Objev video Ráda bych vyprávěla příběh o setkání s báječným člověkem Jiřím Vojtou. První věc, kterou jsem se o Jiřím dozvěděla, je, že celý svůj život zasvětil natáčení. Vystudoval kameru na FAMU a ještě za svých studií natočil celovečerní loutkový film Sen noci Svatojánské s Jiřím Trnkou. Musím se přiznat, že jsem předtím jeho jméno neslyšela, ale byla jsem zvědavá, jaký že to kameraman natáčel s panem Trnkou. Jiřího Vojtu mi doporučil vedoucí katedry kamery Marek Jícha, který mi s radostí vylíčil, že nedávno zjistil, že Jiří stále žije. Několik let o něm nikdo neslyšel a mysleli si, že zemřel. Naštěstí to byly jen domněnky. GALERIE Ve třetím ročníku na FAMU jsem natáčela kameramanské cvičení s názvem Letopis – Portrét kameramana. Na tomto cvičení je pro mě krásných hned několik věcí. Například možnost seznámit se s nevšední osobností s celoživotní praxí v oboru, který já teprve objevuji. Dále osobně poznávat historii člověka na sklonku jeho života a nalézat střípky z jeho obrovské mozaiky profesních zkušeností. Povídat si i o hořkých chvilkách jeho osobního života, třeba o jeho tajných láskách. Dovolí nám nahlédnout do svého archivu, do svých vzácných vzpomínek. Poslední zajímavostí je, že cvičení natáčíme na černobílý 35mm film, který je uložen v archivu pro další generace. Akty Nemohu vynechat začátek našeho seznámení s Jiřím Vojtou. Bylo to 1. října 2013. Tento den se jel Jiří Vojta podívat po mnoha letech do Národního filmového archivu v Praze na svůj dokumentární film Cestou krásy a slávy z roku 1956. Projekce se účastnilo několik profesorů ze školy. Domluvila jsem se, že pojedu také. Bylo volné jedno místo v autě, které přijelo pro pana Jiřího Vojtu domů. Na pana kameramana jsem čekala na domluveném místě. Dočkala jsem se nejen pana Vojty, ale měla jsem to potěšení seznámit se i s jeho dcerou Zuzanou a jeho vnukem Benem, kteří mi při natáčení a přípravách vyšli vždy ochotně vstříc. Během cesty autem jsem se Jiřímu Vojtovi představila a říkala mu, že bych o něm moc ráda natočila krátký film. Měl velkou radost a souhlasil. Než jsme dojeli do archivu, tak jsem mu tuto zprávu říkala třikrát a pokaždé se zaradoval. Nejprve mi to bylo divné a myslela jsem si, že si dělá legraci. Potom jsem zjistila, že má Alzheimerovu chorobu. Na chvilku jsem znejistila a říkala si, jak natočíme film, když si mě pan Vojta nebude pamatovat. Ale nevzdala jsem to. Mluvila jsem o tom s jeho dcerou, která mi opravdu moc pomohla. Před každým setkáním s Jiřím mu Zuzka ukázala moji fotografii a připomněla mu, že o něm budu natáčet film. Naše první setkání s Jiřím Vojtou 1.10.2013 Film je společným dílem mnoha lidí, kteří ho obohacují. Díky jejich zájmu, ochotě spolupracovat a navzájem si pomáhat vznikne film. Na přípravě mého kameramanského cvičení se podílela moje spolužačka Soňa, která studuje dokumentární tvorbu. Společně jsme chodily na návštěvy a nahrávaly dlouhé rozhovory o životě a tvorbě Jiřího Vojty. Byla s ním velká legrace. Je to chytrý člověk s velkou dávkou humoru. Jakmile jsme se o něm něco dozvěděly, tak jsme se Soňou daly dohromady kostru filmu. Natáčeli jsme na třech lokacích. První natáčení proběhlo na podzim v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Druhé natáčení se odehrálo u Jiřího Vojty doma. A do třetice jsme natáčení uskutečnili u pana Vojty na chalupě, ukryté na krásném místě v lesíčku. Hned za chalupou je jezírko, které má Jiří moc rád. Z natáčení v Botanické 2013 Natáčení portrétu kameramana probíhalo dobře. Naše setkávání mi přinášelo radost a nové zkušenosti. Za osm měsíců vznikl krátký filmový portrét, který zobrazuje Jiřího Vojtu v jeho krásném věku 84 let. Snažila jsem se vtisknout do filmu duši člověka, který je veselým šibalem, kterého stále přitahují krásné ženy a který je vtipný, pohotový a umí překvapit. V den promítání našich kameramanských cvičení přijel Jiří Vojta se svojí dcerou Zuzanou na FAMU. Byla jsem trochu nervózní, jestli se jim bude náš společný film líbit. Dopadlo to dobře. Měla jsem velkou radost, že naše snažení přineslo ovoce. Zároveň jsem si říkala, že tím naše spolupráce končí, a bylo mi trochu smutno. Je to zvláštní, že se začnete setkávat s lidmi, které si oblíbíte, dobře se vám spolupracuje, máte je rádi, a po dokončení filmu se už nesejdete. Jirka s dcerou Zuzkou na natáčení filmu Chobotnice z II. patra Řekla jsem si, že to nechci uzavřít jako další kapitolu, ke které se asi už nevrátím. Chci pokračovat a dozvědět se další věci, potkávat se, povídat si a mít radost z našeho přátelství. Říkala jsem si, jak budu pokračovat, co se bude dít dál, a hlavou mi problesklo, že bych se mohla pokusit zachránit krásné fotografie, které během svého života Jiří vytvořil. Viděla jsem to velké množství fotografií, které mají historickou a uměleckou hodnotu. Jiří Vojta byl velice produktivní mladík plný elánu a potřeby neustále něco tvořit. Vyprávěl mi, že za studií hodně fotografoval a pořádal výstavy. Musím potvrdit, že opravdu nezahálel, protože jeho fotografický archiv je veliký. Má spoustu negativů a také zvětšenin, které si sám vyvolával. Mnoho těchto vzácností, zachycených vzpomínek a událostí bylo na jeho chalupě, kde bylo vlhko a hrozba zničení díla byla dost reálná. Záchrana archivu 2014 Zatelefonovala jsem Zuzaně, že bych ráda pomohla dílo jejího tatínka zachránit a uložit na suchém místě, kde bude v bezpečí. Také mě napadlo udělat Jiřímu výstavu. Domluvili jsme se a ve čtyřech jsme se vydali konat. Do Prahy jsme odvezli dvě plná auta fotografií, negativů a dokonce pár obrazů. Nyní chodím k Jiřímu Vojtovi na návštěvy a společně vybíráme fotografie s jejich specifickými příběhy. Některé fotografie zachycují rok 1968, další jsou z dalekých cest, filmařského prostředí nebo divokých krajin. Objevila jsem také krásné ženské akty, které jsou velice citlivě a esteticky nasnímané. Dílo je to velmi rozmanité a myslím si, že stojí za to ho prozkoumat, protřídit, archivovat a ukázat světu. To je zatím všechno. Přeji všem, ať nalézají krásu, která dokáže pozvednout duši a na rtech vykouzlit úsměv. t GALERIE