Expedice DÍL ČTVRTÝ SARDINE RUN fascinující divadlo pod mořskou hladinou MICHAEL TUTOKY Začínat článek slovy o splnění snu je klišé, ale v našem magazínu to o těch splněných snech platí pro valnou většinu srdcařů. Sardine run jako největší divadlo pod vodou v naší africké cestě nesměl chybět. Když se na něj táta vypravil s kamarády naposledy, chybělo mu do padesátky nějakých pět let. A čekali tehdy marně. Pod vodou nebyla ani sardinka. Holt je to příroda… Táta rád říkává, že na radu pana Svěráka po oslavě padesátky přestal věk počítat. Jenže léta běží, i když je nepočítáte. A jsou věci, které se odkládat nemají. Tentokrát jsme vyrazili v naší pojízdné expediční základně MAN, druhá část týmu v autě s motorový člunem na vleku. Nabalený jsme měli kromě filmové techniky a hromady potápěčských cajků i kompresor na plnění lahví. Stali jsme se tak zcela nezávislí na potápěčských základnách. Domluvené průzkumné lety nad pobřežními vodami, které nám měly umožnit díky přesné lokalizaci rychlý přesun na místo tahu sardinek, byly tou pověstnou třešničkou na dortu. Na naši mobilitu jsme dost vsázeli. Když se však už druhý týden houpáte na moři bez jakéhokoliv náznaku úspěchu, z denních přípravných úkonů se pomalu stává otravná činnost, pruda. Prvních pár dní se to dá označit spíš jako drobné rituály, které vás posouvají v čase, přibližují chvíli, kdy konečně vyjedete na vodu. A při každém tom jednom rituálu si říkáte: „To by bylo hezký, kdyby TO přišlo dneska, hned první den…” Nic. „To by bylo hezký, už druhej den ty sardinky mít.” Nic. „Třetí den?” Zase nula. S přibývajícími dny, kdy stále čekáte na svůj první baitball (bait – návnada, ball – míč, koule), ubývá nadšení a nahrazuje ho skepse. To hlavně proto, že sardine run je časově omezená záležitost. I kdybyste se rozhodli, že vám neutečou a budete se za nimi honit třeba půl roku, máte smůlu. Probíhá totiž jen asi jeden měsíc, v období mezi červnem a červencem při východním pobřeží jižní Afriky. Sardinky migrují na sever a bývají u toho požírány všemožnými krásnými tvory. Například delfíny, kteří jsou pro pozorování sardine runu nezbytní, neboť právě oni ve skupinách baitball utvářejí. Ale zdaleka to nejsou jediní tvorové, které můžete potkat při tomto „kosmickém” podvodním představení. Zahrají vám ptáci, jež se za úlovkem vrhají do vody i z dvacetimetrové výšky, všemožné druhy žraloků, kosatky a velryby nevyjímaje. Když máte velké štěstí, uvidíte to všechno najednou. Musím ale připomenout, že základním předpokladem je, mít obrovské štěstí vůbec nějaký baitball vidět. Už jsme přestali počítat, kolikrát jsme vyjeli na vodu a na sardinky nenarazili. Ne, že bychom se vždycky jenom nudili, za těch několik dní zaskákalo široko daleko jenom pro nás nemalé množství velryb a zaplavali jsme si s delfíny. Jihoafrické pobřeží Wildcoast Transkai v zimě (v jejich zimě, takže našem parném létě) je něco jako jít do lesa. Když tam strávíte dost času, nakonec něco uvidíte. Ale když letíte přes celou zeměkouli na sardine run, chcete vidět sardine run. Po jednom ze zvlášť dlouhých dní, kdy jsme hned na začátku hupsli do vody, jenom abychom zjistili, že je prakticky nulová viditelnost a že toho delfína, co jsme si ho chtěli vyfotit, z metru nevidíme, a pak se ještě několik hodin houpali na vodě při venkovní teplotě okolo dvanácti stupňů, jsme si mohli při návratu odškrtnout jednu kolonku z pomyslného seznamu „krásné kýče, co musíte vidět, než umřete”. Už jsme na pláži viděli traktor, jak zajíždí do vody, aby nás mohl i s člunem vytáhnout, když jsme zrovna míjeli vlnu a uviděli surfující delfíny. Okamžitě jsme zastavili vylodění, všichni začali šramotit kamerami a foťáky, rozeznělo se větrem utlumené staccato uzávěrek a – delfíni byli pryč. Protože delfíni žijí ve skupinách, rozhodli jsme se ještě chvíli počkat, a to i přes zuřivé gestikulace a hlasité výkřiky od nervózního traktoristy na pláži. Ale žádné další divadlo už se nekonalo. Odjeli jsme se svěšenými hlavami do kempu a já si z ničeho nic vzpomněl na slovo „trudomyslnost”. Ten večer jsme smutně popíjeli