V některých zemích Asie jsou lidé přesvědčeni, že fotografováním přicházejí o duši. Nevím, jestli tomu věří zrovna obyvatelé horské vesnice Manang v nepálském Himálaji, ale Zdeněk a Michal Thomovi jim jejich duši vrátili. Manang po třiceti letech Právě Zdeněk Thoma se pro magazín Srdcaři vrátil v myšlenkách o tři desetiletí zpět… změnit fotku Příběh se začal odehrávat v listopadu 1979. Tehdy jsem sestupoval s kamarádem Petrem při naší třítýdenní dobrodružné cestě kolem masivu Annapúrny z průsmyku Thorung-la do neznámého údolí řeky Maršjangadí. Netušili jsme, co nás tam čeká, protože oblast byla otevřena pro cizince teprve druhým rokem. Po dvanácté hodině se před námi otevírá pohled na údolí s klikatou řekou a přes vysoký čchörten na kamennou vesnici pod námi. Vzadu svítí Manaslu. Fotím a filmuji jako zběsilý. Před vesnicí je dlouhá řada modlitebních mlýnků, děti – nesmírně špinavé – nám běží v ústrety, žebrají. Vesnice je úžasná, ale Manang to bohužel ještě není. Teprve za Tenki se přes pole na vysokém rozeklaném srázu nad řekou ukazuje Manang, hotové město s věžičkou gompy a vlajícími bílými praporci. Nosič nás vede úzkými uličkami mezi kamennými domy s vyřezávanými okenicemi, přijdeme před barák, vcházíme do stáje, kde funí jaci, po schodech lezeme nahoru. Pavlač, vchody do dalších místností, udusaná podlaha, okno zalepené igelitem, druhé překryté pytlem, který se třepe v chladném větru. Jsme ve výšce 3 600 metrů nad mořem… Toto je autentický záznam z mého deníku, který jsem si v ten samý den zapsal. Manang se ukázal jako nesmírně zajímavé místo, a tak jsme zde strávili několik dnů. Autentická atmosféra vesnice mně učarovala. Fotografoval jsem život lidí i úžasnou himálajskou krajinu. Díky unikátním fotografiím ze svátku Badhe jsem mohl po návratu domů vytvořit výstavní soubor Vesnice ve stínu Annapúrny. Výstava prošla od osmdesátých let až po dnešek desítkami výstavních síní u nás i na Slovensku, snímky byly otištěny v časopisech i knihách – aniž by o tom kdokoliv z Manangu věděl. změnit fotku Osudy Manangu v meziobdobí V osmdesátých a devadesátých letech se Manang a celé údolí Maršjangadí vzhledem k turistickému boomu změnilo. Dnes tudy vede jedna z nejpopulárnějších trekových tras na světě a v každé sebemenší vesnici jsou ubytovny a restaurace pro poutníky. Kde jsou ty časy, kdy se člověk po příchodu do vesnice musel poptávat, zda by ho někdo nenechal u sebe přespat a nedal mu něco k jídlu, a pak se šel umýt do potoka! Dosud rázovitý Manang se stal důležitou zastávkou – turisté zde obvykle kvůli nezbytné aklimatizaci stráví nejméně dvě noci. A zdejší obyvatelé jim poskytnou poměrně komfortní ubytování v nově postavených hotelích s teplou vodou na pokoji. Také elektřina z blízké hydroelektrárny a spojení s internetem vylepšily životní podmínky zdejších obyvatel. Po třech desetiletích… Na jaře 2008 se vypravil do Manangu můj syn Michal. Vzal to oklikou přes nedalekou oblast Nár-Fu, která se otevřela cizincům teprve v roce 2003 a dnes vlastně představuje to, čím byl pro mne Manang před třiceti lety – nepříliš prozkoumaným krajem, kde se jako by zastavil čas. Návštěvu Manangu, který se vyvinul v pulzující turistické letovisko, bral zprvu jako nezbytnou zastávku na cestě. Měl s sebou objemný svazek mých, dnes už historických, černobílých fotografií a chystal se nalézt lidi ze snímků a zdokumentovat změnu, ke které ve vesnici došlo. Staré fotografie vyvolaly v Manangu všeobecné nadšení. Všichni s úžasem hleděli na snímky, které výmluvně