Pod hladinou Voda a oheň je to, co lidský život od nepaměti potřeboval. Bez vody nevydrží člověk ani tři dny a bez ohně nepřežijete na Islandu ani jednu zimu. Tak nějak by se o této zemi plné protikladů dalo začít. První, co vás po příletu překvapí, je úžasná čistota – nejen ovzduší, ale i země, ze které by se bez přehánění dalo jíst. Tato čistota vás instinktivně vede k tomu, že schováváte všechny svoje odpadky až k nejbližšímu místu, kde je lze bezpečně zahodit. „Zákon velí všem občanům Islandu odpracovat mnoho hodin veřejně prospěšných prací.“ Jak prosté! Na Islandu nenajdete téměř žádný průmysl znečisťující ovzduší, protože elektrická energie se vyrábí ve vodních nebo geotermálních elektrárnách. A vytápění? Žádná tuhá paliva. Dřevo? Když se na Islandu ztratíte v lese, postavte se. Žádné tam totiž nejsou. Dřevo tedy také ne. Voda? Ano! Z mnoha pramenů proudí horká voda, která je rozváděna do mnoha míst a slouží k vytápění. V hlavním městě Reykjavíku, kde žijí dvě třetiny obyvatel ostrova, dokonce vyhřívají ulice a chodníky, žádný problém se sněhem, roztaje a sám odtéká do moře. I doprava se snaží být ekologická – probíhá zde testování autobusů na vodíkový pohon, které sem tam vydechují pouze vodní páru. No a už vyrážíme vstříc prvním zážitkům. Vzhledem k cenám na Islandu není překvapení, že benzín nebo nafta je o dost dražší než u nás, což nás trochu donutí snížit tlak na plynový pedál a s nižší rychlostí snížit i spotřebu. Rychlost jízdy je v obcích omezena na 50 km/h, mimo obec na 90 km/h, a to, co u nás nemáme, je omezení i na cestách nezpevněných, kterých je zde více než polovina, na 80 km/h. Dálnice na Islandu nejsou. Všudypřítomná policie a stacionární radary vás donutí k závěru – protože je vše zhruba 4x (slovy čtyřikrát) dražší – že je lepší peníze za pokuty využít účelněji. Podél silnic se také na varovných billboardech můžete dočíst, kolik obětí si nebezpečná jízda vyžádala (od ledna do červena 13). Můžete sice namítnout, že Islanďanů je jen 350 000, ale i tak – převedeno na naši republiku – je to zhruba polovina. A pak že to nejde. A co nám českým patriotům udělá obzvlášť dobře, že vozy s okřídleným šípem ve znaku jsou třetí nejprodávanější a dopravu v hlavním městě zajišťují naše autobusy z Vysokého Mýta. Celkově má doprava velký spád, jezdí se ohleduplně a provoz je velmi plynulý. Co takhle zaskočit na pivo? Nechte si zajít chuť, jeho cena je za hranicemi možností většiny z nás, pohybuje se v přepočtu okolo 300 našich korun! A tvrdší alkohol? Ten se prodává jen ve speciálních obchodech, ale i tak je na Islandu zhruba 20 % lidí závislých na alkoholu. I v obchodech jsou ceny více než ďábelské, chleba bezmála za stovku a půllitrový jogurt za padesát, no a maso raději NE, tolik nul na kalkulátoru nemám. Lehký obídek v Reykjavíku 800 kaček, polévka sice v poledním menu chyběla, ale zato voda je zdarma. Aspoň něco. A ostatní zboží, to je stejná písnička, častokrát tři nuly na konci v ceně. Raději pojďme za krásami Islandu. Zlatý trojúhelník – Gejsir, vodopád Gullfoss a místo založení prvního parlamentu světa Þingvellir – tedy místa, která mají v nabídce snad všechny