Město mého srdce Archeologická expedice do Wad Ben Naga se nejdříve musela vyrovnat s dědictvím po súdánských předchůdcích. Vykopávky nebyly z výše zmíněných důvodů dokončeny a publikovány, a proto česká mise musela přistoupit k reviznímu výzkumu a ke konzervaci staveb, které byly odkryty před padesáti lety. Tento úkol byl zčásti dokončen v roce 2011, kdy expedice začala pátrat po tzv. Týfóniu – ztraceném chrámu známém z vyobrazení a popisů Evropanů, kteří do Wad Ben Naga zavítali v průběhu 19. století. V těchto dobách se nad ruinami chrámu tyčily pilíře s vyobrazením původně egyptského boha Bese, který – před rozluštěním egyptských hieroglyfů v roce 1822 – byl ztotožňován s řeckou mytologickou bytostí Týfónem (odtud také označení chrámu). Chrám byl pozitivně identifikován hned v roce 2011 a v následných letech pokračoval jeho výzkum, který přinesl celou řadu zásadních objevů. Během této krátké doby – aniž by si to uvědomil – učinil jeden z největších objevů v dějinách súdánské archeologie: „Při delším hledání okolo se mi podařilo s pomocí dvou honáků velbloudů, které jsme zaměstnali jako kopáče, objevit dva znamenitě zachované oltáře, které byly plně opatřeny nápisy a postavami; třetí, menší, byl bez nápisů,“ popisuje Erbkam. Zmiňované nápisy obsahovaly jména merojského krále Natakamaniho a královny Amanitore, kteří vládli v 1. polovině 1. století n. l., zapsána jak v merojských, tak i egyptských hieroglyfech. Sám Erbkam nebyl ještě schopen svůj objev docenit. Plně ho zužitkoval teprve na počátku 20. století Francis Llewellyn Griffith, který s pomocí těchto „dvojjazyčných“ jmen rozluštil merojské písmo. Merojský jazyk však i o sto let později zůstává nerozluštěn. Lokalita Wad Ben Naga si opět získala pozornost archeologů teprve v roce 1958, kdy zde proběhly první vlastní súdánské výzkumy po vyhlášení nezávislosti 1.ledna 1956. Súdánská památková správa zde provedla dvě výkopové sezóny, během kterých odkryla řadu staveb datovaných do tzv. Merojského království (asi 300 př. n. l. – 350 n . l.), avšak práce byly přerušeny v první polovině roku 1960 v důsledku zahájení akce UNESCO na záchranu památek Dolní Núbie, které byly ohroženy stoupajícími vodami Velké asuánské přehrady (do akce UNESCO se zapojilo i Československo prostřednictví Československého egyptologického ústavu FF UK). Súdánská památková správa se do Wad Ben Naga již nevrátila. Systematické archeologické práce byly na lokalitě obnoveny teprve v roce 2009 v souvislosti s příchodem expedice Národního muzea. Historickým jádrem okrsku je část zvaná Kubbit Sáleh (tj. „Sálihova hrobka“), nazvaná podle majestátní hrobky, v níž byl pohřben Sálih Wad Ben Naga (1681–1753), zakladatel vesnice. V širokém okolí kolují legendy o zázracích, které tento svatý muž během svého života vykonal, a jeho hrobka je nejvíce posvátným místem celé oblasti, navíc viditelným z úctyhodné vzdálenosti asi 15 km při cestě z Chartúmu na sever. V roce 1901 několik kilometrů na sever od Sálihovy hrobky anglo-egyptská koloniální správa Súdánu vybudovala železniční stanici, při které se začalo budovat nové Wad Ben Naga – s nádražními budovami, poštou, školou a prostornými domy obchodníků. Wad Ben Naga se tak na dlouhá desetiletí stalo hlavním dopravním uzlem celé oblasti. Mezi starým a novým Wad Ben Naga se potom nachází ruiny starověkého města. První Evropané do oblasti dnešního Súdánu začali pronikat v závěsu vojenské expedice, kterou do oblasti vyslal egyptský místokrál Muhammad Alí a jejímž cílem bylo dobýt Fundžský sultanát. Podobně jako tomu bylo v případě Napoleonovy expedice do Egypta, i turecko-egyptská vojska doprovázeli vědci a dobrodruhové především evropského původu. Prvními, kdo spatřili a popsali ruiny starověkého města ve Wad Ben Naga, byli Francouzi – přírodovědec Frédéric Cailliaud a Linant de Bellefonds, známý jako první architekt Suezského průplavu. První spíše zlatokopecké práce na lokalitě proběhly v roce 1834, kdy neblaze proslulý italský lékař Giuseppe Ferlini získal povolení prozkoumat starověké lokality nacházející se severně od Chartúmu. Ferlini opouštěl Wad