Cykloturistika Jenže v hlavě se pak taky rodí otázky: Jaké na mě jako na samojedinou cestovatelku čekají nástrahy? Co všechno musím překonat? Poradím si se všemi těmi technickými, orientačními a logistickými situacemi? Sebrat odvahu a rozhodnout se bylo nejtěžší. Už jsem ale jednu poutní stezku okusila, tak jsem věděla, do čeho jdu, co mě na ní čeká a že si mohu dovolit se na ní toulat sama. A po španělské Via de la Plata to bylo velmi ušlechtilé toulání. Tudy kráčely nohy Římanů, kteří zde pak zakládali města, překlenovali údolí mosty a viadukty, stavěli divadla a arény. Samé antické stopy, a po nich se vydat byla nakonec radost. Slávka Chrpová šéfredaktorka časopisu Cykloturistika CYKLOTURISTIKA.CZ Na úvod dva rébusy Jak nepříjemnou záležitostí je zabalení kola do krabice, ví asi každý, kdo to dělal. Tentokrát jsem ještě udělala jednu pěknou blbost. Abych zabránila údajně možnému zničení patky přehazovačky, odmontovala jsem ji! Jednak jsem měla problémy ji zase nasadit, aby obě malá kolečka byla v patřičné poloze, a navíc se mi, jak jsem dávala kolo do krabice, přetočila přehazovačka o 360 stupňů a řetěz překřížil tak, že vypadal, jako by ho někdo rozpojil a „zauzloval“. Čekal mě půlhodinový inteligenční test. Když se řetěz nerozpojil, jako to, že se takhle zamotal? Mozkové závity šrotovaly na dvě stě procent. Hlavička zavařená, já vyřízená, zpocená, umatlaná od šmíru. To už nikdy, nikdy neudělám! Už nevím, jak jsem „dostala ježka z klece“, ale nějak se to najednou rozmotalo… Hurá… vypadá to, že se projedu. KOLAŘSKY VSTŘÍCNÁ SEVILLA Albergue stál přímo na cyklostezce. Po Seville – je celkem placatá – se na kole jezdí hodně. Na začátku tohoto tisíciletí se na něm do města pustilo jen dva tisíce cyklistů denně, teď jich je osmdesát tisíc. Vida, jde to nejen v Dánsku a Nizozemsku, ale i na jihu. Děvčata se tu na kole prohánějí na podpatcích a v sukýnkách. Celé město bylo za pouhých několik let protkáno sítí 120 kilometrů dobře navazujících cyklostezek vedených přímo podél hlavních ulic. Pokud přijedete do Sevilly, můžete si zapůjčit jedno z 2500 městských kol. Na půl hodiny si je lze půjčit zadarmo. Já měla ovšem kolo svoje, a tak jsem mohla po cyklostezkách vyrazit třeba do sevillské katedrály Panny Marie, která je třetí největší v Evropě (po bazilice sv. Petra ve Vatikánu a katedrále sv. Pavla v Londýně). Katedrála Panny Marie v Seville, kde jsou uloženy ostatky Kryštofa Kolumba. Třetí největší katedrála na světě Sevilla má spoustu paralel s Lisabonem, kde jsem začínala první poutní stezku – v Lisabonu jsou uloženy ostatky slavného mořeplavce Vasco da Gamy, zde v katedrále zase odpočívá Kryštof Kolumbus. Z Lisabonu odplouvaly lodě do Indie, Sevilla se stala jediným přístavem ve Španělsku, odkud mohly vyplouvat lodě do Nového světa a kam mohly být dováženy suroviny z Ameriky. Takže obě města si užívala tzv. zlatý věk. Sevilla stejně jako Lisabon byla pod nadvládou Maurů, takže jejich otisk je zde patrný. Sama katedrála byla postavena na místě Velké mešity, ale ponechali z ní jen minaret zvaný Giralda (první dvě třetiny) a sloužící jako zvonice. Prohlédnout si však pět chrámových lodí katedrály tyčících se do výšky 36 metrů stojí dost trpělivosti. Obvykle je tu hodně dlouhá fronta, protože