Mapa ruské duše Lucie výborná Pět portrétů z karélie Je to už pár mě­síců, co jsme se v ex­pe­dičním nákla­ďáku vrátili z cesty po ruské Karélii. Mezitím jsem absol­vovala několik větších cest a přišli noví lidé a jejich ne­u­věřitelné osudy. Jenže tuhle „Karel­skou ­pětku“ vozím pořád s sebou. Znovu se v duchu ptám: „... rozpadla se Marii chaloup­ka? … a pro­­­padl Sergej definitivně nihilismu (a alko­ho­lu)?“ Myslím, že ná­sle­dujících pět por­tré­tů dokáže dobře zmapovat nejen ten kus Ruské federace, co na západě hraničí s Finskem, ale i poměr­­ně podstat­nou část toho, co člověk rozu­mem nikdy nepochopí – ruskou duši. Penzistka Marie Ivanovna, poslední Karelka ve vesnici Ščuknavolok Už je jasné, že jsme sjeli z cesty. Bloudíme, na­štěstí je polární den a na jedenáctou večerní krásné světlo. Náš náklaďák funí z kopce mezi domky roztroušenými u jezera, div se levým či pravým bokem neopírá o plůtky rozpa­da­jí­cích se chalup. Dřevěné domky vypadají prázdně, venku skotačí hejna komárů. Klepu na okýnko jedné z chalup. Bram­bo­ry pěkně v řádku, v kůlně štěkají psi a dole u vody se krčí dřevěná „báňja“. Tady určitě někdo bydlí. Otevírá babka asi osmdesátiletá, konstatuje, že jsme sjeli z cesty a než se stihneme vzpama­tovat, sedíme u tradiční ruské pece, pijeme čaj a babi nám ukazuje fotky. „Karelové jsou pohostinní,“ směje se a hrne na stůl do posledního všechno, co ve svém skrom­ném domečku má: sýr, máslo, chleba, džem, sušenky a taky brambory s koprem od oběda. Bude půlnoc, za oknem už slunce žbluňklo do jezera a Marie Ivanovna povídá a povídá. O tom, jak s nebožtíkem mužem potkali v zimě dva velké rysy, jak chodí přes zamrzlé jezero v zimě nakupovat, a jak si vlk přišel pro jejich poslední ovečku. Ve vesnici trvale bydlí už jen ona se sousedkou, zbytek chalup jsou prázdninoví chataři, další stave­ní se rozpadají. „Není tu v zimě smutno?“ ptám se s povědomím nekonečných ruských zim. „Děvenko, odházet sníh, nanosit vodu ze studny, zatopit báňku, den uteče jako voda!“ směje se babka a dodává, „pojď si lehnout, už je pozdě.“ V zadním pokoji se krčí dvě postele – u každé stěny jedna. Vedle nich stojí skříně z lakovaného dřeva s různým datem výroby. Pod stropem je velké břevno na zavěšení peřin. Dostávám parádní polštář, je v něm nacpáno snad dvacet hus. Babka zhasíná, přejeme si dobrou noc. Všechno se děje samo sebou, jako by bylo úplně normální vzít si do ložnice cizího člověka, který k vám před hodinou zabloudil. „Nemůžu spát,“ zafuní Maria Ivanovna za chvíli. „Spíš, děvenko?“ A hovory pokračují. Dozvídám se, že má pět tisíc rublů důchodu, ale taky vlastní zahrádku a že jí to stačí. „Jen to dřevo je pořád dražší,“ stěžuje si. „Představ si, topení na celou zimu mě přijde na sedm tisíc rublů! To dřív nebývalo. Taky mladí neutíkali z vesnice tak jako teď, v každé chalupě bydlelo tak šest až osm lidí. A dnešní mladí, to je hrůza! Kolik lidí tady pije, a jak! U nás v rodině nikdo nepil ani nekouřil. A já mám, co potřebuju. Tady jsem prožila celý život, tady jednou i umřu,“ dokončuje věcně svůj monolog a za chvíli už hlasitě oddychuje. Ráno mě budí křik racků nad jezerem a zpěv Marie Ivanovny vedle v kuchyni. Je to karelská častuška, nerozumím ani slovo (karelština má blíže k finštině). Jediné, co vím je, že jsem jedním z mála šťastných, kteří ji ještě slyší v nějaké domácnosti, a ne v turistickém skanzenu. Karelů je totiž v současnosti jen k 70ti tisícům, takže se brzy stanou malým národem, ochraňovaným UNESCO. Čas­tuška je veselá a podle překladu Marie Ivanovny dost přímočará. Matka v ní radí dceři, jakého nápadníka si vzít za muže. Aby nepil a nebil ji (v Rusku dost užitečná rada). Aby rod Karelů žil