Pět let po sobě jsme jezdili do vesničky Umkomaas nedaleko Durbanu v Jihoafrické republice. Za tu dobu jsme natočili nejenom hodiny záběrů pro tři festivalové filmy, ale vznikla nová přátelství a užili jsme si hodně vtípků tzv. za hranou. Osobně jsem si taky vybudoval slušnou závislost na „zubatých“. Pohled do žraločích očí prý změní člověku život. V mém případě pořekadlo funguje. Násada od koštěte Všechno začalo debatou s fotografem Richardem Jaroňkem. Oba jsme četli, že je někde kolem Durbanu chlapík, který organizuje potápění s tygřími žraloky. „Tam musíme být,“ připili jsme si na okamžité rozhodnutí a začali jednat. Za pár měsíců jsme seděli v letadle i s filmařem Mirkem Hrdým a potápěčem Vaškem Pištorou. V boxech jsme si vezli dvě kamery pod vodu, jednu na „sucho“, foťáky a násadu od koštětě. „Proboha k čemu to máte? Na bojovníky kung-fu nevypadáte,“ smála se letuška. Možná jste i vy četli knihu Žraloci od Petera Benchlyho, scenáristy filmu Čelisti, který se později za podíl na vyfabulovaném filmu a následně vyvolaném protižraločím šílenství zmíněnou knihou žralokům omluvil. V jedné kapitole píše, jak používal při potápění se žraloky násadu od koštěte. Vašek usoudil, že je na tom z nás co do bezpečnosti nejhůře, my přece budeme mít v rukách kamery, on nic. Tak doma zkrátil násadu od koštěte (kdyby snad v Africe násady obchodníci nevedli). Provrtal do ní díru, udělal poutko, aby mu ji snad žralok nevytrhl při útoku z ruky a hurá na ně. Organizátor ponorů Walter Bernardis při pohledu na jeho bezpečnostní pomůcku dostal záchvat smíchu: „Počkej, kamaráde, až tě za tohle koště vezme „tygr“ na výlet do hloubky s poutkem zaříznutým do ruky…“ Navíc jméno Václav je v jazyce místních podobné výrazu vaslap, což v překladu znamená hadr na podlahu. Jak říká kamarád: „Jsou události, které musí být zapsány i pro další generace.“ Vašek se Vaslapa i koštěte už nikdy nezbaví. Už první ponor byl „výživný“. Než Walterův zodiac přeskákal přílivové vlny, na lodi se vše přeházelo, včetně smrdutých sardinek a žraločí „coly“, koktejlu shnilých ryb a vnitřností řádně odleželých na slunci a smíchaných s vodou. Tekoucí loštické syrečky jsou proti tomuhle long drinku v podstatě přijatelným parfémem. Odleželé ryby se nasypou do starého bubnu od pračky, k němu se přiváže hlava s torzem velkého tuňáka a šup s tím do vody. „Cola“ se lije na hladinu, odér téhle šmakulády zanechá nezaměnitelnou pachovou stopu, která žraloky k bubnu bezpečně přiláká. Mně totálně rozhodila žaludek před ponorem. Tfujtajbl. Walter nás ubezpečil, že na jídelníčku žraloků rozhodně nejsme, že budou jen zvědaví a radil: „Při ataku je maximálně lehce ťukněte do čumáku.“ Netrvalo to ani deset minut a voda se začala vařit. Steve Lichtag, přezdívaný „žraločí muž“, s oblibou říká: „Každý z nás se rád tak trochu bojí.“ Vzpomněl jsem si na něj v tuhle chvíli. Oblékání do žaketů proběhlo bez obvyklých fórků, každý si prožil tu chvilku před prvním kotoulem vzad ze zodiaku po svém. Ale zkuste to na poslední chvíli vzdát, partička „odvážných“ by vás večer rozcupovala na prvočinitele. Později se našlo pár jedinců, kteří při pohledu na žraločí rodeo pod lodí řekli, že do toho nejdou. Ale raději nekoukám, jak jsou připravení ostatní. Jump! V momentě se ocitám ne ve žraločí kuchyni, ale přímo v polévce. Všude okolo mraky metr a půl dlouhých černocípých žraloků a mezi nimi se důstojně kolem bubnu motali tři metry dlouzí tygři. Nádhera, kterou jsem si neuměl představit. Jakmile pustím kameru, vše pozoruju přes monitor. Nevnímám, co se děje okolo. Řeším, zda mám zaostřeno, zamknutou expozici a dobře zakomponovaný záběr. Snažím