Obsah Recenze Tohle není obyčejný cestopis. Jak už sám podtitul knihy napovídá, je to víc „reportáž“ z cesty. Návrat Miroslava Zikmunda na Srí Lanku. I když se může na první pohled zdát, že půjde o vzpomínání místy nostalgicky bolestné, z knihy čiší spíš hravost. Radost ze společného putování tří cestovatelů. Radost z poznávání sebe samých. A, jak se tři autoři střídají ve vyprávěních, jež se prolínají, otevírá se před čtenářem opravdu pestrá podívaná. Může se navíc snadno stát, že při čtení jednotlivých kapitol nepostřehnete generační rozdíl. Čtete dobře. Tehdy již jednaosmdesátiletý Miroslav Zikmund píše tak svěže, že spíš až obsah sdělení prozrazuje, že jde o „toho nejstaršího“. Zatímco oba druzí autoři se, celkem logicky, věnují právě oné cestě, Miroslav Zikmund cestuje spíš ve svých vzpomínkách. Reflektuje své zážitky z minulosti s nekompromisní realitou současnosti. Čeho jsem si navíc při čtení dnes povšiml, že z už téměř dvacet let starého cestopisu k nám pánové Náplava s Horkým promlouvají stylem, jak je známe i dnes. Zkrátka, už zde naleznete celého Miroslava Náplavu – milovníka dějin, s jeho svérázným humorem, jež se odráží i v lehce bizarním exkurzu do minulosti (v tomto případě Cejlonu). Je zde i typický Petr Horký jako věcný komentátor okolního dění. Jako moderátor, jenž, v tomto případě panu Zikmundovi, klade všetečné otázky. Samotný Miroslav Zikmund stále potvrzuje svou pověst dokonalého profesionála, který sice vnímá svůj návrat opravdu nostalgicky, ale bez patosu a zklamání (proto se brání cestovat na „svá“ známá místa), co všechno odnesl čas. Přesto je v textu znát, jak se vyrovnává s uplynulým časem. Časem, který nelze vrátit. Časem, který i pro něj plyne stejně jako pro ostatní. Sloni žijí do sta let je prostě síť vzpomínek, postřehů i zážitků z expedice, do které každý člen přispěl osobitým způsobem. A s každou další kapitolou máme možnost vnímat opravdovou unikátnost jejich společné cejlonské odysey. Sledujeme, jaké to je, když legendární cestovatel spolupracuje sice s mladými, přesto již dost zkušenými kolegy. Jak na sebe všichni navzájem působí a co se o sobě dozvídají. Možná vás překvapí, že i oni narazili na obtížně řešitelné situace při střetu se sinhálskou mentalitou – kulturou – vypočítavostí… Oproti prvnímu vydání (2002, Knižní klub) je to druhé (2019, Jota) dopracované, mnohem výpravnější. Graficky celistvější a pro dnešní mladé uživatele (všimněte si, že nepíšu čtenáře) i atraktivnější. Nejen obrazovým materiálem, ale především propojením s internetem. Je to tak. Prostřednictvím otištěných QR kódů se zájemci mohou pouhým skenem z listu během vteřiny (podle rychlosti svého připojení) přenést do virtuální reality a doplnit si dojem z knihy i připravenou videosekvencí. Kdopak ví, zda po dalších padesáti letech nebudou čtenáři dumat, k čemu onen podivuhodný čtvereček sloužil. Podobně jako my dnes zkoumáme pyramidální záhady významu hieroglyfů ztracených měst nebo současné děti při pohledu na 3,5“ diskety už možná nechápou, k čemu slouží ten „kus plastiku s plíškem“ (dodnes se prodávají, pozn. aut.). Nebo, nedej bože, zjišťovat, co na něm vůbec je?! Už jen zběžným porovnáním obsahu všech vydání zjistíme, že v tom nejnovějším něco ubylo, něco zase přibylo a něco je jednoduše jinde. Především chybí legendární kapitola „Cestovat letadlem je někdy dobrodružství“, kterou autoři Horký a Náplava vetkli i do svých dalších knih jako soubor zajímavých kuriozitek v používání jmenovaného dopravního prostředku. Místo něj se teď Miroslav (Náplava) věnuje jinému dopravnímu prostředku – času. A krátce, vlastně místo úvodního slova, rekapituluje, „kam“ až se jejich spolupráce s panem Zikmundem časem dostala. K malému klíčku, který symbolizuje jejich veliké přátelství. Dnešní „Sloni“ jsou skutečně čistou esencí jejich cesty na „Zikmundův“ Cejlon. Není zde ani povídání o Maledivách, v předchozích vydáních jinak spíš přidružené. O cestě, která tehdy posloužila spíš jako záminka – jak vůbec vylákat pana Zikmunda na tuhle cestu. Vždyť Cejlon je z Malediv už jen kousek… Původní „Slony“ uzavíral slovem Miroslav Zikmund, jenž se v něm, už poněkud víc oproti celé knize, věnoval svým mladým parťákům, co ho vzali na Srí Lanku. „Sloni“, kteří vyšli k Zikmundovu výjimečnému jubileu (a vlastně bez jeho vědomí), končí pro změnu textem Petra Horkého, který v něm svůj příspěvek do společného díla hodnotí spíš kriticky. Možná až příliš kriticky. Vždyť už druhé vydání „Slonů“ bylo ozdobeno slůvkem bestseller. Protože: jestliže byla kniha opravdu „nedopsaná“, jak Petr tvrdí, pak jsem to jako čtenář výrazněji nepostřehl. Podle mého soudu „Sloni“ celkem slušně obstáli ve zkoušce časem. Na to, že šlo o jejich prvotinu. Je totiž vidět, že je ani tehdy nepsali žádní nováčci. Snad jen ve formě sdělení je znát jejich tehdejší nezkušenost. Ale každý nějak začínal. Navíc se oba mladí autoři s léty praxe solidně dotáhli na mistra, takže dnes se „Sloni“ čtou opravdu výrazně lépe. Doslova jedním dechem! Jediné, co mě trošku uvádí do rozpaků, je nynější obálka. Přebal tohoto výjimečného vydání je černobílý. Přitom život je přece plný barev. A neutuchající, až chlapecky zvídavý zájem jubilanta o pestrý okolní svět je více než obdivuhodný! Původní vydání bylo zelené. Dobře, tak zlatou dostalo Století Miroslava Zikmunda. Ale proč u narozeninového vydání takto „smutná“ obálka, jejíž oslavný ráz vyvažuje spíš až triumfálně se na ní usmívající „jura“ Miroslav Zikmund?! Sloni žijí do sta let – Vyšlo k 100. narozeninám Miroslava Zikmunda Miroslav Zikmund, Miroslav Náplava a Petr Horký Jota, 14. února 2019