v hojnosti ještě dlouhá léta. Stavitel lodí Viktor, PetrozavodsK Procházka místní marínou je přinejmenším smut­ná. Staré, rozpadající se lodi s rozervanými rezi­vějí­cími pláty se naklánějí na bok, aby se opřely jedna o druhou. Čekaly na opravu a už se nedočkají. Petro­zavod­ský loďařský průmysl mezitím zkrachoval. Když už by se zdálo, že se člověk během procházky dostává na hranici beznaděje, objeví se – jako přízraky z historického filmu – dvě krás­né dřevěné brigantiny. Na jedné z palub řídí přípravy k odplutí Viktor Dmitrijev, šéf klubu Polární Odyssea, mořeplavec a bojovník proti úředním větrným mlýnům. Jeden z mála ruských civilistů, kteří se dostali k moři jinak než přes námořní akademii. Po vojně si za 500 rublů koupil první loď, byla to v podstatě hromada šrotu. Plavba na domácím, tedy Oněžském jezeře, ho uchvátila, a tak si koupil další trup lodi. Od té doby říká, že jména určují nejen člověka, ale v případě lodi i osud její posádky. Druhá loď – Polární Odyssea – se stala jakýmsi mottem jeho života. „Připadal jsem si jako Kolumbus. Byli jsme první, komu se na starých lodích podařilo vyplout za Železnou oponu – a tam nás čekal opravdu nový svět! Viděli jsme maríny v Izraeli, Řecku, Holandsku… a pochopili jsme, co nám provedla naše vláda. Nejen že nás izolovala od světa, ale hlavně od vody. Žijeme ve městě, které nese jméno Petra I., muže, který postavil velké loďstvo a tím i své impérium. Jenže naše město nemá vůbec po­řád­ný přístav! Žijeme v zemi 60 tisíců jezer se spoustou neobydlených ostrovů, pro jachtaře je to eldorádo! Jenže je třeba změnit zákony, protože všechno, co naši úředníci dosud odsouhlasili, je proti jachtingu a svobodné plav­bě. Jsme v podstatě skoro uzavření pro mořskou turistiku – a přitom ze západu se sem dá krásně doplout!,“ rozčiluje se muž, který má na svém kontě desítky expedic. Doplul na replice plachetnice bez motoru na sever Sibiře nebo na poloostrov Kanin. V deva­desátých letech potom na lepších replikách dřevěných lodí (už s motorem) na Špicberky nebo do Izraele. „Byli jste přece odříznuti jako všichni ostatní,“ divím se. „Kdo vás tedy pustil?“ Viktor vysvětluje, kolik let sbírali zkušenosti a hlavně renomé na domácích plavbách. Kýžené razítko – povolení od KGB – získali díky podpoře Karelské vlády až v roce 1990. V současnosti ho živí Polární Odyssea, ale podle všeho jen tak tak. Bydlí s manželkou a synem v dřevěném domě mezi hromadou starého šrotu v maríně, ale má své lodě denně na očích. Na dvou dřevěných replikách vozí školy i turisty, vedle domku si postavil malé muzeum. Občas si vydělá stavbou lodí pro historické filmy, ale s expedicemi je to v poslední době špatné. Nejsou sponzoři (dřív vypomohl Komsomol) ani mecenáši. A ruští oligarchové kotví svá stometrová motorová monstra většinou v úplně jiných vodách. „Turismus, to v Karélii není jen ostrov Kiži, pravoslavný Valaam a Bílé moře,“ říká Viktor a zamyšleně otáčí dřevěným kormidelním kolem. „Mezinárodní jachting by přivedl víc turistů i peněz – jenže naši úředníci raději staví supermarkety a nákupní haly. My teď vyrážíme na další expedici – na vlastní náklady. Chceme propagovat myšlenku volné plavby po celé Evropě. Je to možná marná snaha a na výsledek můžeme čekat ještě roky – ale je to pořád lepší, než mít ruce v klíně,“ uzavírá muž, na němž je očividné, že když nepodlehl šílenému počasí během plaveb po severních mořích, nezlomí ho vůbec nic. Historik Sergej, Medvěžegorsk Poslouchám ticho, které děsí. S historikem Ser­gejem Koltyrinem stojíme na místě zvaném Sandarmoch, nedaleko městečka Povenec, kde začíná kaskádovitá řada propustí Bělo­­mořsko-Baltského kanálu. Stavbu, která spojila Bílé a Baltské