Expedice 2014-2016 DÍL OSMÝ Jak jsme se vybáli JAN TUTOKY Každý z nás se rád přiměřeně bojí, proto vyhledáváme adrenalinové povyražení. Někdo skočí na gumě z mostu, jiný třeba na tandemu s padákem. Za dobu dvou let natáčení v Africe pro náš připravovaný africký seriál se mi to párkrát stalo. Pod vodou s velkým bílým žralokem a nejvíc pak při ponorech s krokodýly. Ale tohle jsem tak nějak očekával, věděl jsem, do čeho jdu. Na všechno se ale nepřipravíte nikdy. Jako třeba na Sani Pass. Každý z party Srdcařů máme v Africe svoje výzvy. Mirek Náplava tak přišel s plánem vyšlápnout si na nejvyšší horu Dračích hor, Thabanu Ntlenyanu, vypínající se do 3482 metrů nad mořem na hranicích JARu a Lesotha. Takže rozhodně nic pro mě. Dohodl se proto s kamarádem Petrem Juračkou a pravil: „Zatímco my budeme šlapat na horu, ty si můžeš s kameramanem Ondrou Hoškem užít pořádný off road s MANkou. Cesta do pověstného Sani Passu se šplhá až do výšky 2800 metrů.“ Mirek ještě s úsměvem přidal motivační prvek: „À propos, je tam nejvýše položená hospoda v Africe.“ Zajímalo mě, zda je to silnice sjízdná s naší dvanáctitunkou, a jeho odpověď „to dáte“ mě vůbec neuspokojila. Má důvěra v jeho odhad průjezdnosti MANky nám způsobila nejednu infarktovou situaci v Albánii. Ale přiznám se, zase mě navnadil. Šel jsem do toho. Zatímco Mirek s Petrem už pár dní šlapali, my jsme zakempovali asi 15 km před Sani Passem. Večer před jízdou jsem procházel všechny dostupné fotky na googlu v naději, že najdu vrcholovou fotku podobného expedičního náklaďáku. Nenašel jsem, ale vzdát jsem to nechtěl. Rozhodl jsem se sundat motorku a trasu projet nejdříve na ní. Žil jsem v domnění, že hraniční přechod JARu a Lesotha bude společný nahoře. Mýlil jsem se. Jihoafričani mají budku dole, aby nemuseli každý den vyjíždět serpentinami. Problém byl v tom, že jsem si nevzal pas. Najednou přede mnou hraniční závora, a vracet do kempu se mi vůbec nechtělo. Zkusil jsem celníky ukecat. Ukázal jsem jim pár fotek náklaďáku v mobilu a nenápadně se zeptal: „Pánové, já se jedu jen podívat, zda se tudy dá projet expedičním náklaďákem, hned se vrátím, opravdu, nemohli byste mě pustit bez dokladů? Já jsem si pas totiž v tom autě zapomněl…“ Pohraničníci se na mě zkoumavě podívali, jako třídní učitelka, když jsem se snažil vysvětlit, proč nemám žákovskou knížku. „Víš co? Tak jeď,“ zvedli závoru. No a nemějte rádi Afriku. Kde jinde by vás pasovák pustil na dobré slovo? -- panorama -- Cesta nahoru se hodně klikatí, několikrát jsem zastavil a zkoušel odhadnout, zda se zatáčky dají projet tak dlouhým autem. Vrátil jsem se po dvou hodinách. Nebyl jsem si vůbec jistý, ale rozhodnutý, že to zkusíme, ano. Před odjezdem jsem dal pár fotek Sani Passu na facebook s komentářem, že jsem to projel na motorce a teď se tam valíme MANkou. Během chvilky naskočil kamarádův komentář: „Tam jsem to jednou poslal s Lanďákem ze skály…“ Klidu mi jeho zkušenost nepřidala, ale vyrazili jsme. Nahoru to šlo docela dobře. Pokud stoupáte a nevejdete se do zatáčky, stačí opatrně na brzdě couvnout vlastní vahou dvanáctitunového auta a na 2–3 krát to nakonec dáte. Výhodou je, že díru dolů do údolí máte v ten moment za zády. Tak se hlavně neohlížet. Asi 300 m pod vrcholem odstraňoval pásový bagr zával a současně upravoval cestu. „Je to dobrá zpráva, nebo špatná zpráva?“ říkal jsem si. Asi dobrá, stavební stroj má určitě víc než našich 12 t a dojel shora až sem – a neutrhlo se to s ním. Špatná zpráva naopak je, že se to tady zjevně trhá a sesouvá, když tu mají tuhle techniku. No, nahoru jsme vyjeli, nejvyšší hospodu v Africe navštívili a s „výletníky“ Mirkem a Petrem se šťastně nahoře po jejich výstupu našli. Přesto mi celou dobu v Lesothu nebylo úplně do řeči, v hlavě se mi vracely myšlenky na cestu dolů. „To musíme natočit,“ hulákal rozdováděný Mirek, výškové opojení asi ještě neskončilo. Ale to už Petr Juračka našrouboval vrtulky, dron nastartoval, vzlétl a s ovládáním se vysoukal na místo spolujezdce. „Jedem, nemáme nekonečnou baterii,“ zavelel a vyrazili jsme. Nechápu, jak za jízdy dokázal pilotovat a k tomu dělat parádní obrázky. Říká se, že ten nejkrásnější pohled je ze sedla koně, dle mého je to však rozhled z kabiny náklaďáku. Ten si opravdu často užívám, ale ovšem jen do chvíle, než předek kabiny trčí nad propastí a vy musíte couvnout do kopce. Hned do druhé ostré zatáčky jsem se nevešel a po prvním couvnutí a dalším pokusu se dostal pravým kolem hodně blízko hraně. Rozhodnutí v mikrosekundě, když to zašlápnu, MAnka se rozhoupe, všechna váha je v tu chvíli vepředu. Utrhneme se, nebo ne? Zůstali jsme v kabině s Miroslavem sami, kluci natáčeli tuhle prekérku zvenku a taky by bylo zbytečné sletět do údolí v plném počtu. Byli jsme v situaci, kdy při pohledu dolů máte pocit, že už nemůžete dál ani o centimetr. Jinak je po vás. video Ani nevím, jestli ten strach jde vůbec popsat. Co čert nechtěl, zpátečka a dvojka jsou vedle sebe. Jedna chyba, sklouznutí nohy ze spojky nebo dvojka namísto zpátečky při řazení a bude to náš poslední africký moment. Spíš tedy úplně poslední moment. Přiznávám, báli jsme se trochu o život, Mirek byl vykloněn z okýnka a pozoroval kola, zda mají tendenci hnout se dopředu nebo dozadu, než uvolním ruční brzdu. „To dáme,“ zahlásil své oblíbené rčení a tentokrát jsem mu věřil. Dali jsme to. Dole jsem prohlásil, že MANkou do Sani Passu už nikdy nevjedu. Po návratu jsme ovšem ve střižně kontrolovali záběry, zejména ty extrémní, jako byl průjezd na hraně. Nejmenovaný kameraman, který natáčel valící se kola s rukou vystrčenou z okýnka auta, kameru v tom nejnapínavějším okamžiku strčil dovnitř a chytil se madla. Ten strach dokážu pochopit, ale záběr holt neexistuje. Na konci září jedeme do Afriky znova. A je možné, že ten chybějící záběr tentokrát přivezeme. Jo, taháme někdy čerta tak trochu za ocas… t