dokládaly, jak se v průběhu pouhé jedné generace stalo z odlehlé horské vesničky vyhlášené turistické centrum. Vesničané se s nadšením hledali na snímcích nebo se snažili na nich poznat alespoň příbuzné a známé. Michal o tom později napsal: Večer v den svého příchodu do vesnice jsem tátovy staré fotografie, vytištěné na pohlednicovém formátu, ukázal třem stařečkům, kteří na návsi roztáčeli modlitební mlýnky. Během několika málo minut se seběhla snad půlka vesnice, fotografie putovaly z ruky do ruky, až jsem měl strach, že už se ke mně nevrátí. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že tito lidé nemají z doby před třiceti lety prakticky žádné vlastní fotografie a že jsem jim v otcových snímcích přinesl kus jejich vlastní historie. Michal během pobytu vše fotograficky dokumentoval. Cíleně vyhledával a portrétoval lidi ze starých snímků a vyptával se na jejich životní osudy. Rodí se expedice Po návratu a vyhodnocení fotografií vznikl nápad vytvořit z nových a starých snímků zcela nový časoměrný výstavní soubor Manang po třiceti letech. Společně jsme vybrali 60 snímků, nechali je zvětšit na formát 30 x 40 cm a adjustovat na pevnou podložku. A tehdy se také zrodila myšlenka odletět do Nepálu a donést tuto výstavu přímo do místa, kde tyto fotografie vznikly. Horská vesnice Manang se hodně změnila, ale stále tam nevede žádná silnice a čekalo nás pět dnů pěšího pochodu po kamenitých a strmých stezkách. Díky Michalovým kontaktům se společností Manang Youth Society, která sdružuje manangské rodáky žijící v hlavním městě Nepálu, jsme dostali možnost vystavit fotografie v prosinci 2010 nejprve v Káthmándú u příležitosti Káthmándského mezinárodního filmového festivalu horských filmů (KIMFF). S výstavou odletěl Michal, nainstaloval ji v hale festivalového kina a pak se těšil z pozornosti tisíců návštěvníků. video Koncem března 2011 jsme odletěli do Nepálu oba dva. Po krátkém pobytu v Káthmándú jsme odjeli džípem na začátek pěší stezky. Připojili se k nám režisér Miloš Zábranský, který s filmovou kamerou dokumentoval průběh expedice, a vsetínský cestovatel Libor Bureš. Díky němu jsme během cestovních útrap neztratili dobrou náladu. Výstavu nesli nepálští nosiči v tradičních proutěných koších doko pod vedením našeho nepálského přítele Binoda Soaltee Gurunga. Fotografie jsme instalovali v tamním Muzeu manangské kultury, umístěném v typickém kamenném domě, a věnovali je vesnické komunitě jako trvalou muzejní expozici. Slavnostní vernisáž proběhla 4. dubna 2011 za účasti téměř celé vesnice. změnit fotku „Všichni turisté nás a naši vesnici intenzivně fotografují, ale my ty snímky nikdy nevidíme, až nyní,“ komentoval výstavu jeden z vesničanů během úspěšné vernisáže, při níž docházelo k dojemným, vzrušujícím i veselým scénám, když lidé na třicet let starých fotografiích poznávali své blízké, vykládali, co se s kým za ta léta stalo, a někdy objevili i sami sebe. Ve vesnici jsme strávili osm dnů. Podařilo se nám najít další osoby ze starých fotografií, udělat řadu rozhovorů i dalších snímků. Zároveň režisér Miloš Zábranský natočil o naší cestě, o osudech lidí a změnách ve vesnici, která byla dříve velmi zaostalá a izolovaná, dokumentární film. Měli nás tam docela rádi a my je také. Náš záměr, aby fotografie obyvatele Manangu potěšily a připomněly jim, jak se jejich vesnice za pouhou jednu generaci změnila, i to, jak se posunuly jejich životní hodnoty, se podařil. Možná je fotografie i přimějí, aby se zamysleli nad budoucností svého kraje. galerie