moře a o které se vždy tvrdilo, že je neproveditelná, dokončili vězni gulagů holýma rukama za dva a dvaadvacet měsíců. V půdě, která je devět měsíců v roce promrzlá na kost, postavili 227 kilometrů umělého kanálu. Dívám se na jasné obrysy popravčích jam, v nichž skončili stavitelé, vězni, ze kterých už vyrazili přiznání, nebo kteří už prostě „jen“ nemohli pracovat. Celkem tu mezi stromy leží přes sedm tisíc lidí, kteří se ničím neprovinili. A jakkoli je okolní les plný života, tady se neozývá jediný ptačí hlas. Ticho jako v hrobě. Doslova. Tady se totiž nedělalo nic jiného. Jen se vraždilo. Vězni sem byli svezeni, vykopali si jámu, poklekli na okraj a byli střeleni do zátylku. Kdo chtěl něco říci, toho střelili přímo do ­obličeje. Sergej je ředitelem muzea v Med­vě­žegor­sku. Skvělý chlapík, pravděpodobně jeden z mála Rusů, kteří se exaktně snaží vymýtit bajkaření. Jde mu tedy prakticky o nemožné, neboť kam­koliv v Rusku přijedete, vyslechnete si na dané téma hned několik verzí příběhu a z čistě literárního hlediska je jedna lepší než druhá. Historikové to měli ve veliké zemi vždycky těžké. Sergej se v muzeu snaží pomoci dokumentů a dobových materiálů vy­právět příběh tisíců vězňů gulagů. Zatímco gramofon s troubou vyhrává stalinskou budovatelskou písničku, po­dává mi koženou a velmi pomačkanou dámskou kabelku. Dala mu ji paní, co jako jedna z mála prošla gulagy a přežila je. Tenhle malý kus zdecimované hnědé kůže jí pomohl udržet si poslední zbytky lidské důstojnosti, a kdo ví, možná i život. Chce se mi brečet úplně stejně, jako u popravčích jam, kde jsem si uvědomila hrůzu toho, že to vlastní stříleli do vlastních. A že za překročený počet zastřelených dostali někteří i opušťák. Medvěžegorsk je z pohledu našince docela slušný, i když velký zapadákov, Sergej je ale ve své práci důsledný. Muzeum sedí v dech beroucí budově, která byla postavena ve velikáš­­ském ruském stylu jako hotel pro příjezd straníků a výletníků právě na Bělomořsko-Baltský kanál. V kolosu sídlí kdekdo a kdeco, muzeum zabírá jen 4 místnosti. Sergejův plat je skromný a stejné ­bude asi jeho bydlení, jenže k němu domů jsme se s kamerami nedostali. Bylo vidět, že má strach, že jeho příbytek nesplní naše očekávání. Marně mu vysvětluji, že nesoudím lidi podle počtu místností a kvality sedací soupravy. „Co byste u mě viděli. Vždyť jen vnitřek vašeho auta je lépe zařízený než můj malý byt,“ dodává a mávne rukou s ode­vzdaností, která je pro Rusy dost chara­kteristická. tesař žeňa, soloveské ostrovy Ženja Nikonov žije na ostrovech, kde v létě slunce skoro nechodí spát. Na Soloveckých os­tro­vech, které daly vzniknout souostroví daleko většímu – souostroví Gulag. Právě tady byl zdo­konalen model trestanecké kolonie na převý­chovu nepřizpůsobivých občanů. Model se vším všudy – systémem soběstačnosti, hierarchií i te­ch­ni­kami mučení. Ženja, bývalý námořník, ale patří k lidem, kteří žijí dneškem. Sedí u ohně, mlátí do kytary a chroptí jak Vysockij. Po několika písních si za­pálí cigaretu a začne vzpomínat: „Je to už skoro patnáct let, co jsem seděl na břehu Indického oceánu v otrhaných kalhotách. Nohy jsem měl ve vodě a díval se, jak si příboj hraje s prázdnou lahví. Snad poprvé v životě se mi zastesklo po domově tak silně, že jsem cítil fyzickou bolest. Tak povídám: Bože, jestli do­kážeš zařídit, abych se dostal domů, post­avím ti chrám! Za dva týdny nato jsem dostal práci na lodi, co plula na Maltu a pak jsem se ocitl doma. Druhý den po příjezdu mi volal kamarád a povídá: Potřebuju, abys mi pomohl obnovit chrám na Solovkách. Hned. A tak jsem přijel a už tu zůstal,“ vypráví Žeňa. Na Solovkách už postavil a rekonstruoval kde co, chrám na ostrově Anzer, kapli, kostel. Teď staví v místní botanické zahradě. A hned vysvětluje: „Praděd byl tesař ze Sibiře. Taky můj děda, i táta. Naučili mě všechno o stromech i řemesle. Pochopil jsem, že dům, který stavíš, ti vydrží přes sto let, pokud se stromem jednáš s takovou úctou, jakou máš k živým lidem.