Asie Nádherný vzru- šující kontinent plný života a fascinujících protikladů. Největší a nejlidnatější ze všech světadílů, který se rozprostírá téměř přes celou východní polokouli. Právě lidé Asie v celé své pestré a různorodé škále od Turecka až po Japonsko, se svými každodenními radostmi a strastmi, se svými barvitými obyčeji i slavnostmi jsou magnetem, který mě přitahuje. Cestování je jednou z velkých radostí, kterým si lidé obohacují svoje kratičké a nelehké pobývání na této planetě. Příští rok to bude 60 let, kdy jsem vyrazil na svoji první cestu. Bylo mi necelých 15 let a jel jsem autostopem s ještě o rok mladším spolužákem deset dnů kolem republiky. Dělal jsem si z cesty podrobné poznámky. Doma jsem je pak čitelně rukou vlastní přepsal, vyzdobil kresbami a doplnil vlastnoručně zvětšenými fotografiemi. A tak vyšla moje první kniha o 88 stranách v jednom výtisku a v prvním vydání nazvaná Podél bílých patníků. Tehdy jsem položil základy toho, co mne baví – a také živí, totiž cestování, fotografování a psaní. Cestování mám v genech. Otec se mohl honosit titulem globetrotter, objel totiž celou zeměkouli. Nikoliv však dobrovolně, ale jako voják, kapitán ruských legií, které se částečně vracely v roce 1920 domů přes Kanadu. Moji matku poslal její otec, lékař z malého moravského města, ve dvacátých letech do Paříže, aby tam studovala na věhlasné univerzitě Sorbonně medicínu. Matka zřejmě moc nestudovala, a tak místo pohádek jsem v dětství napjatě poslouchal, jak se leze na Vesuv, jak to vypadá na severoafrických tržištích a kolik legrace užila při karnevalu a ohňostroji v Nice. Kdyby se mne někdo ptal na recept, co je pro cestovatele nejdůležitější a nejzásadnější, hrábl bych asi do svých zkušeností a zformuloval to do tří bodů. Za prvé. Je lepší strávit někde sedm dnů na jednom místě, než v jednom týdnu navštívit sedm různých míst. Poznáte určitě líp celou zemi a hlavně víc vklouznete do života lidí. Za druhé. Musíte mít rád lidi. Nehledět na ně jako na nějaké mlhavé exotické bytosti v jakýchsi podivných kulisách, ale brát je jako své spoluobčany na této planetě, s kterými společně vytváříme svět budoucnosti. Ať se vám to líbí nebo ne, tak je statisticky dokázáno, že v každé historické době a v každém i odlehlém místě zeměkoule se narodil stejný počet géniů, moudrých osob, průměrných jedinců i hlupáků. Ti geniální se bohužel nemohli dostat k žádnému vzdělání a my, co to štěstí měli a zůstali třeba v kategorii hlupáků, bychom se nad ně neměli vyvyšovat jen proto, že jsme se narodili v kulturněji rozvinuté krajině. Za třetí, a to je asi to nejdůležitější sdělení a nepochybně také základ cestovatelské publicistiky. Abyste byli schopni o krajinách, které jste navštívili, vypovídat, potřebujete se zbavit svého evropského pupkismu, pohledu ovlivněného vaší celoživotní zkušeností a zásadami. Cestování neznamená jen věci vidět, ale snažit se jim porozumět. Před více než třiceti lety jsem zorganizoval Expedici Sakura. Jeli jsme čtyři přátelé autostopem napříč Asií, téměř rok jsme byli na cestách. Jen pět měsíců nám to trvalo do Singapuru, na náklaďácích Tureckem, Iránem, Afghánistánem, Indií, Malajsií… Cílem bylo Japonsko, Světová výstava EXPO 70 v Ósace. V Indii jsme už totálně ztratili schopnost vnímat veškeré děje a jevy evropskýma očima. Vše bylo pro nás svým způsobem přirozené, ničemu jsme se nedivili, nechávali jsme se unášet dojmy, tak jak šel den za dnem, a byli dalece vzdáleni toho, abychom poměřovali odlišnosti zdejšího života evropským metrem a místní způsoby života kritizovali či se nad nimi ošklíbali. Tolerance, to byla vlastně ta nejlepší zkušenost, kterou jsem si z této dobrodružné a na zážitky bohaté cesty odnesl a