Čtenáři na cestách Kde má Peru střechu z nebe Text a foto: Lenka Rašková Obchodník se zbraněmi a lovkyně příběhů „Ty jsi Češka? A umíš španělsky? To se hodí! Nechceš si trochu přivydělat? Já obchoduju s Ukrajinou, s Ruskem, s Polskem a po pravdě řečeno, nějaké kontakty u vás by se mi hodily. Zajímají mě hlavně letadla a vrtulníky – to vy Češi umíte dobře. Jsem voják, ale už nějaký čas pracuju pro peruánskou policii. Dodávám jim zbraně a tak, co je zrovna potřeba. To víš, boj proti drogovým kartelům, to není sranda, je potřeba být ve střehu a vždy o krok před nimi. Sloužím vlasti. No, přivydělat se tím dá taky slušně. Když mi domluvíš nějaké kontakty na ty správné lidi, podíl z prodeje tě nemine, za to ti ručím. A kdybys měla tady v Peru jakýkoli problém, zavolej mi, všechno zařídím, pomůžu s čímkoli, na mě se můžeš spolehnout.“ Takto vyzbrojena autoritou svého prvního živého Peruánce jsem se tedy vydala na svou další cestu za krásami jihoamerického kontinentu. GALERIE DO KRAJE ANCASH Co se preferencí míst a tras na cestách týče, jsem celkem vyhraněný typ, a tak naplánování dvoutýdenního „véletu“ do Peru nepředstavovalo nijak náročný intelektuální výkon: na hory, pak to trochu prostřídat horami, aby nebyla nuda, a na závěr si pro změnu střihnout ještě nějaké ty hory. Pokud si chcete odpočinout od davů senzacechtivých turistů gringo/asijského střihu na oblíbeném okruhu Cuzco – Machu Picchu – Titicaca, odvažte se trochu víc na sever. Ušetříte spoustu peněz, nervů a fotek domestikovaných domorodců snažících se vám prodat i vlastní babičku, nejlépe za dolary, ač se jim marně snažíte vysvětlit, že u nás ve východní Evropě se babičky prodávají zásadně za eura. Jen osm hodin autobusem z Limy (pokud máte štěstí a nenaberete hned v úvodu tři hodiny zpoždění čekáním na několika blíže nespecifikovaných dvorech jednoho z četných limských slamů z důvodů, které jsou jasné pouze řidiči), po zdolání písečných dun na pobřeží a vyšplhání z nuly do čtyř tisíc metrů jednoho z andských sedel, se vám naskytne dechberoucí výhled na zasněžené štíty nejvyšších vrcholků Peru nasvícených zapadajícím sluncem. „Toš vitaj,“ praví bůh slunce Inti. Já neříkám nic, jen tiše žasnu. Právě se mi plní dětský sen, sen každého horala, horalky a možná i lecjaké tatranky. Nechávám si tiše převalovat na jazyku slova své dlouholeté mantry: Huascarán, Huandoy, Huaraz. Tak jsem tady, hory! Jsem v rauši už teď, a to jsem ještě nezjistila, kde se tu dá sehnat koka. Na návštěvě v ráji Laguna Churup GALERIE Ledová královna Má před sebou na stole metr krychlový ledu a hoblík. Nic jiného není na výrobu originál peruánské zmrzliny potřeba. Už několik set let. Je libo osvěženíčko v horkém dni? Vmáčkni se sem na lavici mezi ostatní domorodce a čekej, bude ti nahoblováno. A jakým z řady divoce zbarvených domácích sirupů si přeješ svou sklenici ledu dochutit? Tři příchutě za sol, a pozor na vosy! Bohužel ani indiánská prodavačka, ani její početná klientela se nenechala zvěčnit mým aparátem, a tak už se navždy budu na fotce potýkat s růžovou prazmrzlinou osamocena. MERCADO První ranní cesta vede vždy na tržiště, jak jinak. Tržiště malých latinskoamerických městeček jsou centrem veškerého dění, často jediným zdrojem informací. Jednak odtud vyjíždějí (nebo tudy vždy aspoň projíždějí) colectivos, místní mikrobusy veřejné dopravy, jednak tu seženete naprosto všechno, co zrovna potřebujete (a velmi zhusta i naprosto všechno, co rozhodně nepotřebujete a ani ve snu by vás to nenapadlo potřebovat, což je neméně zajímavé). V severním