se plavat plynule, aby záběr nebyl tzv. rozkopaný. Ta první hodina mezi predátory mi tehdy přišla na pět minut. Fantazie! Mirka Hrdého dokonce vyprovodila samice tygra na hladinu, Richard naexponoval několik filmů, tehdy ještě nefotil na digital. Vašek mi rytířsky i bez násady celou dobu spolehlivě „kryl“ záda. K jedné věci, za kterou se trochu dodnes stydím, se přiznat musím. Když ke mně poprvé připlaval tygr na kontakt, neťukl jsem ho lehce do čumáku podle rady, ale počastoval jsem toho chudáka pořádnou ranou kamerou. Waltr to viděl a taky mi potom pořádně vyčinil. „Já se je snažím dostat před objektiv a ty mi je odháníš.“ No, všechno je jednou poprvé. Večer jsme při debatě byli už všichni hrdinové (i když jsme se ráno všichni shodli, že se nám ve spánku promítal stejný film, po kterém jsme se probudili s oroseným čelem). Richard má v sobě nejen cit pro fotografii, ale i perfektně umí vycítit chování zvířat. „Chlapi, musíme jít příště blíž, oni nás pustí,“ uvažoval. „Zbláznil ses? Neviděl jsi, jak mě tygřice vystrkala z vody?“ bránil se Mirek. „V klidu, to tě jen vyprovodila na hladinu. Ta potvůrka mně nakonec bude pod vodou zobat z ruky,“ prohlásil Richard sebevědomě a zalil svůj závazek hltem slivovice. Nekecal. „Tak to tady ještě nikoho nenapadlo,“ smál se Walter, „no, zkusit to můžete.“ Richard se pak otočil ke mně: „Jdeš do toho s kamerou se mnou?“ Nebylo cesty zpět. Tuhle taškařici jsme si šetřili na poslední ponor. Richard se ponořil s kusem tuňáka v přesvědčení, že na něj tygřice čekají. Ale žralok má na čumáku Lorenziho ampule, které jsou citlivé na elektromagnetické pole, tzn. je-li ve vodě zapnutá kamera, zajímá se hlavně o ni a na tuňáka kašle. Nakonec si tygřice od Richarda pamlsek z ruky vzala. „Pošuk jeden,“ proběhlo mi ještě pod vodou hlavou, ale na člunu po ponoru jsme se poplácávali a radovali oba jako malí kluci. Richard si neodpustil výhružku: „Doufám, že to máš natočené, jinak jdeš pod vodu jako žrádlo.“ Naiva. Chtěl bych ho vidět, jak mě cpe do bubnu od pračky. Stopaři Po roce jsme se za žraloky vydali s Richardem znovu, společně s režisérem Petrem Horkým a k pramalé radosti mé manželky Ivušky i s naším dvanáctiletým synem Michaelem. „Kluk má už něco odpotápěno, pod vodou si ho ohlídáme, tak proč by nejel,“ zlomil jsem nakonec její odpor. Každý jsme tehdy trochu bojovali. Už při cestě na letiště ve Vídni, kdy jsme klábosili o všem možném, jen ne o potápění, se ze zadní sedačky v autě ozval Michael: „To tak dobře hrajete, nebo jste opravdu tak klidní?“ Nechápali jsme. „Vždyť jedeme na žraloky!“ S Petrem jsme si jen vyměnili pohled, bylo to jasné, že si Michael vede svůj vnitřní boj. O pár dní později v Africe jsme si role vyměnili. Svůj boj jsem si vedl já přesvědčováním: „Michale opravdu tam nemusíš.“ „Táto, já to dám,“ přesvědčil mě, že to má v hlavě se žraloky srovnáno. Ve vodě dostal spolehlivého buddyho. Měl jasný pokyn držet se v dostatečné vzdálenosti od bubnu s návnadou, a tudíž v bezpečné vzdálenosti od žraloků. Každého totiž po pár ponorech láká dotknout se alespoň jedním prstem té plavající monumentální nádhery. Michal si ponory užíval. Ale stále ho měl někdo z nás na očích. I tak jsem dostal pod vodou skoro infarkt. V jedné chvíli se Michael nechal žraločím divadlem strhnout a s kamerou v ruce se vydal šikmo dolů jedné žraločí dámě vstříc. Nevím, co všechno tehdy sehrálo roli, zda dráždící elektromagnetické pole kamery nebo nezvyklá poloha malého potápěče, každopádně žralok bez respektu po Michaelovi vyjel a zakousl se do kamery. Byl to jen okamžik, ale čas mi v tu chvíli běžel hodně pomalu. Žraločice před mýma očima nasála synkovu kameru do tlamy i s jeho rukama. Synek se instinktivně jednou rukou pustil, opřel se jí žraločici do čumáku. Druhou rukou kameru vypáčil z tlamy a dokončil záběr odjíždějícího žraloka. Pořídil tak i záběr zevnitř žraločí tlamy, tam, kde pro některé končí svět. Večer Michael dostal výjimečně i trochu slivovice. Jeho chladnokrevnost a řešení situace bylo ukázkové. Během povídání se ho Petr tehdy zeptal: „Co plánuješ dál? Potápěl ses mezi žraloky, zvládnul jsi výborně napadení, co si dáš jako další metu?