vojáky, samopaly, hlídková stanoviště, kyselé byrokratické ksichty, strašidelné kulisy šedých měst, kde by se z fleku mohly natáčet filmy z poloviny minulého století. Přejezd hranic směrem tam raději popisovat nebudu. Ale než jsme se při zpáteční cestě od Bílého moře dostali do Finska, na posledních sto kilometrech nám celkem 4x kontrolovali cestovní doklady. Závora přes silnici, vysílačky, pozorovatelny. Než se vůbec probijete k hraniční závoře, jste dvakrát prověřeni. Tisíce naprosto zbytečných uniforem. Tohle jsme měli ještě před třiceti lety i u nás. Naše děti již otevřenou Evropu naštěstí vnímají jako přirozenost. Ano, je normální žít bez paranoie. Ten, kdo remcá na EU a naše spojenectví se Západem, ten by měl povinně absolvovat roční „studijní“ pobyt ve vysněné východní zemi, připomenout si, kdo to byl Stalin, k čemu sloužily gulagy, kolik mrtvých stála každá velká „hrdinská“ stavba silnice, železnice, průplavu. Pekelných hrůz po smrti se miliony Rusů bát nemusely, zažily je už na zemi. A peklo jim připravili jejich spoluobčané, žádný vnější nepřítel! Ale stačilo! Pojďme raději k poezii! Dnes jsem vybral verše básníka, který si v rodné zemi také pekelně „užil“. Josif Alexandrovič Brodskij (1940–1996) byl básník, disident, literární kritik, překladatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1987. V raném dětství zažil obležení Leningradu, která se později negativně projevila na jeho zdravotním stavu. V patnácti letech zanechal studií a po neúspěšném pokusu o přijetí na námořnickou školu se šel učit frézařem. V šestnácti letech pomýšlel na studium medicíny, měsíc dokonce asistoval na patologii. Místo studia však nadále střídal povolání: pracoval v kotelně, na majáku či se účastnil pěti geologických expedicí. Vlastní literární dráze se začal věnovat v druhé polovině 50. let. Jeho ranou tvorbu výrazně ovlivnilo přátelství s básnířkou Annou Achmatovovou. V 60. letech byl za svou „pornografickou, parazitickou a protisovětskou“ tvorbu zavřen do psychiatrické léčebny a následně odsouzen k nuceným pracím. V roce 1972 byl vyhnán ze země. S pomocí anglického básníka W. H. Audena emigroval do USA, kde přednášel na univerzitách. Z jeho prací je známá např. esej z roku 1989 Vodoznaky – Zrcadlení času. Jde o hold Benátkám, věčnému městu na vodě, městu, které mu tolik připomínalo rodný Petrohrad. Je to manifest autorova pojetí estetických hodnot. Hovoří o prožívání emigrace, o literatuře, lásce a umění. Pochován je v Benátkách na hřbitově Isola di San Michele, stejně jako Igor Stravinskij či Ezra Pound. Pokoj jeho duši! ........................................................ Jiný pomník jsem si vztyčil tady! Ke století obrácený zády. Ke ztracené lásce svojí tváří. Hruď jak kolo od bicyklu září. Bobule se k moři polopravd popíná. Ať mě obklopí jakákoliv krajina, i kdybych se měl bůhvíproč omlouvat,– do jiných bot nezačnu se obouvat. Ta výška a póza jsou mi milé. Sem mě vynesla znavená chvíle. Múzo, nejsem za to odpovědný. Můj rozum děravý je jak cedník, a ne bohy naplněný kornout. Ať mě klidně pokácí a svrhnou, ať mě z diktátorství obviní, ať mě zboří, počmárají, pošpiní,– ve velké zemi, pro radost dětí ze sádrové bysty mezi smetím skrz bílé nevidoucí oči do nebes budu proudem vody zurčit. Zdroj: https://bit.ly/2GeM00r ........................................................