cestovní kanceláře světa, vás uchvátí svojí krásou. Všude velmi dobře vybavená infocentra s množstvím turistických map a suvenýrů. A světe div se, toalety s teplou vodou a teplo i uvnitř… aha, už si vzpomínám, geotermální voda. A ledovce. Mají dokonce hned ten největší v Evropě Vatnajökull. Z ledovců vytékající řeky a říčky vytvářejí stovky, možná i tisíce peřejí a vodopádů s nádhernými přírodními scenériemi. A co takhle zkusit potápění? Lokalit je celá řada. Moře, vlastně oceán, se svojí mohutnou silou obtékající severskou pevninu překvapuje bohatostí ryb. Platýzi, kambaly, ďasové mořští, vlkouši a mnoho dalších. Doslova je můžete sbírat vidlemi. Viditelnost podobná jako v nám důvěrně známém Chorvatsku, teplota dvanáct stupňů. K mému překvapení náš průvodce skáče do vody, letí… a letí… Raději dávám přednost jistotě přístavního žebříku, a tak lezu a lezu, počet příček snad nemá konce. Hlavně pomalu a s rozvahou, krok za krokem. Konečně hladina, kde se setkávám s Ionem a Jörgem, vyměníme si jen několik slov a už jsou naše palce pravé ruky otočeny směrem dolů. Výdech. Plynule se zanořujeme a vnímáme již jen „ticho“ mořských hlubin. Potápíme se deset metrů pod hladinu. Vlny nemají sílu zasáhnout naši skupinu, a tak ponor probíhá hladce. Suchý oblek funguje. Kolem nás se vznášejí k písčitému dnu přirostlé mohutné řasy. Písčité dno je poseté velkými kameny s mnoha zákoutími skýtajícími úkryt pro drobné živočichy. Tu a tam hvězdice, mořský ježek i krab vyhlížející po svém soustu poledního menu. Velká paráda. A pokud budete mít štěstí, tak i velryby. Šance je poměrně velká, chce to jen trochu dál do moře. Nám ukázaly na hladině sloupce výdechů ze svých mohutných plic, ale ke břehu ne a ne. Třeba příště. A je tu ještě něco, o čem se dá hovořit pouze v superlativech. Lokalitu islandští potápěči nazývají Silfra. Řekl bych, že viditelnost nejde změřit, protože dno, břehy a hladina vám v tom zabrání. Takže viditelnost neomezená. V prvním ponoru jsem si připadal jako poprvé pod vodou. Pohled mezi kameny pod vodou v soutěsce. Pod něj nebo nad něj. Vyberte si. Prolézání tunelů v lehkém proudu ledovcové, křišťálově čisté vody nesoucí vás do největšího jezera Þingvallavatn. To jsem ještě neviděl. Čistota vody je neskutečná, teplota taky. Pět. Suchý oblek a suché rukavice zahánějící chlad od mého těla mi dávají dostatečný čas pod vodou. A kdyby mi láhev vydržela o hodinu déle, byl bych tam ještě byl. Jenže nic není věčné. Ani zásoba vzduchu. A ještě ke všemu mi dochází i baterie ve fotoaparátu. A tak už spěcháme k hladině. Rychle k autu, ve kterém čekají další láhve připravené pro nás. Baterie. „Kde jen jsou? Nenechal jsem je ve druhém autě zaparkovaném v Reykjavíku?“ blesklo mi hlavou. Ne. Jsou tam, kde mají být, a v plné síle. Po malé pauze zpět do vody. Vše funguje na výbornou, a tak můj fotoaparát polyká další fotografie. Fotografie, které si ihned po ponoru prohlížíme. „To je fotomontáž,“ říká Francouz z druhého týmu. „NE!“ rezolutně odpovídám. „Jak bych ji udělal, když jsem byl s tebou ve vodě?!“ Nevěřícně kroutíme hlavou. Potápěč visící v modrém oparu, ještě že dýchá, to by nikdo nevěřil… t