Po sedmi měsících na cestě kolem světa jsme na zpáteční cestě zastavili se čtyřicetiletou dámou Škoda 1000 MB u benzínové pumpy na předměstí Bruselu. Zatímco tankujeme, okukuje naše embéčko muž, který vystoupil z auta se slovenskou státní poznávací značkou. Jazykem vonícím domovem se zeptá, kdo jsme a odkud jedeme. Na naši odpověď, že jsme dva vysokoškoláci a vyrazili jsme z Olomouce, zareaguje: „A to jste se nebáli jet s takovou kraksnou z Olomouce až do Belgie?“ Kdyby nahlédl do našeho cestovního deníku, asi by se hodně podivil, jak daleko jsme se s ní dostali. Pravda, někdy nám do zpěvu příliš nebylo… 3. března, San Antonio de los Altos, Venezuela Poledne. „S tímhle fárem můžu nabourat klidně i do zdi,“ ma- chruje Diego, rozjařený majitel speciálně upraveného vozu Toyota Land Cruiser. Sedím vedle něj, rozvalený na místě spolujezdce. „Fakt?“ ptám se nevěřícně. S Diegem jsme se seznámili náhodou, když na předměstích Caracasu Julie opět trucovala. Ve všech třech benzínových pumpách se strhly závity u šroubků držících víčko a přestaly doléhat. Důsledkem toho čerpadlo nevyvíjelo tlak postačující k napumpování benzínu do karburátoru. Diego nás nejen pozval na oběd a sprchu do svého luxusního domu, ale vyvrtal na čerpadlech ve své dílně nové závity. Julie tak poprvé po třech měsících dokonale těsnila. „Jo, koukej!!“ pokračuje hostitel sebevědomě a rozjede se nárazníkem svého vymazleného mazlíčka přímo proti betonové zdi. Jeho sílu mi už přes půl hodiny demonstruje překonáváním různých téměř vertikálních krajinných zlomů. Prudký náraz mě v koordinaci s pásem prudce usadí do sedačky. Vystoupíme zkontrolovat škody. Zatímco Julie by byla po podobném střetu zralá ke zvrakování, toyotě zůstane na památku jen pár škrábanců. Tehdy jsme ještě netušili, že z uvolněného šroubu brzdové hadičky naší Julie nepozorovaně unikají mililitry brzdové kapaliny. Kapku po kapce tyto vodní hodiny odpočítávají čas, který nám zbývá do nadcházející katastrofy. 3. března, Barcelona, Venezuela Barcelona, kterou však božský Freddie Mercury neopěvuje. Křižovatka s červeným světlem na semaforu a zpomalující autobus. Čas někdy mezi třiadvacátou hodinou a půlnocí. Rychlost Julie, podle naladění jejího motoru a proudění vzduchu, mezi padesáti až šedesáti kilometry za hodinu. Řídí mírně unavený Maťo. Zbývá 100 metrů a 5 vteřin. Maťo strne. Opakovaně dupe pravou nohou na pedál. NIC! 50 metrů a 2,5 vteřiny. „To nebrzdííííííííí,“ ječí můj slovenský bratranec. Autobus blokuje průjezd křižovatkou. 20 metrů a 1,5 vteřiny. Vysoká svodidla z obou stran zamezují úniku. Bohužel nesedíme v Diegově terénní toyotě. 10 metrů a 0,5 vteřiny. Maťo zoufale trhne ruční brzdou. Instinktivně zapřu nohy. Socialismo o muerte! 5 metrů a žádné vteřiny. „Úúúúúáááá!!!!“ „Zařaď tam rychlost, ty vole!“ bleskne mi hlavou poslední myšlenka. Celý život se jaksi zapomněl promítnout. 5. března, Puerta La Cruz, Venezuela Kolébám se v pleteném křesle… Okolním sadem se line omamná vůně ovoce. Hřejivé paprsky probleskují košatými korunami, vánek ševelí zelenajícím se listím v harmonii věčného jara. Vzduchem se nese zvonivá hudba, na dosah ruky se zrcadlí malé jezírko s kachní rodinkou. Upadám do blaženého stavu… Sad ušlechtile objímá drobný bungalov s prostornou terasou. Jako by z ní vyrůstal stůl upletený z rákosu s ozdobnou miskou plnou čerstvě natrhaných plodů. Po stranách se něžně houpou hamaky, v jedné z nich stoicky pokuřuje postarší muž. Pronikám vrstvami reality směrem k imagináriu… Spatřím v něm červenočerně pásovaného hada, jak se neslyšně vine vysokou trávou, od lidského obydlí si drží uctivý odstup. Nechce svou přítomností narušit tuto oázu míru… „BUM, BUM, PRÁSK, KŘÁP!!!