a zjevně jsme všichni mysleli na to samé. Co když to zase neklapne? Ani zítra. Ani letos. Už jsme byli za polovinou pobytu v JAR, dny jako by se začaly zkracovat. Další den ráno se nám na vodu moc nechtělo. Jen další den. Den, kdy nám bude zima, kdy nám bude špatně a nakonec se zase jenom vrátíme z moře s hlavou svěšenou zase o kousek níž. Úplný festival trudomyslnosti. Stejně jsme se ale po snídani všichni nacpali „do gumy”, tedy neoprenu, naházeli cajky na loď a zase vyjeli. A vyplatilo se! Na stejném místě jako předchozí večer ten den ráno surfovali delfíni. Staccato, nadšení, ba i sluníčko jako by víc hřálo a ve chvíli, kdy představení skončilo, se nám všem dýchalo o trochu líp. A ještě líp o chvíli později, kdy asi pět set metrů od nás začali dva keporkaci ve velmi krásně krátkých intervalech vyskakovat na hladinu a plácat ocasy. Když jsme se k nim pak přiblížili, nebyli stydliví, jako obvykle bývají, naopak si hráli ještě o poznání přesvědčivěji. Už jsem měl nasazené ploutve, masku, chtěl jsem zkusit, jak blízko mě k sobě „na hubu” pustí. Ale než jsem se stačil na gumáku pomalu otočit a tiše vklouznout pod hladinu, zazněl výkřik: „Sardinky!” „Kde?” skoro jsem zařval. „Přímo před námi, asi tři sta metrů.” Během několika minut rychlého oblékání, pokřikování a hledání tu rukavice, tady zase ploutve, jsme se konečně dostali blízko k opravdovému baitballu. Poznali jsme to díky ptákům, kteří létali v kruhu nad vodou a co vteřinu se jich několik zapíchlo do hladiny. Ptáky jsme tu vídali celou dobu, někdy dokonce utvořili menší hejno a padali na jednom místě do vody. Ze začátku jsme u každého takového hejna skákali z lodi a hledali sardinky, ale nikdy jsme na nic nenarazili. Ale když jsme teď pozorovali oblohu, nikdo z nás nepochyboval nebo to nedal navenek znát. Den D je tady! Voda vřela, krev nám vřela, ptáci vřeštěli a v nevídaně krátkých intervalech zajížděli pod hladinu. Nejdřív jsme šli do vody na průzkum bez láhve, i přes nadprůměrnou aktivitu ptáků jsme si po zkušenostech přece jenom nemohli být úplně jistí, jestli tam ty zpropadený sardinky opravdu jsou. Tentokrát nezklamaly. Byly tam! Několikametrový baitball v nepravidelných intervalech propichovaný až překvapivě sehranými delfíny, spousta ptáků a sem tam nějaký zvědavý žralok. Děkujeme pěkně. Zatímco jsme byli fascinováni představením pod námi, na lodi zbytku posádky došlo, že máme sardinky a za chvíli už pod námi bublali potápěči. Rozpoznal jsem tátovu oválnou postavu, jak se zasekla v jednom bodě pár metrů od baitballu a držel jsem se nad ním. Ale kombinace včerejšího popíjení z trudomyslnosti a pohupování se na hladině mi nedělala úplně dobře a že bych si chtěl dát premiéru zvracení do šnorchlu, to zas úplně ne. Vylezl jsem na loď, chvíli se vydýchal a začal si připravovat cajky na ponor, když jsem ze sledu několika rychle prohozených vět s těžkým jihoafrickým přízvukem pochopil, že se přesouváme jinam. Všichni byli už z vody venku, jen táta ne. To se mi moc nelíbilo, ale za těch pár dní už jsme snad všichni zůstali s velrybou či delfíny na chvíli ve vodě sami. O poznání jsem znervózněl, když jsem pod svou ploutví objevil tátovu signalizační bóji. Zařval jsem, že se pro něj musíme vrátit, ale loď se už řítila na plný plyn jinam. Vzpomněl jsem si, že o pár let dříve se právě v těchto místech nějaký potápěč ztratil. Nikdy ho nenašli. Byla to dlouhá chvíle, než jsme se pro něj vrátili. Tedy aspoň pro mě. Navíc na místě, kam jsme tak nepochopitelně zbrkle odpluli, vůbec nic nebylo. Ve chvíli, kdy jsme tátu našli a on se vynořil na hladinu, slunce bylo skryté za mraky, takže jeho hlava byla zdaleka ten nejrozzářenější objekt v okruhu několika kilometrů. „Úžasné!“ „Je tam ještě něco?” „No ježiš! Ale došel mi vzduch.” „Chceš moji láhev?” Sám jsem se chtěl potopit, ale došlo mi, že je tohle jeho chvíle. Čekal na ni roky. Na lodi jsme mu rychle přehodili láhev, zatímco on čekal na laně a co deset sekund zařval „fok yea!”, případně ekvivalent toho zvolání v češtině. Máme sardinky! Měl jsem radost i za něj. Ano! Máme sardinky! t