se do ní platí vstup. Kolo jsem zamkla před katedrálou a do nitra Sevilly jsem se pustila pěšky. Toto město je nejteplejším místem Španělska, v létě se tu teploty šplhají přes čtyřicet stupňů, ale na konci září tady bylo příjemných třicet. A tak jsem se mohla bez spalujících slunečních paprsků projít po židovské čtvrti Santa Cruz s úzkými uličkami, kde jsem našla příjemné hospůdky a mohla jsem zavítat na představení flamenca. Plaza de Toros de la Maestranza v Seville Plaza de Toros de la Maestranza s 12500 místy v Seville Bylo by hříchem být v Seville a nepodívat se do jedné z nejkrásnějších arén, tzv. Plaza de Toros de la Maestranza s přibližně 12500 místy. Před arénou mě zaujaly portréty toreadorů a fotky z koridy. Chtěla jsem si je vyfotit, ale prodavači se to nelíbilo a hrozil mi. Foťák už jsem měla nachystaný, tak jsem trochu ze setrvačnosti zmáčkla spoušť. Prodavač se na mě rozkřičel. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jednoho cestovatele. V Brazílii vyfotil starou ženu, která se nechtěla nechat fotit, v horách pak onemocněl vážnou nemocí. Až díky jinému šamanovi (žena byla také šamanka), který ho zbavil kletby černé magie, se uzdravil. Takový trest mě snad nestihne. Ale co moje kolo… zamčené před katedrálou, napadlo mě. Svižným tempem jsem k němu spěchala. Zadní duše byla prázdná… Zvláštní bylo, že jsem v ní pak doma, a to ani ve vodě, žádnou díru nenašla … Vyměnila jsem duši a uháněla, co to šlo, do Parque de Maria Luisa. Tento park má široké cesty lemované obrovskými platany a subtropickými dřevinami. Zákoutí s fontánkami poskytují Sevillanům v parných létech tolik potřebný stín. Bylo příjemné se v něm projet a zastavit se u Plaza de España, náměstí s palácem a arkádovými chodbami, širokými promenádami, kanálem se zdobenými lávkami, kde je možné si půjčit lodičku a projet se. Stejně jako v Lisabonu v roce 1998 iv Seville se konala Světová výstava Expo 92, která se z části pořádala k 500. výročí první Kolumbovy plavby přes Atlantik. Kolem pavilonů, které byly vybudované právě pro tuto výstavu, jsem město po trase poutní cesty opustila. Španělské náměstí v Seville, které bylo vybudované roce 1992 u příležitosti 500. výročí vyplutí Kryštofa Kolumba do Ameriky. VIA DE LA PLATA ... je jednou z poutních stezek do Santiaga de Compostela. Jde zhruba o 930 kilometrů cesty značené žlutými šipkami či svatojakubskými mušlemi, stejně jako na ostatních poutních trasách. Cesta vede na jihu kousek přes provincii Andalusie, ale z velké části přes Extremaduru. Název je odvozen od „extremamente duro“ (extrémně tvrdý), což evokuje drsnost kraje hraničícího s Portugalskem. Tento kraj byl ve středověku místem střetů křesťanských a muslimských vojsk. Dnes je to poměrně dosti málo známá a turisticky spíše neobjevená oblast, kde se prohánějí po pastvinách krávy a kozy. Stezka samotná protíná poměrně často soukromé pozemky a ranče. Vede po širokých cestách i pěšinách, které jsou z devadesáti procent sjízdné i pro naložená kola. Národní park Cornalvo Do cesty se jí také stavějí dva národní parky ‒ Parque Natural Sierra Norte a Parque Natural de Cornalvo. Asi nejzajímavější jsou na ní města, která od Sevilly (antický název Hispalis) přes Santiponce (Italica), Méridu (Emerita Augusta), Cáceres (Castra Caecilia), Baños de Montemayor (Caelionicco) až po Salamancu (Salmantica) vystavěli Římané. Proč dostala cesta název Via de la Plata, je dosti nejasné. Každopádně Římané ji takto nikdy nenazvali. Na rozdíl od mnoha silnic, které dostávaly jméno podle úředníka, jenž je vybudoval, měly cesty do Salamanky a dále do Astorgy jen čísla. Z Hispalis do Italiky to byla IX, z Italiky do Emerity Augusty XXIII a z Emerity do Asturiky Augusty (Astorga) XXIV. Označení Plata je zřejmě zkomolenina pozdějšího arabského al b’lata, což znamená dlážděné kameny nebo také s leštěnými kameny. Výraz „de la Plata“ je až středověký. La Vía de La Plata a pie y en bicicleta El Pais Aguilar www.elpaisaguilar.es Zde to ovšem není možné koupit přes internet. Zkuste třeba na www.libreriadesnivel.com nebo www.casadellibro.com. ŽÁDNÉ PLÁNOVÁNÍ Ještě v Čechách jsem si udělala podle průvodce, který jsem si koupila přes internet (viz infoblok), předběžný plán denního penza kilometrů a míst, kam asi tak složím hlavu. V průběhu cesty jsem ho třikrát přepracovala, a ani v posledních dnech, když už jsem věděla, kolik toho ujedu, jsem plán nedodržela. Nešlo to. Pokaždé mi do cesty něco vstoupilo, zajímavé místo, město, ve kterém jsem setrvala déle, než jsem plánovala, příjemný člověk, zdržel mě technický problém, špatné značení, nebo jsem naopak ujela více kilometrů díky dobrému povrchu či větru v zádech. Tuto trasu je třeba nechat plynout a nestanovovat si žádné limity. Jste omezeni jen tím, kde je albergue pro poutníky. A pokud jste větší trempové než já a není pro vás problém spát venku, tak jste ještě svobodnější. To, že jsem věděla, kde jsou ubytovny pro poutníky, mě také utvrdilo v rozhodnutí, že se mohu na Via de la Plata vydat sama. Neměla jsem strach, že mě v noci bude někdo obtěžovat. O chrápání poutníků v ubytovnách jsem se zmínila už v článku o portugalském caminhu. To bylo asi jediné, co mě obtěžovalo. I když… ale o tom níže. Příklad dobře vybaveného albergue RŮZNÝ REŽIM POUTNÍKŮ Krajina je spíše rovinatá a až za Salamancou směrem k Santiagu se profil zvedá. Trasa vede napříč nížinami tvořenými řekami Guadalquivir, Guadiana a Tajo. Takže žádné Pyreneje nečekejte. Okolí je hodně suché a na trase bývá zvláště v letních měsících dost teplo. Je zde i málo zeleně, vyprahlá země neskýtá dostatek pramenů. Zvláště kvůli tomu a také kvůli větším vzdálenostem mezi městy či vesnicemi (až 30 km) je trasa pěšáky méně oblíbená. To vás jako cyklistu ale nemusí příliš trápit. Překonat třicet kilometrů a nabrat si dostatek vody na tak krátkou vzdálenost jistě není na dvou kolech žádný problém. Malý počet pěších poutníků byl pro mě ale překvapením. Denně jsem potkala třebas jen dva až tři a v albergue se nás sešlo do deseti. Nemusíte se tedy bát, že budete muset kličkovat mezi procesím. Cyklisty jsem potkala všeho všudy tři. Pěší a cyklističtí poutníci mají různý režim. Kvůli rozpálenému létu je tu zvykem vstávat hodně brzo, aby se ušlo co nejvíce kilometrů ještě bez slunečních paprsků. Někteří vstávali už v pět, když vstávali až v sedm, bylo to skvělé. V září, kdy jsem cestu podstoupila, se však ve Španělsku rozednívá až před osmou. Co by cyklista ve tmě na trase dělal? To bylo však docela těžké vysvětlovat hospitalierovi