Na vlastní kůži Ač to zní neuvěřitelně, mladý Miroslav Zikmund odjezd na svou vysněnou cestu tehdy málem zaspal! Naštěstí se k Mirkovi rozmarná Fortuna neobrátila zády. Jeho cesta trvala deset dní, od čtvrtka 10. srpna do neděle 20. srpna roku 1944. S kamarádem Jardou Svobodou, který na něj v Rakousku čekal, vystoupili na vrchol Ankogelu 3262 metrů nad mořem, koupali se v průzračných jezerech a lázních ve Villachu. Dokonce jednu noc strávil na tvrdé pryčně v policejní cele, v Klagenfurtu. A držte se – dobrovolně! Původně chtěl Miroslav Zikmund cestopis nazvat Svítání na západě, nakonec se rozhodl pro Svítání na obzoru. Proč? O tom všem a především o naší nedávné srdcařské výpravě po stopách dosud nevydaného cestopisu Miroslava Zikmunda do Korutan vám podrobnosti prozradím příště! b Svítání na obzoru Svůj první článek – pokud mohu takhle odvážně nazvat pár odstavců textu – jsem publikoval v někdejším deníku Lidová demokracie. Připomněl jsem v něm dvě stě padesát let od úmrtí italského skladatele Antonia Vivaldiho. Byl to tehdy můj nejoblíbenější skladatel a čílilo mě, že se o tom vůbec nemluví. Na sloupek otištěný v kulturní rubrice jsem pak zíral s pocitem, že jsem dokázal cosi neuvěřitelného. Bylo mi pětadvacet a už jsem přestal psát do šuplíku. Panečku, svět mi ležel u nohou! Po mnoha letech se mi dostala do rukou prvotina jiného ambiciózního mladíka. Když jsem listoval sto dvaceti osmi stránkovým rukopisem, musel jsem se v kontextu vlastních literárních začátků sám sobě zasmát. Toto byl jiný kalibr. Cestopis Svítání na obzoru s podtitulem Z toulek po Vysokých Taurách a Korutanech 1944 napsal pětadvacetiletý student z Plzně, dnes slavný cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund. Inu, není pětadvacet jako pětadvacet. S Mirkem Zikmundem mě pojí takřka osmnáctileté přátelství. Čtenářům magazínu Srdcaři ho snad představovat příliš nemusím, obsáhle jsme o něm a jeho celoživotním cestovatelském parťákovi Jiřím Hanzelkovi psali ve vydání Srdcařů 2/2012. Společně jsme procestovali Srí Lanku se souostrovím Maledivy a napsali o tom knihu, na ostrov Tenerife se vydali za světoznámým norským badatelem Thorem Heyerdahlem, přezdívaným Seňor Kon-Tiki, a v Kalifornii „znovuobjevili“ českého skladatele a dobrodruha Eduarda Ingriše. Tím společně myslím nejenom Miroslava, ale i Petra Horkého a Vladimíra Kroce. Jen ve dvou jsme už ale přes dva roky pracovali na dvousvazkovém výboru z jejich obsáhlého cestopisného díla, který knižně vyšel ve dvou svazcích pod názvem Legenda H+Z (Cesta první, Cesta druhá). Během této práce jsem strávil hodně času v badatelně Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde je uložen archiv obou cestovatelů. Řadu dokumentů má pan Zikmund stále uložených ve svém osobním archivu, ve sklepě vily ve Zlíně. A tak jsme jednoho dne při práci vyndali i složku pořadového čísla 1520 s nápisem Korutany. Miroslav ji s tajuplným výrazem rozložil, chvíli bezhlesně listoval, až konečně promluvil: „Tuhle slohu jsem neměl v ruce léta. O mé výpravě do Korutan a o tom, že jsem zážitky z ní pak sepsal, jsem vám, Mirku, asi ještě neříkal, že?“ Listoval jsem s němým úžasem obsáhlým rukopisem, který prý nečetl ani Jiří Hanzelka. O téhle desetidenní cestě v čase zuřící války jsem do té chvíle opravdu neměl ani ponětí a o tom, že o ní psal, už vůbec ne. „Mirku, to je poklad,“ drmolil jsem objevitelským vzrušením a skákal ze stránky na stránku. Miroslav se mi podíval do očí a rukopis mi podal. „Víte co? Půjčte si ho. Třeba vás při čtení napadne, zda by se s ním dalo něco provést. Vždyť v archivu ležel sedmdesát let!“ Jsou nabídky, které nelze odmítnout. Nezaváhal jsem ani na vteřinu. Text jsem zhltl za dva dny a pochopil, že pozdější literární úspěchy autora nebyly žádnou náhodou. Text plný metafor, geografických i historických informací a taky poutavého líčení zážitků cestovatelského eléva. A hlavně text jiskřící radostí ze života a poznávání, přestože Evropu dusila již šestým rokem válka. V úvodním věnování rodičům, kterým rukopisnou knihu nadělil pod vánoční stromeček, prozradil okolnosti zrodu cestopisu. Vznikaly tyto řádky často za velmi nepohodlných a nepříznivých podmínek, byly jim věnovány volné večery i nedělní odpoledne, psal jsem je o poledních přestávkách v kanceláři, stejně tak ve studovně Klementina, v krátkých pauzách v kavárnách, ba v čekárně u zubaře. Nebylo času na systematickou práci, protože to nedovoloval čas a prostředí války. Přesto doufám, že se mi podařilo podchytit to, co jsem zamýšlel: radost ze žití a vůli jít stále a stále dopředu. Stačilo přitom málo, a kdo ví, jak by celé dobrodružství dopadlo. Ostatně, máte nyní jedinečnou možnost přečíst si úryvek z úvodní kapitoly sami. Po stopách nevydaného cestopisu Miroslava Zikmunda Po stopách nevydaného cestopisu Miroslava Zikmunda MIROSLAV NÁPLAVA Miroslav Zikmund vzpomíná… galerie Výpravu po stopách dosud nevydaného cestopisu Miroslava Zikmunda do Korutan Srdcaři.cz podnikli vozem Subaru OUTBACK. www.subaru.cz