Peru už jste blízko rovníku, rozednívá se tedy kolem šesté a stmívá jakbysmet. Od páté ráno už na tržišti, tvořeném zpravidla centrální zastřešenou budovou a několika okolními ulicemi stánků, napnutých plachet či prostě jen rozložených pytlů, začíná cvrkot. Indiánské babičky se vybalují z dek a suknic, upravují copy, nasazují fešácké střevíce a klobouky. Ty, co tu nespaly, přivážejí rodinní příslušníci z horských vesnic dodávkou, na motorce, na kole či na oslu, spolu s obrovskými pytli brambor, fazolí, sóje, kukuřice. V některých pytlích se hlasitě dožadují pozornosti kokrhající kohouti, v jiných kvíkající morčata – cuy je zde národním jídlem, určeným pro slavnostní nedělní obědy. Vybalují se ovčí hlavy, lesklí pstruzi, voňavý chleba, čerstvý sýr, pražená kukuřičná zrna velká jako lískové ořechy a spousta pikantních omáček. Nejvíc miluju stánky s tropickým ovocem. Polovinu sortimentu vidím poprvé v životě, z té druhé půlky umím španělsky pojmenovat, jen co by se na prstech jedné ruky spočítalo. Co si přeje señorita namixovat do koktejlu? Horské vesnice leží ve výšce kolem 4000m Ptát se je nejlepší způsob, jak si získat místní. Zapomeňte na focení, to se hned klidí ze záběru a zůstane vám tam jen pestrobarevná šmouha nařezaných kytek. Ale začněte vyzvídat, odkud na trh přišli, co pěstují, jak se tohle jmenuje a jak se kečuánsky děkuje – a jsou vaši. A vy jejich. S plnou pusou čokoládové bábovky se dožaduji vysvětlení, co je mi to ochotnýma rukama právě podstrkováno. Kelímek lahodného teplého sladkého nápoje ze škrobu quinoa za půl solu (asi 4 Kč) vás zasytí na celé dopoledne. Když ho večer po návratu z túry podpoříte pečínkou z cuye v burákové omáčce s bramborami a zapijete lahví místního piva Cusqueña, vaše gastronomické blaho je završeno. Koku jsem si nakonec nedala, měli ji jen v obrovských pytlích. Na letištní přepážce při zpáteční cestě by se mi asi jen těžko vysvětlovalo, kdybych si teď poručila „půl pytle prosím zabalit s sebou!“. Takže si holt budu muset poradit s nutnou aklimatizací i bez podpůrných prostředků. Morče-cuy s burákovou omáčkou Jediná lama v provincii Ancash Javier, oslí král a horský vůdce Karavana s plně naloženými osly je na tábořišti po poledni. Průvodci a oslaři odsedlají zvířata a postaví stany. Zatím lelkují. Je ještě spousta času, výpravu lze očekávat tak nejdřív za tři, čtyři hodiny. Později bude třeba vybrat vhodnou zátočinu na řece a ulovit pár pstruhů k večeři. Osli se o sebe postarají sami, klienti nikoli. „Nejhorší jsou Izraelci. Cestují ve velkých skupinách a všude se dožadují jen toho nejlepšího. Málokdy jsou spokojeni, dělají problémy. Celé noci v táboře prohulákají, hrají na kytary, pouštějí si nahlas hudbu, všude nechávají ležet odpadky. Ostatní klienti si stěžují na nedostatek spánku. Máš štěstí, že sezóna ještě pořádně nezačala. Zatím je tu jen pár Němců a Britů, ti jsou v pohodě. Neměl bych si stěžovat, je to moje obživa, ale tobě to můžu říct, ty nejsi normální gringa, ty umíš španělsky a zajímá tě příroda. Já to tu miluju, učím se anglicky, abych mohl všem gringům ukázat naše hory, protože jsou nejkrásnější na světě. Nikde jinde jsem sice nebyl, ale všichni to říkají. Jo, kdyby tě ti osli moc otravovali, tak jim to odpusť, jsou jen zvědaví. Já jsem byl taky zvědavý, co je to tu za samotnou holku. Můžu ti někdy napsat na facebook?