v klášteře v Alcuéscaru. Tam panoval opravdový řeholní řád. Smlouvali jsme spolu o hodině odjezdu. Chtěl, abych vyrazila v sedm. Díky mému totálnímu zděšení se hned opravil na čtvrt na osm, usmlouvala jsem ho na osmou… přece nemůžu jet potmě. Ale i to byl pro mě skutečný výkon… nejsem moc ranní ptáče. Uložil mě na samotku. Skvělé, nebudou chrápající. Jenže… samotka se nacházela hned vedle zvonice. A tak aniž bych o tom věděla, s klidem jsem ulehla. Zvon zvonil ještě v deset, srdce se mi zastavilo, krve by se ve mně nedořezal. To by muselo probudit i mrtvého, tady rozhodně nezaspím… Římské divadlo v Méridě. V létě se tu koná festival řeckého a římského divadla. TŘI MÍSTA, KTERÁ STOJÍ ZA ZMÍNKU Mérida je opravdovým antickým skvostem. Vznikla už v roce 25 př. n. l. za účelem ochrany mostu přes řeku Guadiana. Stalo se tak na příkaz císaře Augusta a prvními osadníky byli veteráni ze dvou legií. Mérida se stala hlavním městem římské provincie Lusitania a brzy získala v rámci impéria důležité postavení. Z těchto dob se zachovala řada budov či jejich zbytků a město dokonce drží jeden primát – je tady nejvíce římských památek ze všech španělských měst. Díky tomu se Mérida v roce 1993 dostala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Především se dochoval původní římský kamenný most přes řeku Guadiana s několika oblouky, který se vlastně zasloužil o vznik města. Dnes je dokonce stále využíván, ovšem jen chodci. Mezi další významné stavby patří amfiteátr pro patnáct tisíc lidí, kde se mimo jiné konávaly závody dvoukolových vozů se čtyřspřežím, divadlo s kapacitou šest tisíc diváků, mnohdy považované za nejlepší římské divadlo na Iberském poloostrově (v současnosti se zde konává festival klasických divadel), chrám bohyně Diany, zbytky fóra s vítězným obloukem z doby vlády císaře Traiana a několik dalších památek. Velmi zajímavé jsou rovněž pozůstatky důmyslného systému pro zásobování města vodou včetně rezervoárů a akvaduktu Acueducto de los Milagros. Původní římský most v Méridě Stavba římských cest Římané sledovali stavbou silnic trojí účel ‒ strategický (umožňovaly vojsku rychlé přesuny), správní (díky cestám mohli Římané uplatňovat funkci státní pošty) a hospodářský (snažili se zabezpečit zásobování a rozvíjet obchodní styky). Římané vedli trasu nejpřímějším směrem, přírodním překážkám se nevyhýbali obcházením, ale překonávali je. Vlnitý terén urovnávali skopáváním pahorků, prorážením tunelů, přes vodní toky stavěli mosty, přes údolí viadukty, bažiny vysoušeli. Římané vybudovali 150 000 km silniční sítě. Základy silnice zapouštěli hluboko. Šířka silnice byla od 2,5 do 8 metrů. V této vzdálenosti vykopali dva souběžné příkopy pro odpad vody a mezi nimi vyhloubili lůžko vozovky až na pevnou spodní vrstvu, která se již nepropadala. Tam pak kladli na sebe až čtyři vrstvy různých materiálů (štěrku, hlíny, kamenů, písku) a udusaný povrch přikryli dlažbou z velkých plochých kamenů, mírně vypuklých. Škvíry mezi nimi vyplnili pojivým materiálem, podobným našemu cementu. Před povětrnostními a živelními pohromami zabezpečili vozovku ještě z boků obložením z velkých kamenných desek. Ve 4 st. př. n. l. se začaly viae dláždit. Jízdní dráha byla tak široká, že se mohly míjet dva povozy. Brána z Cappary