“ Michal: „No to je přeci jasný…“ Petr: „Co je jasný?“ Michal: „Dyť víš…“ „Nevím,“ zvednul Petr zvědavě obočí. Michal: „No dyť se o tom bavíte pořád…“ Petr: „O čem se pořád bavíme?“ Všichni jsme zírali, co z chlapce vyleze. Michael se vyjádřil trochu ostýchavě: „No jednou bych chtěl ženskou, to je přece jasné…“ Hned se mi vybavila tvářička té, kterou jsem měl jako „metu“ ve třinácti já… Přiznám se, že jsem po premiéře Stopařů očekával sbalené kufry přede dveřmi. Reakce manželky na kontaktní záběry zápasícího synka s predátorem byla překvapivě klidná. Jsme přece jenom doma i s dědou čtyři kluci, tak si za ty roky na ledacos zvykla. Interaction Žraločí závislost se nedlouho po návratu přihlásila o další dávku adrenalinu. Několikrát zmiňovaný podvodní kumpán Richard Jaroněk jednoho dne přesvědčil nádechového potápěče, bývalého reprezentanta ČR ve freedivingu Dana Exnera, aby své umění vyzkoušel mezi žraloky. „Není lepšího skútru pod vodou než je tygří žralok,“ lákal ho Richard. Dan souhlasil. Po příletu do Afriky byl zaskočen našim zklamáním. Od našeho prvního ponoru v těchto končinách uplynuly pouhé tři roky, ale pod vodou to vypadalo úplně jinak. Pusto, prázdno. Žraločí řady drasticky prořídly. Příčin je několik. Rybáři vylovili spoustu žraloků jen pro ploutve, zohavená těla hážou zpět do hlubin. Jihoafrická vláda začala nesmyslně proti žralokům bojovat, nechala natáhnout podél pobřeží sítě, nově k nim nastražila háky s návnadami. Turisté na pobřeží mají bláhový pocit bezpečí. Sítě ale mají u hladiny a stejně tak u dna minimálně metr volné vody. Navíc jsou stavěné s rozestupy a žraloci se do sítí chytí až při cestě zpět na moře, po té, co byli vyplašeni hulákajícími turisty. Z nesmyslné protižraločí hysterie je mi „bezmocné“ smutno. Abychom natočili s Danem dostatek záběrů pro dokument, museli jsme se opakovaně vracet po dobu dalších dvou let. Za ty roky se naučil mistrovsky nejen projet na žralokovi do hloubky, ale dokonce ho dokázal holýma rukama „stopnout“. Slovy se dají ladné „figury“ potápěče bez přístroje a žraloka jen těžko popsat. Je to úžasná interakce člověka a zvířete, nepředstavitelný podmořský tanec, kde se choreografie odvíjí od instinktů. Určitě by stálo natočit klip o hře člověka s predátorem, další důvod se za „zubatýma“ vrátit. Ostatně, syn Michael, který letos odmaturoval, mě stále přesvědčuje, že se mu po žralocích stýská. V úvodu jsem se zmínil o fórkách za hranou, které naše výpravy zpestřují, a to nejenom pod hladinou. Filozofie těchto legrácek není složitá: vtipné je to tak dlouho, dokud se tomu smějeme my. Stačí chvilka nepozornosti a už vám nějaký dobrák nacpe smrdutou sardinku do kapes jacketu a vy se pod vodou nestačíte divit, proč se o vás žraloci tak vehementně zajímají. A někdy si i nějakou tu „srandu“ dovezete domů. Jako jeden kamarád, který se dopustil fatální chyby, když nás při balení před odletem domů nechal s jeho výbavou pár minut o samotě. Stal se z něho pašerák mrtvých ryb, aniž to tušil. Naštěstí pro všechny celníky zavazadlo po pár dnech jako první otevřel doma on… galerie klepnout na galerii