Na vlastní kůži Bloumal jsem po příjezdu z Bali v poledním dusnu po peróně, vlekl se jako hmyz v sirupu, a on se pokoušel vnutit notně předražené průvodcovské služby jakéhosi svého příbuzného. Kdyby jeho upovídaná nabídka byla za rozumnou cenu, možná bych si dal říct, vlak jede stejně až večer. Nakonec vytáhl jakousi ušmudlanou fotku a bylo rozhodnuto. Tohle prostě musím vidět. A myslím, že trefím i bez pomoci. Do téhle bezejmenné vesnice pod vrcholem Kavah Ijen jsem se dostal snad na desetkrát na korbách různých náklaďáků. Krajina kolem cesty byla kouzelná. Projížděl jsem plantážemi a vzdušnými lesy s mýtinami zlaté trávy. Kopce a návrší musela kdysi na úsvitu věků modelovat gigantická ruka samotného stvořitele. Mohutné vulkány a erozí vyhlodané svahy vytvářely neuvěřitelně nádherný chaos, jímž protékaly početné potoky. Byly hluboké a čisté. V polovině cesty se však začalo zatahovat, netrvalo dlouho a spustil se liják. Blesky doprovázené toulavou ozvěnou hromu co chvíli nasvětlily scénu. Dál to prostě nemá cenu, blíží se večer, a tak jsem rád, že jsem se dostal alespoň do téhle čajovny vysoko v horách. Promáčená košile se mi lepí na tělo. Chtělo by to nějaký žvanec. Roky muž získává jednu téměř mysteriózní schopnost. Dokáže ukojit svůj sexuální hlad obyčejným jídlem. Jak už bývá pro tenhle kout světa typické, déšť ustal stejně náhle, jako začal. Jednu chvíli lilo tak hustě, že viditelnost nepřesáhla padesát metrů, a hned nato přestalo pršet úplně. Jen ze stromů dál kapalo. Mezi roztrhanými bouřkovými mračny, která odnášel čerstvý vítr, vysvitly první hvězdy. Zachumlal jsem se do spacáku v místnosti sloužící jako kuchyně, restaurace i ubytovna. První nosiči síry prý vyrážejí na vrchol vulkánu Kavah Ijen už ve čtyři ráno, to mi zbývá ještě pár hodin spánku. Probudil mne jakýsi šramot, možná pouhá myš. Kouř dohořívajícího ohně udržoval v uctivé vzdálenosti pištící mrak komárů. Pohlédl jsem skrz zamlžené okno k měsíci. Začíná blednout, nepochybná známka blížícího se svítání. Vrchol hory se vytrvale schovával v mračném příkrovu, jehož šedivý studený strop visel pár metrů nad střechou chýše. Na východ ale zůstával výhled otevřený. Hleděl jsem na les hluboko dole. Zelený a bez konce vypadal jako oceán, do kterého se zažírala tmavá skvrna oceánu skutečného. Je čas vyrazit na vrchol. Nemělo by to odtud trvat déle jak tři hodiny. Pohodlná cesta vede hustým temným lesem a nad hlavou se tyčí mohutné kmeny pralesních velikánů. Miluju brzké snídaně v sedu na batůžku uprostřed temné džungle. Cpu si břicho včerejším chlebem, tělo se pomalu probírá a do žil se vlévá energie. Seděl jsem hodnou chvíli a naslouchal šepotu lesa. Člověku s nenavyklým sluchem se les může zdát pustým a tichým místem. Ale jakmile přivyknete naslouchat na pozadí zdánlivého ticha, poznáte, že les je stále plný živých zvuků. Doprovod k té lesní sonátě má na starosti hmyzí orchestr, zní chvěním tónů podobných doznívání jemného úderu smyčce na struny houslí, drnčením a chřestěním drobných kastanět, teskným kvílením a basy nejpodivnějších dechových nástrojů. Z horních galerií koncertní síně se přidával zpěv a křik ptáků doplněný praskáním větví a naříkavými steny kdovíjakých tvorů. Do sedla pod dvojitým vrcholem jsem se vyškrábal s prvními slunečními paprsky. Hustý mrak zakrývající výhled se rozplynul jako mávnutím kouzelného proutku. Rozbřesk pro mne představuje nejúžasnější část dne a na vrcholu činného vulkánu to platí dvojnásob. Došel jsem k vyvýšené skalce na okraji srázu, usedl na hrubý žulový výstupek a zachumlal se do bundy. Svítání přicházelo kradmo. Šálivou rychlostí barvilo mráčky nad mořem