“ I Žeňův dům je nádherný, voní dřevem a je sroubený v klidu a beze spěchu, přesně podle dědova receptu. Práce se na Soloveckých ostrovech vždycky najde, a odjíždět už se Žeňa nechystá. Solovky jsou zvláštní místo, přes všechny hrůzy, která se tu odehrály v dobách Gulagů. Po staletí tady fungoval a dnes opět funguje pravoslavný klášter. Místní tvrdí, že země je „promodlená“. Prý utrpení gulagů už vstřebala. Spousta návštěvníků ostrova podl­ehne místnímu geniu loci i divoké přírodě a kaž­dý rok se vrací. „Mně asi nejvíc vyhovuje pocit svobody,“ říká Ženja, a znovu hrábne do strun. Přidává se i jeho kamarád Jura a bardské zpěvy plní solo­vecký les. Jsou táhlé jak místní jezera, široké jak nekonečné ruské řeky a smutné jak houkání sovy na Sekirné hoře. otec vladimír, velikaja guba, zaoněží Nejhezčí muže Ruska najdete v pravoslav­ných klášterech. Platí to i o otci Vladimíro­vi. Když na mě tenhle vysoký muž s nazrz­lými fousy a očima jako hvězdy mluví, jako bych se dívala prostřednictvím ikony do duchovního světa. Vloni na nový rok přijel jako kněz do Zaoněží. Do krásného, Bohem i ruskou vládou zapome­nutého kraje, jehož výběžky jsou jako prsty ze severu ponořeny do Oněžského jezera. V mě­steč­ku Velikaja Guba, kde měl být jeho kostel, našel to, co mnoho jiných navrátivších se otců: polorozpadlé sta­vení, které zakončilo svou círke­vní kariéru tím, že bylo hasičárnou, mlá­dež­nickým klubem a nakonec skladem brambor. Zatímco na Valaamský ostrov v Karélii plynou davy poutníků, kteří přinášejí vlastní síly i finan­ční pomoc, sem přijedou lidé spíš omylem. Vše­chno je tedy v rukou otce Vladimíra, jeho ženy, synů a několika věřících nadšenců. „Vlastně jsem si to přál. Narodil jsem se v Mos­kvě a do svých 33 let jsem tam žil. Ale už na semináři i pak, během služby, jsem prosil Boha, aby mě poslal do nějakého zapomenutého kraje. Klidně to mohlo být i někam dál,“ říká a překračuje pytel s cementem v kostele. Do­stá­vám povolení k natáčení i fotografování zítřej­ší mše v sousední vesničce Kosmozero. „Nic nečekejte, je to první bohoslužba v tom kostele po čtyřiceti sedmi letech,“ připravuje mě otec Vladimír. Jenže ta motlitba druhého dne předčí všechna očekávání. V dřevěném kostelíku Alexandra Svirského z roku 1769 se tísní tři desítky lidí. Otec přijíždí otřískanou Ladou s celou rodinou včetně nejmladší, půlroční dcer­ky. Z černé diplomatky vytahuje kadidelnici i o­rnát, na zeď věší pár ikon. Ve smaltovaném lavoru a kelímcích od másla plných písku hoří svíce. Nejdřív se ozývá zpěvná motlitba dvou žen – potom hluboký hlas otce Vladimira: „Bože pomiluj, bože pomiluj, bože pomiluj…“ Úzkým okýnkem ve zdi dopadá sluneční světlo přímo na otce a jeho zrzavá hlava jako by se rozzářila. Když mše končí (a ty pravoslavné bývají dlouhé), je nás už v kostelíku tak deset, dvanáct. „Víte, lidé se ještě neumějí modlit,“ říká Vladimír omluvně a také mírně unaveně. „Měli víru, ale už to bude skoro sto let, co jim ji bolševici sebrali. Jak se mají modlit, když tolik generací kostel minulo, nebo se modlilo tajně doma s babičkou, která ještě něco pamatovala? Kontinuita, tu nám vzali. V řemesle, podnikání … i ve víře. Bude to trvat dlouho, než se věci pohnou, snad se toho mé děti dožijí,“ usmívá se unaveně otec Vladimír. „Ale víte, neměnil bych.“ pustit video Solovecké ostrovy Medvěžegorsk Petozavodsk ˇčuknavolok Velikaja Guba