Bránu z Caparry (asi na 575. kilometru) naleznete na každém prospektu, týkajícím se této poutní cesty. Stala se jejím symbolem. Bylo to důležité římské město, z něhož tu ovšem najdete právě jen zmíněnou bránu, zbytky velmi zachovalé původní římské cesty s jejími dohladka obroušenými svrchními kameny a milníky, které udávaly vzdálenost od ústředního milníku na Foru v Římě. Jsou tu i rozsáhlé archeologické vykopávky. Vše je možné si prohlédnout, jen k tomu nesmíte přijet ve tři odpoledne. Od dvou do pěti tu mají Španělé siestu. Nedivím se, že mají ekonomické problémy… Ještě jednu římskou památku musím zmínit. Pro poutníky velmi příjemnou. Lázně v Baños de Montemayor (antické Caelionicco). Tady nenajdete jen zbytky, ale v místě historických lázní se můžete po náročném dni i osvěžit a zrelaxovat. Poutníci mají při předložení credencialu slevu. galerie MILNÍKY Římská míle měla tisíc dvojkroků. Roku 20 př. n. l. byl vystavěn milník na Foru Augustu, tzv. miliarium aureum. Milníky byly vynálezem Peršanů. Římané označovali vzdálenosti na milnících, které byly postaveny vždy po míli cesty a udávaly vzdálenost od ústředního milníku na Foru v Římě. Při odbočkách od silnice do postranních obcí byl stavěn na křižovatce ukazatel s označením cíle a jeho vzdálenosti. Římané dbali i na pohodlí u milníku, kde vysazovali stinné pinie. Stávaly zde také lavičky. Opevněné město Galisteo NA KAŽDÉ CESTĚ TO NĚKDY ZASKŘÍPE Bylo jen otázkou času, kdy to přijde. Vždycky se najde místo, kde se člověk zasekne, nebo ho stíhají nějaké nepříjemnosti. Tady se to přihodilo před městem Galisteo. Toto opevněné město jako by mě nechtělo k sobě pustit. Nejprve cyklistická objížďka vyznačená v průvodci jako souběžná s kanálem končila v ostružinách. Ty byly asi příčinou další mrzutosti, píchlé duše. Systém kanálů byl docela složitý a orientace mezi nimi byla náročnější. Třikrát jsem skončila v nějakém zemědělském statku, jednou mezi býky a krávami a modlila jsem se, aby se toros nechtěli rozeběhnout za mými vyzývavě červenými brašnami, když jsem se mezi nimi plížila zpět. Protože už po čtvrté to nebyla správná cesta. Když jsem se trefila na tu správnou, čekala mě na jejím konci zamčená brána. Tu jsem musela překonat s kolem i brašnami. Na závěr mě prohnal jeden rozzuřený pes, jehož hafot jsem za sebou slyšela ještě hodně dlouho. Brány mezi ranči jsou na této trase dozajista kořením. Když jede někdo ve dvou, střídáte se v otevírání. Když jedete sami, znamená to – naložené kolo s brašnami položit, protože málokdy je možné ho o něco opřít. Otevřít někdy jen drátěnou bránu, zvednout těžké kolo, projít branou, položit kolo, zavřít bránu, zvednout těžké kolo. Zdá se to být nic, ale když na jednom dvacetikilometrovém úseku bylo těch bran dvanáct (!), je to na jednoho (natož pak jednu) už trošku moc… Otvírání mnoha bran však bylo nic proti tomu, co následovalo za jednou z vesnic. Když mne tu spatřil muž znuděně postávající u bílého auta, zřejmě jsem ho zaujala natolik, že se rozhodl zpestřit mi den. V místě, kde nebyl žádný dům, žádné útočiště, jsem tak dostala příležitost dozvědět se, co má v kalhotách. Asi mě chvíli sledoval, pak kdesi předjel, zaujal pozici a stoje v houští tak, abych měla nejlepší možný výhled na jeho produkci, předváděl, jak