“ Rajskou idylu naruší třískání těžkého předmětu o plech. Realita rozhodně není mírumilovná. Maťo těžkým kladivem v pravé ruce vší silou mlátí do rudého trika s nápisem „Chávez Si“. Promačkaný nos Julie tak pod mocnými údery získává původní tvar. Holka dostala co proto. Jedno oko má vypíchnuté, nárazník zlomený, přední kufr stěsnaný na polovinu původního rozměru. Přesto, díky Bohu, její pancéřování zachránilo posádku před jistou smrtí. „BUM, PRÁSK, BUM, ŘACH!“ Chávezovo volební triko dostává další sadu úderů kladivem a plní svou novou funkci – ochrany laku na jedničku. Rozhlédnu se po mandarinkovém sadu. Nebýt halasu a nebezpečí uštknutí prudce jedovatým korálovcem, takhle nějak bych si představoval ráj. Rozkošnicky se protáhnu a vyskočím z houpacího křesla Maťovi na pomoc. Na rozdíl od postaršího muže v hamace, profesí zahradníka, jsem si ještě nepřivykl jihoamerickému rytmu práce, kde je v rámci pracovní doby jakákoliv námaha vyvážená alespoň stejně dlouho trvající zahálkou. Přicvakneme na Juliino svraštělé čelo svěrák. Přivážeme jej o strom tažným lanem a prudkým couváním vytahujeme karoserii. Vyklepáváme plechy, blatníky, přimontujeme nárazníky, spravujeme světla, drátujeme kufry tak, aby je bylo možno podle potřeby otvírat. Zahradník věrný ideálům zahálky sleduje naše úsilí zpovzdálí. Do práce se pustí až navečer, chvíli předtím, než se objeví Zbyněk. „Tak jak to jde, kluci?“ táže se zvědavě. „Dobre, na tejto ceste som sa vyučil nielen mechanikom, ale aj klempiarom,“ odpoví Maťo mezi údery kladiva do přední kapoty. „Fajn, nedáte si něco k pití?“ Nabídnutou plzeň nelze odmítnout. Usadíme se do houpacích sítí a pivo chutnající domovem zakusujeme měsíčky mandarinek. Zbyněk nám vypráví o své minulosti. Kdysi úspěšnému byznysmenovi se po rozvodu podnikání v České republice natolik znechutilo, že se rozhodl začít nový život v Jižní Americe. Po příjezdu do Venezuely však přišel o všechny úspory a pobýval čtyři měsíce mezi domorodci v Amazonii. Zcela se řídili zákony přírody. Když se s nimi loučil, z vděku jim daroval posledních 150 dolarů, aby si za ně ulehčili život. Rozdělali jimi oheň. Zbyněk tak prý pochopil, k čemu vlastně bankovky jsou. A tak se znovu oženil, za zapůjčené peníze si zakoupil kus půdy a na ní vlastníma rukama vysadil mandarinkovníky. Rozhovor utne hodina komárů, která s železnou pravidelností oznamuje příchod večera. Odebereme se do bungalovu. Zmoženi prací spokojeně usneme. Zahradník unavený celodenním zevlováním se k nám záhy připojí. posouvat fotky Michal Vičar a Martin Beťko vyrazili 1. září 2008 z Olomouce přes Slovensko Polsko Litvu Lotyšsko Rusko Jižní Koreu USA Mexiko Guatemalu San Salvador Honduras Nikaraguu Kostariku Panamu Kolumbii Venezuelu Brazílii Guyanu Belgii Německo a 12. května 2009 zpět do ČR. Ujeli odhadem kolem 37 000 km, protože se jim na Sibiři rozbil tachometr. Julie měla oproti sériovým vozům přidaný plech pod motorem, tlumiče na závodní 1000 MB, alternátor místo dynama a pohodlnější sedačky. Michal o cestě napsal skvělou knihu Embéčkem kolem světa (Jota 2011). a video Dřímá vám v garáži auto po dědečkovi? Což se vydat na cestu kolem světa! Bratranci Michal Vičar a Martin Beťko vyrazili na cestu ve čtyřicet let starém veteránovi. O autech nevěděli téměř nic a ještě rok předtím neměli pro splnění svého bláznivého snu ani korunu. Uměli jen anglicky. Mnozí jim nevěřili a prorokovali brzký konec. Dokázali to. Když jsme se Michala ptali, kdy jsem se na cestě kolem světa nejvíc nudil, odpověď bude jednoznačná: na německé dálnici na cestě z Belgie domů.