Na vlastní kůži Text: EVA PALÁTOVÁ „Patagonie představuje bitvu s přírodními silami urvanými ze řetězu, kdy se ďábelské větry, počasí a sněhové podmínky mění takovou rychlostí, že ani šestým smyslem nelze situaci předvídat, natož ji zvládat.“ M. A. Gallego, výstup na Fitz Roy 1984 „Námořníci říkají „řvoucí čtyřicítky“ a „zuřící padesátky“. Torres del Paine leží na dvaapadesátém stupni jižní šířky a schytává to z Pacifiku hned z první ruky. Vítr dokáže našpricnout stěny sněhem takovou rychlostí, jakou by to nedokázali ani ukrajinští dělníci s vidinou dolarového platu. … Příroda je setsakra silný spoluhráč. Člověk rozehrává vůlí, vytrvalostí, emocemi, poctivostí…(švindl je vlastním výsměchem), příroda oplácí ryzostí a vetuje nevyzpytatelností. Hra, ve které není obecných vítězů. Je jen řada lokálních úspěchů a stejně tolik proher…“ Filip Šilhan, Cesta do hor, 13. ledna 2001 umírá ve svých 32 letech, v Otztalských Alpách Narozen 20.8.1960 v Brně. Absolvoval střední školu a strojní fakultu VUT taktéž v Brně. Po ukončení fakulty v roce 1980 se věnuje horolezectví. Od roku 1989 cestuje a za tu dobu navštívil mnoho destinací na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Od roku 1991 pořádá pro své přátele a fotografy fotoexpedice a organizuje poznávací cesty od Asie až po Ameriku. Od roku 2007 se věnuje filmování. V posledních letech navštívil, fotografoval a filmoval v těchto zemích: USA, Kanada, Aljaška, Tahiti, Austrálie, Nový Zéland, Mexiko, Indie, Nepál, Tibet, Filipíny, Egypt, Vietnam + Indočína, Madagaskar aj. Eva Palátová napsala doposud dvě knihy: ATA MUA – kolem světa za 800 dní a OLA LAMA – Jižní Amerikou od rovníku k tučňákům. Nyní pracuje na třetím cestopisu, který je inspirován několikaměsíční cestou do Tichomoří. Frčník z cest, aktuality o promítání či o připravované knize můžete najít na: MÝTY PATAGONIE video Foto a kamera: MILOŠ BRUNNER „Patagonie je zčásti hmatatelným místem, zčásti legendou. Byla objevena na legendární plavbě, dostala legendární jméno a legendou dodnes zůstává. Její mýtus přitahuje lidi jako magnet. Hledají zde víc, než opravdu existuje. Hledají nějakou svou vizi…“ Těmito slovy zakončil svou pouť australský cyklista, jenž pokořil nedozírnou patagonskou pláň kámen za kamenem, napříč celým jihoamerickým kontinentem ze západu na východ. Myslím, že nikdo jiný nemá jedinou reálnou potuchu a představu, aby mohl hodnotit tuto nekonečnou nehostinnou zem, než ten, kdo ji krůček po krůčku celou zažil v celé její kráse, rozmanitosti, nudě i krutosti. Jen ten, kdo ji celou přešel, ať už na koni, pěšky, nebo s kolem, je schopen vůbec reálně domyslet její „smysl“, pokud „smysly“ po tak daleké a únavné cestě neztratil. Patagonie se táhne 2000 kilometrů od řeky Río Colorado až k nejjižnějšímu cípu obou Amerik – Cape Horn. Zabírá třetinu rozlohy celé Argentiny (milion kilometrů čtverečních), na nichž však žijí pouhá 4 % populace. Není divu. Země bičovaná deštěm a vichrem, nekonečné nic, jen skřípot v kamení. Rovina a znovu rovina, až pak se jednoho dne vítr utiší a vy zaváháte. Není slyšet nic. Ve vánku se pokyvuje tráva, upadl okvětní lístek. Že by? Teď se něco šustlo! Tak to upadl vedle kvítku brouk. A ten už něco váží, tak vás cinkl do uší. Není, co by rušilo tento zvukový efekt… A přece tu není holé nic, vždyť z obou stran, ač daleko, jsou alespoň vidět hory! Jedny si říkají Andy, druhé fata morgana. Můžete tu buď zešílet, nebo naopak surrealisticky „čerpat“. Co? No, není toho mnoho, co tu vnímat. Snad právě ten um vydržet v dnešním světě přeplněném podněty vnímat „prázdno a ticho“, přesně ten v sobě musíte objevit. Jinak tu psychicky končíte. Své jméno „Patagonia“ /The land