Na vlastní kůži video Už od první cesty po republice ve svých patnácti letech jsem byl strašný fanda do autostopu. Myslel jsem si, že budu stopovat po světě až do smrti. Autostop byl v padesátých a šedesátých letech zcela běžným dopravním prostředkem. Říkalo se, že ho tady po válce zavedli po američtí vojáci. Na výpadovkách, na strategických stopařských místech za každým městem postávalo spousta mladých lidí s batohy na zádech, s celtou, s ešusem, kteří se vydávali do různých koutů země. Kupodivu nečekali nikdy dlouho, ochota brát stopaře byla velká. Tenkrát ještě jezdily náklaďáky s otevřenou korbou, a leckterý dobrodinec si naložil na plošinu i pár desítek lidí. Svoje první cesty po republice, do Vysokých Tater, na Vihorlat, do Podyjí, jsem podnikal s kamarádem Honštem a později se spolužákem z chemické průmyslovky Milošem Váňou, proslulým pod přezdívkou Prťák. Prťák se ukázal být stejně velkým fanatikem do autostopu jako já a spolu jsme podnikli řadu dlouhých cest. Kdo má prachy - ten jede, a kdo ne - ten taky. _________________________________ Celý svět stopem - jen trpělivost. Indické Khadžuraho Autostop se stal naší životní filozofií. Tak trochu ovlivněni Kerouacem jsme v něm hledali vyšší smysl…Nejezdili jsme autostopem proto, že je to nejlevnější způsob přepravy. Věřili jsme, že je to jeden z nejlepších způsobů, jak poznat jakoukoliv zemi a přijít do styku s nejrůznějšími lidmi. Při autostopu přece padají všechny zábrany i společenský odstup. Vždyť ten, kdo vám zastaví, nabízí nejen pomoc, ale stává se vaším průvodcem, jehož očima pozorujete krajinu a lidi okolo. Půvab autostopu spočívá v jeho romantice, nevypočitatelnosti situací a kouzlu nových setkání. Ani v pohodlném sedadle vlastního automobilu nebo okénkem vlakového kupé nenahlédnete tak hluboko do života obyvatel a nikdy nepoznáte obyčejné radosti a starosti prostých lidí, jako právě při toulkách autostopem. Nadšení pro autostop nás přivedlo k hlubšímu zájmu Na začátku šedesátých let jsme začali o autostopu sbírat veškeré materiály. Nechali jsme si předplatit výstřižkovou službu, bádali po knihovnách po literatuře se zmínkami o stopu, a to vše s úmyslem vydat velké knižní dílo, jakousi rozsáhlou Encyklopedii autostopu. Měli jsme vizitky s naším záměrem, ty jsme rozdávali komukoliv, kdo měl ponětí o autostopu, s prosbou, aby nám napsal své zkušenosti. Dokonce jsme udělali dotazníky pro stopaře v češtině i angličtině. Otravovali jsme s tím kde koho, popularizovali cestování stopem, jak se dalo, a tak – když jsem se na podzim 1961 ženil, vyvěšovali mí kamarádi – pěkní recesisti - po menzách transparenty s výzvou 1000 lidí na svatbě krále autostopu. Zdeněk Thoma v Indii, 1970 Svoji encyklopedii jsme s Prťákem připravovali po hospodách. Těm dlouhým, až osmihodinovým pracovním setkáním jsme říkali konference. Rozdělovali jsme si práci, kdo jako bude psát jednotlivé kapitoly, třeba Autostop v noci, Vhodná stopařská místa, nebo pořídí soupis tramvají jezdících na výpadovky v českých městech. Sbírali jsme stopařské fráze „jedete prosím do X.“ ve všech řečích světa apod. Popsali jsme spoustu sešitů. Ještě dnes toho mám doma celou velkou krabici. Zabývali jsme se i takovými speciálními tématy jako stopařskými nápisy. Zapisovali jsme hlody typu: „Čekám tady už pět hodin“ nebo „Zastavte svět, chci vystoupit!“, které stopaři zanechávali na tenkrát žlutočerných tabulích na křižovatkách. Sbírali jsme i stopařské pověry (vhoď hašlerku do kanálu a přijede zelená Poběda a zastaví ti! Nebo: vezmi pětihalíř, třikrát na něj plivni, polož na silnici, dupni na něj a udělej tři alláhovské poklony – zastaví první až třetí auto). Když jsme s Prťákem tuhle poslední pověru praktikovali kousek za Vernárem, pozoroval nás nějaký chlapík, pak přišel, legitimoval se jako pomocník Veřejné bezpečnosti a odvedl nás na stanici SNB, kde na nás žaloval, že jsme plivancem zhanobili státní znak. Policajt byl korektní, nejprve pomocníka vyprovodil ven a po deseti minutách