ho bůh stvořil. Bohužel si to pořádně užíval jen on sám. Ze mne by se v tu chvíli jistě stal nový vítěz časovky. Uháněla jsem, jako by někdo vystřelil ke startu závodu o vše, co chvíli jsem se otáčela, jestli mě můj nahý fanoušek nepronásleduje. Každé auto, které za mnou jelo a nebylo bílé, bylo pro mě spásou… VIDEO POUTNÍ CESTA JE BYZNYS Jela jsem do Španělska v září a za sluníčkem. To mě provázelo dva dny v Seville a pak další tři dny. Na cestě do Méridy se zatáhlo a spustil se šílený liják. V dalších dnech se ochladilo o deset stupňů a bylo spíše pod mrakem. Poslední tři dny jsem jela v celodenním dešti. Na to jsem nebyla připravena. Neměla jsem ani vhodné pláště. Na pěšinách procházejících zemědělským krajem se mi jílovité bláto nalepilo na pneumatiky tak, že jsem nemohla vůbec jet. Kvůli blátu, které šíleně podkluzovalo, jsem některé prudké partie určené pro pěšáky nemohla ani s naloženým kolem vytlačit. Musela jsem sundat brašny, přenést je a pak vytlačit kolo. Bunda, u které výrobce garantoval deset tisíc milimetrů vodního sloupce, začala po hodině v dešti propouštět, takže jsem jela celou dobu dost mokrá. V takovém případě vezmete zavděk kdejakým útočištěm v podobě albergue, kde byste se mohli alespoň umýt. Na jeden takový před Méridou jsem zazvonila, byl soukromý a majitelka, přestože měla na dveřích namalovaného poutníka, mě skoro nechtěla pustit dovnitř. Bylo odpoledne a já jsem chtěla jen přečkat velký slejvák a aspoň se trochu umýt. Doufala jsem, že ale budu moci pokračovat dál. Žena viděla, že ze mě nekouká žádné euro, byla na mě nepříjemná a za umytí v umyvadle chtěla sedm eur! Ne všude se poutníkovi dostane vlídného přijetí a z cest do Compostely se stává nepříjemný byznys. Opačného přijetí se mi dostalo ve Fuenterroble, asi 55 kilometrů před Salamancou. V donativním soukromém albergue v rustikálním stavení nás bylo skoro dvacet a hřejivé teplo praskajícího krbu by potěšilo po dni stráveném v dešti každého. Druhý den déšť ale neustával a já jsem tu chtěla setrvat ještě dalších čtyřiadvacet hodin, a stejně smýšlelo i několik dalších poutníků. Jenže i když byla paní domu velmi přívětivá, z jejího projevu bylo jasné, že tu můžeme strávit jen jednu noc. Jsme poutníci a jsme na cestě, takže aspoň pár kilometrů do další ubytovny musíme urazit! I když se nám nechtělo, tak jsme jí dali za pravdu. ORIENTAČNĚ ZDATNÁ NEZDATNÁ Dva španělské cyklisty jsem potkala právě v této vesničce v malém baru, kam jsem se šla najíst. Bylo poledne a oni měli za sebou už třicet kilometrů v dešti, do kterého mně se tak nechtělo. Dost jsem se zastyděla, a protože jsem věděla, že se stejně musím ten den pohnout dál, nabídku, jestli nechci jet s nimi, jsem přijala. Poslední kilometry do Salamanky jsem tedy měla doprovod. Překvapivě jsem jim stačila. Ale já potřebovala dokumentovat, fotit, natáčet, takže jedna etapa s nimi byla tak akorát. Oni všechno tak nějak profrčeli, nic moc nezažili. Ale chlapci to byli přívětiví a milí. Neměli dobrou mapu, já naopak měla dobrého průvodce. Ovšem v téhle etapě udělali někde soudruzi ze Španělska chybu, buď v terénu, nebo v zákresu mapy. Trochu jsem se naparovala, jak dobrého průvodce mám a jak se v něm zvládám dobře orientovat. Takže jsme jeli podle mě. Asi