do pastelových odstínů růžové a šedé a zvedající se ranní mlha pulsovala nad temnými horami nedalekého ostrova Bali. Stačilo se však otočit a pohled se zcela změnil. Hluboko pod mýma nohama zel rozervaný kráter, z něhož stoupal oblak šedého kouře. Vzduch čpěl pekelným pachem síry a v uších zněl podivný svistivý zvuk doprovázený temným duněním, kterým se ozývalo nitro hory. Sotva jsem vytáhl fotoaparát, objevil se v záhybu pěšiny první nosič síry s několika prázdnými košíky, ledabyle zavěšenými na krátké tyči přes rameno. Byl evidentně překvapen mou přítomností. V čokoládově tmavé tváři růžově zasvítila čerstvá jizva. Muž měl menší, ale statnou postavu se širokými rameny a svalnatými pažemi, které halila roztrhané košile z vybledlé khaki látky. Zjevně dlouho pochodoval, protože měl propocenou košili a z kalhot ztvrdlých vrstvou špíny trčely uprášené boty. Rychle jsem ucukl, když jsem ucítil pach starého potu, čpavý kozí odér nemytého těla. Nosič postřehl mé gesto a úsměv se mu změnil v nefalšovaný škleb. „Máš cigaretu?“ zeptal se lámanou angličtinou. Nabídl jsem mu. Zapálil si a než dokouřil, došlo jej dalších asi dvacet nosičů, takže se po plné krabičce jen zaprášilo. „Pojď s náma dolů, na dno, je to jen půl hodiny.“ Přijímám pozvání, stejně bych tam asi lezl, i přes několikajazyčnou ceduli zakazující vstup. Chlapi v sandálech hbitě jako gazely sbíhají kamenitou stezku do dunícího nitra vulkánu. Netrvá to snad ani patnáct minut a jsme dole. Kaldera je zaplněná zelenkavým sirným jezírkem, na jehož strašidelné hladině plave vysrážená bíložlutá sirná pěna. Z několika puklin na břehu jezera stoupá mohutný dým, země dokola temně hučí. Ze skalního ostrohu kouká několik ocelových trubek, ze kterých pod vysokým tlakem syčí jedovatý plyn. Země je jasně žlutá, místy je vysrážená síra pokryta sklovitou železitou glazurou a tvoří malé krápníky. Nedá se tady moc dýchat. Vážu si navlhčený šátek přes tvář, alespoň malá náhražka plynové masky. Chlapi si u jezírka zapalují ještě jedno cigárko a pak se pouští do práce. Zašpičatělou ocelovou tyčí odlamují ze svahu kusy čisté síry. Musí být jasně žlutá, bez příměsí. Občas jsou nuceni uhnout horkému jedovatému plynu, který náhle změní směr. Muži naplní své čtyři košíky upletené z palmových listů. Každý je označený specifickým znakem nosiče. Zapálí si u jezírka další cigaretu, pak naloží dva košíky na tyč. Prudkým pohybem zvednou náklad na rameno, vypodložené kusem čtyřikrát přeloženého hadru, a vydají se na namáhavý výstup z útrob vulkánu. S nákladem to na vrchol trvá nějakých čtyřicet minut, z vrcholu do výkupny pak dvě hodiny lesem. Denně to otočí dvakrát. Cestou se dvacetkrát zastaví, složí na zem svůj náklad a vykouří další cigaretu. Napadlo mne jim pomoci. Popadl jsem tyč a chtěl košíky zvednout na rameno. Ježišikriste, ono je to snad přišroubované k zemi! „Kolik to proboha váží?“ ptám se toho zjizveného, co zná pár anglických slovíček. „Sedmdesát kilo, ale někdy i ke stovce.“ Zdání klame, čistá síra vypadá na pohled jako jakýsi žlutý porézní polystyrén. Dojem lehkosti podbarvuje i vrzání košíků při chůzi a elegance, s jakou nosiči stoupají vzhůru. A co za to? Pět až deset dolarů za den otrocké dřiny v oblacích plynů rozežírajících vnitřnosti. Podle kvality a množství odevzdaného vzácného prvku. Občas si některého z nich vezme matka země při nečekané erupci plynu, ostatní umírají na následky pomalé otravy po několika letech. Jiná práce široko daleko není a početná rodina potřebuje peníze. A tak znovu a znovu vstávají v hluboké noci, aby na svých šlachovitých bedrech den co den nesli ve vrzajících koších svůj žlutý osud. t