of giants, Země velikánů/ získala nikoliv po „velikých dálkách“, nýbrž kuriózně po lidech. Indiáni šokovali první Evropany svou výškou, velkými lícními kostmi a velikostí nohy. Jako otroci byli na ukázku vláčeni i do Evropy. Bohužel plavbu v okovech často nepřežili. Alespoň jejich jméno zůstalo. Patagonie byla poprvé zmapována na objevné Magalhãesově plavbě kolem světa, jež hledala jižní cestu k Indii. Z 300 Magalhãesových mužů a pěti lodí – Trinidad, San Antonio, Concepción, Santiago a Victoria – se po třech letech, v roce 1522, vrátila pouze poslední jmenovaná s dvaceti přeživšími. Sám Magalhães zemřel na Filipínách při střetu s domorodci, dřív než se stihl vrátit do Evropy, ovšem jeho stopu v Patagonii již nikdo nesmaže. Průplav kolem jižního patagonského cípu byl spatřen evropskými osadníky poprvé na Mše svatých. Podle tohoto dne dostala úžina i své jméno, později se však vžil jednoduše Magalhãesův průliv. Jiný, ačkoliv mnohem nesmyslnější název „Tichý oceán“ zůstal dodnes. V den, kdy Magalhãesovi námořníci opouštěli průliv směrem dále na západ, byla voda oceánu výjimečně klidná, a tak si jindy věčně rozbouřený Pacifik vysloužil své vznosné jméno „Tichý“. Nikdo tehdy netušil, že to „klidné“ moře je největším oceánem světa. Indiáni Patagonie (Onové, Yamaha, Alakalufové a další) patřili k nejotužilejším na světě! Tam, kde Evropané umírali na mráz a hlad, indiáni chodili nazí a na moře vyjížděli s holou kůží. Muži na lov ryb, ženy na lov měkkýšů. To vyžadovalo opakované ponory do osmi metrů ve vodě, která měla u povrchu sotva pět stupňů! Nahota měla své výhody. Věčný patagonský déšť na kůži rychle osychal, zatímco přes oblečení studil. Na moři měli indiáni úžasný smysl pro navigaci i za největší mlhy. Složité tabulky přílivu a odlivu nosili v hlavě a přesně věděli, kdy je voda nebezpečná a kdy nikoliv. Neznali peníze, kdo něco ulovil, rozdělil se a nevyžadoval revanš. Tuleně lovili indiáni tak, že je ubili do čenichu, aby neponičili kožich. Kromě tuleních kůží pro zahřátí velmi dobře posloužil i pes. Běžná rodina jich chovala nejméně deset. Indiáni si psů jako zdroje tepla vážili natolik, že když zemřela fenka, odkojila žena psí mláďata u vlastního prsu! Bohužel výhodně chráněná kotviště indiánů časem obsadili velrybáři. Ti brali indiánům ženy, časem domovy a později životy. Smutná historie osidlování Jižní Ameriky se zopakovala do puntíku i v dalekém cípu Patagonie. Ani tak drsná země neměla sílu odrazit nápor evropských hrdlořezů, jenom to tu déle trvalo. Evropské začátky prvních osadníků v Patagonii však nebyly zdaleka jednoduché. Nehostinná země nechala často vyhladovět a zemřít celé osady, což dnes jen smutně dokladují jména na mapách: Přístav hladu, Mys beznaděje… Země tu pamatuje mnohé. Dalo by se říct, že lidských šrámů utrpěla Patagonie víc než šrámů od věčného patagonského vichru. Vítr jako kdyby tu léčil a dával krajině její původní tvář. Díky němu zůstane Patagonie legendární zemí, kde neexistuje „rozměr“, výhled je plochý jako stůl, stromy se změnily v trávu a cokoliv špatného se tu urodí, vítr to nelítostně smete. Patagonií jsme se přesouvali k horám na jihu po argentinské straně, po mytické silnici Ruta 40. Pláň, hodiny a hodiny cesty bez jediné změny. Zastavujeme jen koňovi, kterému uvízlo kopýtko zaklíněné v železné bariéře přes silnici. Jiného živáčka tu není. A přece! Stopař! To mě podržte, stojí docela uprostřed celé Ruty, jako kdyby ho sem vysadila kosmická loď. Asi taky jo, protože nebyl moc mluvný, snad neznal pozemský jazyk, tak jsme se nadále věnovali krásám za okny a ob tři hodiny na něco i ukázali. Pobavil mě nápad barvit domy nazeleno, aneb jak vytvořit kus „zelené přírody“ a udělat krajinu alespoň pro oči svěžejší. Smysl pro humor tu lidé neztratili a to je dobře. U osady o třech domech, z nich dvou zelených, si navíc vystavili ještě několik cedulí: Policia, Escuela /škola/, Hotel. Kolem cedulí tam nebylo lautr nic, ale představivosti se přece zvláště v éterické Patagonii meze nekladou! I zvířata se tu sžila s heslem „pomoz si, jak umíš“. Koukám, „za školou“ (za cedulí) si to rozdává kočka se psem. Holt do sousední vísky je to 200 kilometrů, jiný pes a jiná kočka není, tak když není zbytí… Pokus o přežití (i když tento nebyl úplně domyšlený) jakéhokoliv biologického druhu tu opravdu funguje a ku našemu štěstí hned další zastávku si tu pro změnu u cesty přizvukují dva pásovci. Tak to už fungovat bude! Vidět pásovce je nehorázné štěstí! Vidět dva, to se štěstěna úplně pomátla a vidět je v akci, to asi opět jenom dokládá, že když už se po 500 kilometrech potkali, veškerý stud jde, turisto neturisto, stranou. Je třeba zachovat druh. Pásovec výtečně hrabe a zpravidla se zavrtá rychleji, než otočíte krčním obratlem. V ohrožení však má další dvě reakce: buď se cudně stulí do klubíčka jako náš ježek, aby mu přes tvrdý pásovitý krunýř nikdo do domečku nemohl, anebo si začne „vyskakovat“. Ku smůle řidičů může vyskočit až do výše jednoho metru. Ku smůle pásovců řidič zpravidla nestačí uhnout. Existují pouze dvě komunikace přes centrální Patagonii na daleké cestě na jih. Argentinská Ruta 40 a z druhé strany za horami chilská Carretera Austral. Co do výhledů je údajně Ruta 40 pouze slabým nudným odvarem. Naopak ke Carreteře vedou ledovce skoro až na střední dělící silniční čáru. Pomyslná čára tam samozřejmě není, obě cesty jsou spíš více prašné a ta chilská občas také smetená bokem. Ačkoliv je chilská Carretera ta „krásnější“, trpí bohužel na ještě ostřejší větry. Ty se na straně Chile nemohly zarazit a zmírnit o hradbu And a přinášejí déšť tak, jak ho nabraly nad Pacifikem – vodorovně. A tak se může lehce stát, že na té hezčí chilské silnici čtrnáct dní vůbec nic neuvidíte a na té škaredější argentinské se najednou vyčasí a hle, celou jízdu budete mít obrázek s obzorem And jako na dlani! Z hlediska meteorologie se teď až trochu stydím promluvit. V celičké Patagonii jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí, až jsem někdy koukala provinile k nebesům a pomýšlela soucitně na ty, kdo si tohle po nás „vyžerou“! Je mnoho a mnoho cestovatelů, kteří z Patagonie jednoduše prchají, seč jim síly stačí. Ustavičný štiplavý déšť a vichr takové ráže, že znemožňuje cyklistům jet ve dne a nutí je šlapat v noci, kdy vítr trochu poleví! Zvěsti, z nichž vstávají vlasy do boku, a to do nich ještě nestačilo fouknout! S pokorou jsme tedy do Patagonie vstoupili, měsíc bylo krásně a zase jsme odjeli. Taková bude „ta naše Patagonie“. Švindl je vlastním výsměchem Z patagonské pláně vstupujeme do patagonských hor. Každá rovina někde končí a směrem k Pacifiku vyrostla Patagonie v andském hřebenu v jednu z nejkrásnějších trekingových oblastí světa. Centrální horská Patagonie je místo, před kterým varují všechny turistické průvodce! Zde nejsou cesty, vrtulníky ani nemocnice. Sem údajně chodí hledat své sny jen nevyléčitelní romantici a blázni… Rozeklaná údolí střeží patagonské vrcholy, jež jsou na žebříčku světových velikánů běžně srovnávány s náročností himálajských osmitisícovek, ačkoliv sotva dosahují tří tisíc metrů. Jejich náročnost spočívá v ostrém a nevybíravém počasí. Bičované větry a sužované ledovými bouřemi představují patagonské štíty pro horolezce výzvu větší, než je snad lidské tělo schopno zdolat, nemá-li zrovna z pekla štěstí. Když jsem studovala historii dobývání patagonských