jež vlastně poznamenala i můj další pohled na asijský svět a konec konců i na můj vlastní život. Od té doby jsem se už chtěl vracet znovu a znovu do Asie, toulat se těmi krajinami, psát o tom a fotit, vystavovat a povídat, což se mi jaksi dost splnilo. Bylo to svým způsobem osvícení, prozření, a kdybych tenkrát věděl víc o buddhistické filozofii, tak bych tomu přičítal velký spirituální význam, jakýsi osudový okamžik. Protože jsem však neznaboh, bral jsem to spíš jako jakousi svoji touhu, která naštěstí došla naplnění v míře více než bohaté. A určitě ta cesta poznamenala mé spolucestovatele a jejich další životní postoje. Po téhle cestě už nikdo z nás nebyl stejný. Do Asie jsem se beznadějně zamiloval. Moje Asie je vůně čajových lístků a plaché úsměvy šikmookých dívek. Je to ledový vichr skučivě se prohánějící horským průsmykem v Tibetu a profukující větrovku. Vlhký dech filipínské džungle. Východ slunce na Tygřím vrchu, dotek věčnosti čišící z mohutného kamene v kjótské zahradě Daisen-in, hukot peřejí Brahmaputry, rytmus tokijské Ginzy... Je to pomalá rozmluva s čínským rolníkem na mezi rýžového pole, prach pouště vyklepávaný z fotografické brašny. Moje Asie je také propocená košile při stoupání do himálajských výšin, nesdělitelná rozkoš při ochutnávkách lahůdek na thajském trhu, bolest kyčlí po několikahodinové jízdě na slonu. I nostalgie při návratech do míst, která jsem znal a miloval a jež v průběhu let změnila svoji tvář. A ze všeho nejvíc pocit spokojenosti a satisfakce, když se mi podaří udělat fotografie, ze kterých dýchá duše Asie. Zdeněk Thoma Narodil se 2. září 1938 v Praze. Fotograf, publicista, cestovatel, člen Syndikátu novinářů ČR, Obce spisovatelů a Asociace profesionálních fotografů. V roce 1970 zorganizoval Expedici Sakuru – roční cestu čtyř kamarádů autostopem napříč Asií s cílem na Světové výstavě EXPO 70 v Japonsku. Tato dobrodružná cesta poznamenala jeho příští profesní směřování i názor na svět. Od té doby cestoval výhradně východním směrem se záměrem psát o zemích Orientu, přednášet, vystavovat své soubory fotografií z těchto oblastí. V sedmadvaceti zemích Asie, hlavně v Japonsku, Číně, Tibetu, Nepálu, Indii strávil přes sedm let života. Napsal čtyři cestopisy: Toulky po Japonsku /1980, II. vyd. 1987/, Země bohů a démonů /1985/, Putování k posvátné hoře Kailás /1997/, Japonská mozaika /2002/. Je autorem fotografií v obrazových publikacích Čína /1991/, Umění japonských zahrad /F, N, 1981, AN. 1988, přepracované vydání česky a N 1996, II. vydání 1998/, Ikebana, bonsai /1992/, Nepál – království pod Himálajem /1996 – získala ocenění jako nejkrásnější česká kniha roku/. Dále je spoluautorem publikací Svět tibetského buddhismu /1996/ a Příběh čaje /2002/, Pod hradbou Himálaje aneb Hledání Šangri-la /2005/, Tibet – země pod ochranou bohů /2006/. V posledním desetiletí se však Zdeněk Thoma věnuje fotografování i v České republice. Jeho výpravná publikace Česko vyšla v roce 2002, v letech 2004–2010 připravil knihy Skvosty Prahy, Skvosty lázní, Skvosty hradů, Skvosty skal a skalních měst, spolupracoval také na publikaci 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy /2009/. Neméně intenzivní je výstavní činnost. Jeho deset souborů fotografií (např. Kouzlo japonských zahrad, Doteky himálajského větru, Zahrady tichého mámení, Chuť čaje = chuť zenu, Lidé z Filipín, Vzpomínky na Nepál atd.) bylo v posledních 35 letech vystaveno ve více než 100 galeriích a muzeích v ČR, Slovensku, Polsku, Rakousku a Japonsku. V dubnu 2012 převzal Zdeněk Thoma cenu Kantuta, která se uděluje v rámci cestovatelského festivalu Neznámá země ve Zlíně za osobní přínos v oblasti poznávání a sbližování kultur světa. posunout fotky