po patnácti kilometrech mi ale mapa nějak neseděla a cyklistickou alternativu pěší cestě ne a ne najít. Když jsme se dostali do oplocených rančů, které tam vůbec neměly být, bylo jasné, že jedeme špatně. Studem jsem se propadala a nadávala si, když jsme stoupali zpátky k místu, kde bylo poslední poutní značení. Cyklistickou variantu jsme nakonec nenašli a museli jsme vzít zavděk tou pro pěší, takže jsme se dost natlačili. Šťastně jsme ale dorazili do univerzitní Salamanky, kde jsme se ráno rozloučili. Oni pokračovali na kole až do Astorgy, já musela v Salamance skončit a dojet do Santiaga, odkud mi letělo letadlo, autobusem. Bohužel jsem neměla dost času cestu dokončit. Ale i tak jsem projela tu nejdůležitější a stěžejní část Via de la Platy. Univerzitní Salamanka Na začátku byly obavy, které se ale brzy vytratily. Musím říct, že jet sama pro mě bylo velmi očistné a osvobozující. Přestože mě na cestě potkalo prudké slunce, déšť, vítr, technické obtíže i dotěrný úchyl, cestu jsem si užila tak, jak jsem to vůbec nepředpokládala. Byly to přesně ty překážky, jejichž překonání dělá z turistického výletu pouť. Doufám, že si Via de la Plata užijete taky a přeji vám Bueno camino. Fotit sebe sama je velká dřina. Na foťáku mám jen 10 vteřin na to doběhnout ke kolu, zvednout ho, nastoupit, nezmítat se, nespadnout. PRAKTICKÉ INFORMACE sezona Květen, červen a září, kdy není příliš vedro. Pohybujete se na sever, tedy v září počítejte s rozdílem teplot, v Seville o 10 °C více než v Santiagu. charakteristika a délka trasy Kraj není příliš kopcovitý, spíše zvlněný. Celá Via de la Plata měří 930 km. Mně se podařilo za deset dní ujet 510 km ze Sevilly do Salamanky. Na cestě jsem byla celkem 16 dní. Celou dobu jsem se co nejvěrněji snažila sledovat pěší trasu stezky. Ubytování na trase Refugia a albergue najdete ve zmíněném průvodci, uvádíme ho jen v Seville, REAJ, La Calle Isaac Peral 2, www.reaj.com, v Santigu de Compostela – Seminario, Av. Quiroga Palacios, 2, rezervace: +34 881 031 768, www.albergueseminariomenor.com, zde doporučujeme zvláště v sezoně si zamluvit na den, kdy do Santiaga dorazíte. doprava Letecky s nízkonákladovou společností Vueling vyšly 4 lety (Praha – Barcelona, Barcelona –Sevilla; Santiago de Compostela – Barcelona, Barcelona – Praha) nakonec poměrně draho, asi na třináct tisíc, ale rezervaci jsem provedla týden před odletem. Hlavně za každý let si tato společnost účtuje za kolo 45 eur. Lepším řešením je letět do Malagy a odtamtud pokračovat vlakem do Sevilly. Zpět do Malagy pak dojedete téměř z jakéhokoli většího města autobusem nebo vlakem. Cestování vlakem po Španělsku je regionálními vlaky celkem levné, ale ne vždy to musí být nejvhodnější doprava. Viz www.euskotren.es a www.renfe.com. Například ze Salamanky do Santiaga to bylo velmi komplikované a zdlouhavé. Proto jsem volila dopravu autobusem se společností Alsa, www.alsa.es. Měla jsem s sebou vak na skládací kolo, který nic nezabere, zadní kolo jsem odmontovala (do vaku se také vešlo) a z vaku pak koukala jen přední vidlice. Ale ani to prý není nutné. Stačí jen, když nebude hrozit, že kolem ušpiníte zavazadla dalším cestujícím. Jízdenka i s kolem stála 36 eur. T rutadelaplata.com santiago-compostela.net culturaextremadura.com