vrcholů, skoro se mi chce tvrdit, že zemřelých hrdinů tu bylo podstatně více než těch, co přežili. O těch, co také něco dobyli, ani nemluvě. Ty lze spočítat na prstech dvou rukou a navíc zpravidla zemřeli na zpáteční cestě… Strohé konstatování, já vím, ale taková je horolezecká bilance Patagonie. Horolezectví je vášeň, kterou horolezec normálnímu smrtelníkovi nikdy nevysvětlí. Tak jako Leonardo da Vinci musel malovat, Luciano Pavarotti musel zpívat, tak horolezec musí na skálu. Protože tam v té soše, v té písničce a v té hoře je část jeho duše. „Velkých“ lidí, co se pokoušeli o „malé patagonské zaprclíky“, bylo nepočítaně. A přesto mnohé kóty v Patagonii dodnes nejsou pokořeny, nebo nejsou zdolány jejich „vyzývavější“ svahy než jen ty, co se vylézt daly. I nejobávanější a největší stěna světa – himálajská „ďábelská hora“ Nanga Parbat (8125 m n. m.) – má v Patagonii svou malou sestřičku: Cerro Torre (3133 m n. m.). Zatímco jižní stěna Nanga Parbatu padá neuvěřitelných 7000 metrů, z nichž 4500 metrů představuje čistě technické lezení, severní stěna Cerro Torre nemůže, vzhledem ke své nadmořské výšce, Nanga Parbatu vůbec konkurovat čísly a počty metrů. Přesto nebyla hora nikdy dobyta všemi cestami (na rozdíl od Nanga Parbatu). Vrchol Cerro Torre pokrývá většinu roku ledový hřib. Jeho stěny bičují divoké bouře a jeho dobytí Eggerem a Maestrim v roce 1959 zůstalo navždy zahaleno tajemstvím. Eggera vzala na sestupu lavina několik lanových délek od bezpečí, Maestri uklouzl na sestupu na ledu a zřítil se. Maestri přežil, avšak jejich fotoaparát jako důkazní prostředek nebyl nikdy nalezen a jejich „severní“ cestou se nikdy nepodařilo dostat dalším nástupcům. Většina horolezců do Patagonie přijíždí omámena právě tou „legendou Patagonie“ a odjíždí, aniž vytáhnou lana. V horolezeckých kempech jednoduše čekají na dobré počasí. A vzali-li si dovolenou pouze jeden měsíc, je to zoufale málo! Počasí se mění s takovou prudkostí, že zkazí čtrnáct dní příprav během zlomku sekundy. Kolem horolezeckých kempů je však zpravidla veselo, z mého pohledu velmi příjemně – samý krásný mladý chlapík, jen kdyby aspoň bylo slyšet, copak na mě určitě moc laškovného volají? Stanem lomcuje vichr, statné borovice se prohýbají v půli a já absolutně nechápu, jak při téhle síle západního větru může celá Jižní Amerika driftovat na východ. Probůh, naopak by to měla o tolik snazší! Doufám, že jsem z horolezecké kroniky nenavodila příliš hřbitovní atmosféru, pro obyčejného trekaře jsou patagonské hory naopak kouzelným místem, kde se nemusíte štrachat tisíce výškových metrů k ledovcům, stačí pár set! Přesto ani pro trekaře tu není lehké živobytí, stejně jako pro obyčejné lidi. Proč? ________________________ „Všude v Patagonii srší pitná voda, nejsou tu války, žádné choroby, žádná veliká zvířata, žádní hadi, žádný otravný hmyz, žádné revoluce, nikdo nevyskočí z křoví, aby vás unesl, kempovat se dá všude. Tak proč je tu tak zatraceně těžké žít? Odpověď má jen dvě slova. Protože vítr. Ovlivní vaši chůzi, styl oblékání i vaření nudlí. Způsobí automobilové nehody a binec na ulici. Zvedá kamení a lidi. Člověk s větrem neumí žít.“ Rustyn Mesdag, soudobý horský průvodce V osadě El Calafate dokonce zakázali i igelitové pytlíky! Pokud jste šetřili, uletí vám pytel i s nákupem! Náhradní řešení v supermarketech – papírová krabice – uletí s nákupem též, ale aspoň se někde rozloží… Jako nejlepší prevenci proti větru Rustyn radí: „Smysl pro humor, trekingové hůlky na stabilitu a sluneční brýle nikoliv proti UV záření, ale proti písku. Ne náhodou má většina zaměstnanců patagonských parků poškrábané brýle, a když je chce náhodou odložit, věší je na šňůru na krk, nikdy je nevyhrnuje pouze nad čelo. V Patagonii zapomeňte na pláštěnky a zavčas zkraťte dlouhé, volně plandající popruhy batohu, máte-li své oči rádi! A až budete stavět stan, ujistěte se, že během stavění jedna až dvě osoby ve stanu leží!