Miniseriál Ilustrace Aleš Čuma CESTOVAT LETADLEM JE NĚKDY DOBRODRUŽSTVÍ 5 Miroslav Náplava Abychom poznali daleké kraje, už nemusíme jako naši předkové trávit dlouhé týdny ve vlacích, parnících nebo automobilech. S rozvojem letecké dopravy se svět neuvěřitelně zmenšil. Letecké společnosti přepraví ročně stovky milionů cestujících. Na palubách letadel jsem strávil kus života, některé lety byly natolik klidné a nezajímavé, že si je ani nevybavím, ale byly i takové, na které nikdy nezapomenu. Srdcařský miniseriál jsem začal na Maledivách nefalšovanou rvačkou stevarda s pasažérem přímo na palubě, představil jsem vám „zvídavého“ pasového úředníka v Maroku, vyprávěl jsem o smůle lepící se nám na paty při cestě do Karibiku, v minulém díle jsme se podívali do Mongolska a v dnešním pátém díle miniseriálu vám popíšu, co mě potkalo při letu z Kalifornie. Máte někdy živé sny? Něco uvidíte v televizi nebo si přečtete v knížce a v noci se stanete jedním z hrdinů příběhu? Stalo se mi to při návratu ze záchranné mise v Kalifornii, kde jsme balili archiv českého mořeplavce, skladatele a filmaře Eduarda Ingriše. Až na zpáteční cestě, po mnoha dnech strávených mezi tisíci negativy, diapozitivy, cívkami filmů a štosy korespondence, přišla chvíle pohodového rozjímání nad osudem českého světoběžníka. Co se dá za jeden život stihnout! Podniknout několik výprav do džungle, splout celou Amazonku, po napadení pumou být úřady omylem prohlášen za mrtvého a po návratu do civilizace považován přáteli za ducha. Postavit balzový vor podle vzoru plavidel starých Inků a pokusit se přeplout Pacifik z Peru na Tahiti. Při první pokusu posádka málem zahynula, před smrtí hladem a žízní ji zachránila válečná loď americké armády. Ingriš se nevzdal, postavil vor nový a po tříměsíční plavbě do Polynésie úspěšně doplul. O své plavbě natočil fantastický film, který mu však hollywoodští filmoví agenti ukradli, a Ingriš za něj nedostal ani dolar. A v rodném Československu o jeho dobrodružstvích dlouhá léta nikdo nevěděl! Neuvěřitelné! Jak jsem tak špekuloval, přemohla mě dřímota a tvrdý spánek. Probudilo mě zlověstné chrčení, v šeru amazonského pralesa se plížila krvelačná šelma. Sekal jsem v dusivém vlhku mačetou kolem sebe, zvuk pralesa zlověstně utichl. Pak přišel náraz. Obrovská vlna se mnou práskla o stěžeň, noha se mi zamotala do poletujícího lanoví a mohutný poryv vodního živlu mě jako třísku smetl z paluby. Křečovitě jsem svíral v krvácejících dlaních konec lana, slaná voda mě dusila. „Dáte si džus, nebo minerálku, pane?“ probral mě hlas letušky. „Krucipísek, to byl teda sen,“ ulevilo se mně. Chtěl jsem si z podnosu vzít kelímek s nápojem, ale ruka mě neposlechla. Nějak nemotorně jsem si ji přilehl a neviditelní mravenci mrazivé brnění roznášeli od konečků prstů po paži. Nebo že by to způsobil ten náraz o stěžeň? Opravdu hodně živý sen. www.cuma.cz Na závěr mého miniseriálu jsem si schoval jednu noční můru. Při návratu z Jihoafrické republiky jsem si k večeři pustil program s nějakou komedií, obrazovka byla zabudována přímo v opěradle křesla přede mnou. Letušky sklidily nádobí, já se s plným žaludkem pohodlně natáhl a monotónní hukot letadla mě začal uspávat. Děj filmu se mi začal vytrácet. Letadlo se pro klidný spánek pasažérů ponořilo až na navigační bludičky do úplné tmy. Už v polospánku jsem si sundal brýle a strčil je do kapsy košile. Probral mě ohlušující výbuch. Poskočil jsem na sedadle a netušil, zda je to sen nebo skutečnost. V uších mi to hučelo a svištělo, kolem zář a záblesky. Horečně jsem šátral po brýlích, bez nich jsem vnímal jenom rudé šmouhy. Nebyl to sen. Letadlo divoce poskakovalo. Padáme?! Hoří motory? Nouzové přistání?! Těch pár sekund, než jsem si nasadil „zrak“, bych nikomu nepřál. Otřásání airbusu způsobila běžná turbulence, která zalomcovala s obřím strojem ve chvíli, kdy gigantický asteroid na obrazovce chrlil kameny a oheň. Prostě armageddon, soumrak lidstva. On to byl skutečně Armageddon, tedy filmová akční podívaná. Byl jsem zachráněn, stejně jako lidstvo, díky statečné partě astronautů-amatérů v čele s Brucem Willisem. Komedie, u které jsem usnul, skončila a v palubním kině následovala tahle divočina. Do Prahy jsem každopádně oka nezamhouřil a kdykoliv od té doby někam letím, nahlédnu nejprve do palubního zpravodaje, abych věděl, jaké filmy budou během letu promítat. Jen tak pro klid duše. b A co vy? Máte zážitky, které stojí za to? Napište nám! Cestovat letadlem je někdy opravdu dobrodružství.