Ben Naga krajně nespokojen, jeho očekávání však byla naplněna záhy jinde, když v pyramidě královny Amanišacheto na královské nekropoli v Meroe objevil zlatý poklad. O deset let později dorazila k břehům Wad Ben Naga Pruská královská expedice vedená brilantním egyptologem Carlem Richardem Lepsiem. Lepsiův asistent Erbkam se archeologickým výzkumům ve Wad Ben Naga věnoval několik málo hodin dne 18.března 1844. Výzkumy odhalily rozsáhlý komplex, v jehož středu stál chrám postavený převážně z nepálených cihel. Do chrámu se snad vstupovalo síní, jejíž strop podpíraly právě Besovy pilíře. Následoval pylon s monumentální bránou, kterou se vstupovalo do otevřeného dvora. Na konci dvora byl portikus s bránou vedoucí do hlavní svatyně. Po stranách brány byly umístěny niky se sousošími boha Amona a bohyně Mut. Hlavní svatyně byla již klasicky zastřešená a vydlážděna pískovcovými bloky. Na jejím konci na ose chrámu stál oltář. Stěny hlavní svatyně byly zdobeny nástěnnými malbami zobrazujícími bohy a členy královské rodiny. Mezi úlomky omítky, které se nám do dneška dochovaly, se podařilo najít kus se jmény krále Natakamaniho, což vznik chrámu datuje do 1. poloviny 1.století n. l. Kolem centrálních místností jsou umístěny postraní místnosti, které sloužily jako zázemí pro kult. Archeologické nálezy nasvědčují tomu, že hlavním božstvem chrámu byla bohyně Mut. Chrám zasvěcený jejímu manželovi Amonovi se nacházel jen několik desítek metrů na jih. Právě zde byly v roce 1844 objeveny výše zmíněné oltáře. K výzkumu tohoto Amonova chrámu se bude moci přistoupit, jakmile bude dokončen výzkum Týfónia. b „Několik hodin hlubokého spánku, třebaže na tvrdém lůžku, nás tak dokonale vzpružilo, že jsme všichni s obnovenou statečností a v nejlepší náladě opět nasedli na naše dromedáry, abychom v oživující ranní svěžesti vyjeli vstříc vycházejícímu slunci. Oprávněně bychom si bývali ušetřili celou námahu dnešního dlouhého výletu, jelikož ruiny, kvůli kterým jsme podnikli velkou zajížďku, jsou zcela bezvýznamné. Nacházejí se blízko Nilu a sestávají pouze z hromad suti, ze kterých se ještě dosud tyčí tři vzpřímeně stojící čtyřstranné pilíře, které jsou vyzdobeny hlavami Isidy s velmi dlouhýma ušima. Jeden italský odrodilec, osobní lékař chartúmského guvernéra, zde nechal uspořádat vykopávky, které však nepřinesly žádný jiný výsledek, než objev několika rozbitých bubnů sloupů a překlady dveří s vyobrazením okřídleného kotouče…“ popsal své dojmy z návštěvy archeologické lokality Wad Ben Naga v roce 1837 lužický šlechtic Herman von Pückler-Muskau. Podobně nepochvalně častovali lokalitu i jiní Evropané, kteří Wad Ben Naga navštívili v průběhu 19. století před vypuknutím mahdistického povstání v polovině 80. let, a to i přestože zde učinili zásadní objevy. Pavel Onderka (nar. 1982) vystudoval afrikanistiku a egyptologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2003 pracuje v Národním muzeu – Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur jako kurátor sbírky pravěku a starověku Předního východu a Afriky. Archeologických výzkumů v Súdánu se účastní od roku 2007, od roku 2009 vede Archeologickou expedici do Wad Ben Naga. Přednášel na Univerzitách v Lipsku a v Helsinkách. WAD BEN NAGA SÚDÁN Pavel Onderka Wad Ben Naga je jméno malého městečka, nebo lépe vesnického okrsku, který se táhne v délce bezmála 10 kilometrů podél mírného ohybu Nilu, jenž v této oblasti teče západovýchodním směrem. Nachází se přibližně 130 km severovýchodním směrem od súdánského hlavního města Chartúmu ve spolkovém státě s příznačným názvem Řeka Nil. V městečku, které je rozdělené do pěti místních částí, žije přibližně tři tisíce obyvatel. Kruhová stavba ve Wad Ben Naga Ruiny Východního chrámu MAPA Nálezy Wad Ben Naga S výsledky Archeologické expedice do Wad Ben Naga se nejen české publikum může seznámit na výstavě „Země černých faraonů“ konané v prostorách Náprstkova muzea. Výstava nejdříve návštěvníka seznamuje se dějinami starověké Núbie a historickými epochami jej uvede do doby Merojského království na lokalitu Wad Ben Naga. Klepnout video WEB PAVEL ONDERKA