“ Proti patagonskému ražení počasí švindl neexistuje! galerie MILOŠ BRUNNER MONTANACLUB.CZ Trojboj: Fitz, já a Roy Svou nejodvrácenější tvář nám Patagonie ukázala vlastně jen na malinkou chviličku v parku Monte Fitz Roy. Celý park je neuvěřitelně měňavý. Už vstupní pěšinky zařezané hluboko ve větrném stínu skal rozrezonují v člověku jakési ostražitější chvění pod kůží. Vždyť i stromy statné jako lípy jsou tu poválené jako sirky! A to jsou v závětří. Samotné kótě Fitz Roy se přezdívá „Kouřící hora“ a dokonce byla v minulosti zaměňována za vulkán. To proto, že její špičku téměř vždy halí mrak. Ani my ji nikdy nespatřili, až Jeff jednoho dne nabubřele celou tu pohádku o kouřící hoře zpochybnil slovy: „Kdo ví, jestli tam ten vršek vůbec je! Beztak pod tím bydlí nějakej Fitz a Roy, mají v hoře komín a furt si topí a čudí, aby ten vrch jakože nebyl nikdy vidět.“ Nevadí. Co je mírně zahalené, dává prostor fantazii. Nutí stále hledět vzhůru a nové a nové nalézat… Avšak i to snad omrzelo neznámého mladíka vysedávajícího v tichosti a šeru opodál našeho tábořiště. S podvečerem už drahnou chvíli hleděl k zemi a bušil monotónně kamenem o kámen. Po celou dobu, co my jsme stavěli, vařili a líně a dlouze popíjeli večerní čaj… „Snad chce vykřesat oheň?“ kroutí hlavou Mamut a vyráží k mladíkovi se zapalovačem. Kdo jiný by měl souseda jemně, citlivě oslovit a nezkazit mu romantiku doby neandrtálské než právě Mamut… galerie Ten člověk ale nechtěl oheň. Neprahnul ani po žádné komunikaci, ani po legraci. Myslím, že vlastně vůbec netušil, po čem zrovna touží. Jen sám se sebou, svým osobitým způsobem, se vyrovnával s něčím „větším než on“. Zpocený, špinavý, uchozený, unavený. Ale podivně „nastartovaný“. Bojoval s čímsi, co přesahovalo rámec možného momentálního vnímání. Jako by vstřebával milující náruč a zároveň proradnost Patagonie. Tak jako my zažil ten den patagonský trojboj – nemůžete jít, protože vás vítr povaluje na záda, nemůžete stát, protože není zač se schovat, aby vám to větvemi nerozsekalo obličej, nemůžete rozbalit stan, protože by ho to rozcupovalo jako domeček z karet. A bác, druhý den ticho po pěšině jak na borůvkovém lesním paloučku. Přijmout Patagonii je jako zahořet láskou k člověku, jenž se chová jako zvíře! To zvíře má dvě tváře podobné vzrostlému stromu v patagonské pláni. Za bezvětří strom oslňuje nekonečný prostor charismatickou korunou a něžně podává svých mnoho rukou ku pomoci každému živému tvoru okolo. Ptákům skýtá bezpečný odpočinek, člověku stín a oporu, motýlům klidné zátiší. A pak jednoho dne mraky klesnou, plachty oblohy se vzedmou a jedinou větví vám váš milovaný strom serve kůži. Prudce, vztekle a nevybíravě. K ránu nejtěžší bojovníci z větvoví uvadnou a zemřou. Jiní rozkvetou a znovu dají naději těm živým tvorům okolo, co se však tak trochu bojí znovu přistoupit blíž. Strom hraje bezcitně na strunu, že si nic nepamatuje. Jako by nebylo včera. Jako by všechno byla veselá kocovina z náročného večírku. On nikoho nechlácholí. On se neomlouvá. Řekne jen chladně: „Jsem už takový, musíš mě tak brát.“ Vy si však pamatujete velmi dobře. Žádná jizva se nevyhladí, jen bělá. Jenže odpouštíte tomu stromu. Protože vyrostl z něčeho děsivě krásného. Vyrostl z Patagonie. Víte, že pod jeho škaredým rozcuchaným vzhledem, za vším jeho chaosem, dlí dobré jádro. A tak se vyrovnáváte s láskou k démonu. Jak? Třeba tlučením kamenem o kámen… b EVA PALÁTOVÁ FACEBOOK www.KIWIK.cz