i nás, mumlaje cosi o pablbech, které má ve vesnici, při čemž zjevně nemyslel nás. Nelituj sebe, polituj jich; ten co tě nevzal, dávno už pích.. S Prťákem jsme v autostopu i závodili. A trasu jsme si dali nemalou! Přejet Československou republiku od německých hranic k ruským non stop, ve dne v noci, na trase Cheb-Sobrance, čili něco kolem tisíce kilometrů. Přesná trasa nebyla dána, jen start a cíl. Vybíhalo se od hlavní pošty daného města. Prťák to jel poprvé z Chebu do Sobranců někdy v létě 1958 za 48 hodin, 23 minut. Já jsem se začátkem září 1958 vracel z Polonin, a tak jsem startoval na východě, ze Sobranců. V Chebu jsem byl za 45 hodin, 48 minut. Prťáka to pořád strašně štvalo, a tak se mne pokoušel překonat. V září 1962 jel z Chebu a do Sobranců dojel za 58 hodin a 58 minut. Tak si to o rok později, v červnu 1963, střihnul ještě jednou a překonal mne, ujel to za 30 hodin, 19 minut. Já jsem se o překonání jeho rekordu nepokoušel, stačilo mi to jet jednou v životě a nenechal jsem se vyhecovat ani, když Prťák vyhlásil, že pojede non-stop z Chebu do Sobranců a hned zase zpět. V polovině září 1964 odstartoval, do Sobranců dojel v úžasném čase 29 hodin 5 minut, otočil se a bez spánku jel zpět za 48 hodin, 6 minut, celkově tedy 77 hodin, 11 minut. Zkusil si to pak ještě jednou překonat, ale při zpáteční cestě měl malér – těsně před cílem, za Karlovými Vary už byl tak zdevastovaný, že usnul a spadl motocyklistovi z motorky. Pěkně se potloukl a asi to vzdal, protože v těch starých sešitech nemám žádné časové údaje. Jinak jsme si zaznamenávali různé stopařské rekordy: kolik kdo ujel za jeden den, kolik nejvíc jedním autem (já např.1001 km ze Záhřebu do bulharského Haskova v roce 1965), kolik stopnutých aut za den, kolik stopařů na jednom náklaďáku (42, ale to bylo v Polsku), raritní vozidla (Prťák pohřebákem, já starým opancéřovaným vozem prezidenta Beneše, atd, i s hasičema jsme jeli). Statistika a rekordy, to bylo naše! Jindy jsme si zase vyzkoušeli stop bez cíle. Vyrazili jsme z Brna. Otázka, kterou jsme obyčejně kladli řidičovi, totiž kam jedete, ztrácela smysl. Jedeme tam kam vy!, oznamovali jsme hned, čímž jsme řidiče trochu mátli. Obyčejně jel stopař třeba do Tater, případně za holkou, ale nakonec nás brali, co taky s dvacetiletýma klackama. Tam, kde nás řidič vysadil, jsme si vylosovali další směr. Z Brna jsme se dostali na Znojemsko, odtud k Jihlavě, nějakými okreskami zase na Pelhřimov, zkrátka cik-cak, až po třech dnech jsme skončili v Žamberku, dál nás to nebavilo. Cestou jsme řidičovi nakládali tu nějaké traverzi, jinde skládali cement. Nijak jsme nespěchali, byla to pro nás toulka, a hlavně jsme měli pocit, že zažíváme úžasná dobrodružství, kdy máme život ve svých rukou. Což, z odstupu pětapadesáti let, byl pocit k nezaplacení. Na tomto místě dva Pražáci obrostli mechem. GALERIE ENCYKLOPEDIE AUTOSTOPU V roce 1964 jsme napsali do Mladého světa, že pracujeme na Encyklopedii autostopu a že chceme projet socdem země a jestli by nám nepomohli. A oni pomohli: sehnali nám jedno-rázovou výjezdní doložku pro Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a tak jsme strávili víc než měsíc zase na cestách. Já jsem tenkrát opustil svou práci chemika v Kovohutích Hostivař. Bylo jaro, okny laboratoře zavál svěží, foglarovský vítr - ten, který láká do dálek a nelze mu odolat - a tak jsem došel na osobní oddělení a dal výpověď z důvodu, že už tam nechci bejt. Na to konto mi zvýšili plat ze 1300 korun na 1350, ale stejně mě tam neudrželi. Od té doby jsem se protloukal na volné noze. Silnice je bílá niť, jak dlouho tu budu hnít ... Ta krásná cesta, na kterou jsme s Prťákem v červenci 1964 odjeli, byla trochu zmrvena tím, že jsme neměli dost peněz. Prťák totiž investoval české peníze do nějakého Jugoše, který pracoval ve Spolaně na brigádě, s tím, že my si od něj vyzvedneme dináry v Záhřebu. Když jsme tam konečně přes Maďarsko, Rumunsko a Černou Horu asi po dvaceti dnech dojeli, tak jsme zjistili, že