“ Jedno z nezapomenutelných tábořišť TREK SANTA CRUZ Čtyřdenní túra hluboko zařízlým údolím Quebrada de Santa Cruz není možná to nejtěžší, co si lze v Bílých horách vybrat, ale pokud nejste zvyklí na velké nadmořské výšky, bude to pro vás ze začátku rozhodně důstojná výzva. Než se kaktusy porostlou roklí vyhrabete z údolí – burácející řeku hluboko pod sebou, toužebné osvěžení mimo dosah – srdce vám bude dělat psí kusy a hlava kotrmelce. Po půldni pocení a funění, po překonání kritické hranice 4000 výškových metrů si konečně začnete všímat, že jste se ocitli v botanické zahradě. Z okolních štítů prýští průzračné vodopády tající přímo z ledovců schovaných kdesi kilometr nad hladkými skalními plotnami. Rozkvetlé břehy plné exotických květin a šťavnatá tráva paradoxně střídají kaktusy, písek a prach, který jste nechali v hloubce pod sebou. A pak se vynoří nevados – bíle ledové špičky prvních pětitisícovek. Budou vás doprovázet celou cestu, tiše strážit váš spánek a předvádět neuvěřitelná ranní představení světel a stínů. Sem tam vás poškádlí sprškou krup a občas se stydlivě zahalí do noční košilky z mraků. Santa Cruz Ani když si trasu prodloužíte o pár dní, prošmejdíte kdejakou lagunu, vyhlídku a odbočku do základního tábora, nemůžete se toho divadla nasytit. Za každou zatáčkou už čeká nová modelka. Vlastně bych to vůbec neměla říkat nahlas, ještě tam – nedej, bože – vlezou lidi a všechno mi to vyčučí. Ta louka s kobercem jinovatky a Huascaránem na dosah ruky tam musí zůstat schovaná jenom pro mě a čekat, až se vrátím! Hora mě tam na chvíli pustila a měsíc mi na stan promítl její stín. Nejlepší street art na světě. GALERIE Fernando, přítel Čechů Stopl si mě taxík. Vážně, já jsem se ho neprosila! Prostě si mě vybral. Přemluvil mě, abych se s ním svezla. Smlouval, snižoval cenu a nabízel fakultativní výlety. Já jsem chtěla pěšky. Byl to pro mě druh pouti, chtěla jsem mezi laguny Llanganuco přijít tiše a s pokorou. Nakonec mě tam ale Fernando ve svém zaprášeném taxíku přece jen dovezl. Věděl totiž, o co jde, a tím si mě získal. Stačilo říct checos a terremoto. Ničivá síla laviny r.1970 YUNGAY Když se 31. května roku 1970 pohnula v pohoří Cordillera blanca zem, nikdo ještě netušil, že se bude jednat o nejsilnější zemětřesení na planetě Zemi od dob zavedení Richterovy škály (7.9) a že si vyžádá téměř 100 000 obětí. Obrovská masa kamene, ledu a bahna se utrhla ze severního vrcholu Huascaránu a způsobila lavinu, která zcela pohřbila města Yungay a Ranrahirca. Několik kilometrů nad Yungayí, u laguny Llanganuco, tehdy shodou okolností tábořila výprava českých horolezců. Nikdo z patnácti jejích členů se domů nevrátil. Sem tedy vedou moje kroky, sem vedou po příjezdu kroky skoro každého Čecha. Fernando mě doprovází, pomáhá trhat kytičku a pak stojí opodál a čeká. Možná řekne i nějakou tu modlitbičku za mě, pohanku. Myslím na to, jak se ta nádherná scenérie může během vteřiny změnit v peklo. Těžko tomu uvěřit – nikde jinde v Peru jsem se zatím necítila tak bezpečně a doma, jako zde pod vrcholy Bílých hor. Místní lidé zůstávají, přestože je jejich život každodenně konfrontován s potencionální hrozbou zemětřesení. Ani já se nemůžu odtrhnout. GALERIE Tím ale asistence mého osobního řidiče ještě nekončí. Jsi Češka, takže jedeme do hostelu Gledel. Všichni Češi vždycky bydlí v hostelu Gledel, takže žádné odmlouvání. A má pravdu. Je jich tu plno, včetně Radka Jaroše na zdi. Paní domácí běhá kolem, obšťastňuje nás domácí kuchyní a občasnými výkřiky: „Vajíčka? Česnek? Muchos checos, mucho pivo!“ Tohle hnízdo v péči señory Rúsuly se pro mě stane oázou, domovem a hřejivou vzpomínkou. A důvodem k návratu – jako pro všechny Čechy, co sem jednou zavítají a jsou lapeni navždy. ¡Hasta pronto, Perú! t