adresa Jugoše je falešná a tím se z expedice stal hladový čundr. Vzpomínám si, že jsme dojídali v Lublani zbytky po strávnících v bufetu, i v popelnicích jsme se pohrabali, a pak jsme diskutovali, co je estetičtější. Už jsme to chtěli zabalit, ale nakonec jsme si řekli, že ještě zdoláme Triglav. Když jsme jeli na Bled, tak nás vezl nějaký Němec, když viděl, jak jsme zbědovaný, tak nám dal deset marek. Protože jsme nečekaně příšerně zbohatli, tak jsme se po zdolání Triglavu ještě vrátili na tři dny k moři do Piranu, že si ten konec jako užijeme. Byl to dobrej čundr. Měl by zde být větrolam ... S Mladým světem jsme měli dohodu, že jim z naší balkánské expedice napíšeme reportáž. Tak jsme se nadšeně scházeli, po hospodách pochopitelně, a v tvůrčích mukách jsme spáchali fascikl o pětatřiceti stránkách. Někdy v listopadu jsme ten náš výtvor, který jsme považovali za fantastický, donesli do redakce. Když se šest týdnů z redakce nikdo neozýval, tak jsem zvedl telefon a oni mi řekli: „Přijďte“. Čekala nás studená sprcha. Řekli nám, že mezitím v Mladém světě nějaké reportáže ze stopováni otiskli, tu naši už nepoužijí, a dali nám to zpátky i se zapomenutým interním papírem, na kterém jednotliví redaktoři psali své poznámky k našemu textu. Papír se zachoval, takže mohu ocitovat: Redaktor číslo jedna: „S tím nemůžeme nic dělat. Co taky, koncem listopadu.“ Redaktor, respektive redaktorka číslo dvě: „Je to příliš popisné, stereotypní a nemá to kulturu slova.“ Redaktor číslo tři: „Bez nápadu, bez zajímavého detailu. Vyjadřování nikoliv spisovné, niko-liv hovorové, ale obhroublé.“ Myslím, že ten papír tam zapomněli schválně. Moc jsem se z toho poučil. Mít poprsí, tak už jsem doma... První stopařské zkušenosti v Asii jsem získal v roce 1967. Jel jsem jako fotograf s redaktorem časopisu MY 67, Karlem Zemanem, do Libanonu na čtrnáctidenní reportážní cestu a hned jsem mu navrhl, že zpáteční letenku vrátíme a domů do Evropy pojedeme autostopem. Libanon, Sýrie, Turecko, Evropa – stop šel skvěle! Hodlali jsme sice dojet až do Prahy, ale z Komárna do Břeclavi se stop táhl bezmála půl třetího dne. Poblíž Břeclavi jsme už spílali všemu živému, co drželo volant. Nahlodalo nás úmorné vedro a úplně odrovnal jeden sedlák. Zastavil své kravky a řekl: „Mladej, co tu blbnou. Jdou se osvěžit, támhle maj rybník…“ A po koupání se šlo na vlak. Na konci šedesátých let se výjezdní doložka dala sehnat celkem snadno, jezdilo se na pozvání a valuty si musel člověk obstarat od veksláků. A tak jsem na jaře 1968 s batohem a spacákem prostopoval Francii a Itálii, v létě pak celou Skandinávii. Všechno to vyvrcholilo na sklonku Pražského jara, kdy jsme se třemi kamarády spískali Expedici Sakuru, téměř roční cestu autostopem napříč Asií s cílem na Světové výstavě EXPO 70 v Japonsku. Tato dobrodružná cesta v průběhu roku 1970 poznamenala moje příští profesní směřování. Jenom do Singapuru jsme se protloukali, většinou na náklaďácích, pět měsíců. V Indii jsme už totálně ztratili schopnost vnímat veškeré děje a jevy evropskýma očima. Vše bylo pro nás svým způsobem přirozené, ničemu jsme se nedivili, nechávali jsme se unášet dojmy, tak jak šel den za dnem, a byli dalece vzdáleni toho, abychom poměřovali odlišnosti zdejšího života evropským metrem a místní způsoby života kritizovali či se nad nimi ošklíbali. GALERIE Tolerance, to byla vlastně ta nejlepší zkušenost, kterou jsem si z této dobrodružné a na zážitky bohaté cesty odnesl, a jež poznamenala můj další pohled na asijský svět a konec konců i na můj vlastní život. Od té doby jsem se už chtěl vracet znovu a znovu do Asie, toulat se těmi krajinami, psát o nich, fotografovat, pořádat výstavy a přednášet. Bylo to svým způsobem osvícení, a kdybych tenkrát věděl víc o buddhistické filozofii, tak bych tomu přičítal velký spirituální význam, jakýsi osudový okamžik prozření. Klášter Dogubayezit v Turecku Navzdory svému pubertálnímu předsevzetí jsem myšlenku cestovat po světě autostopem až do smrti opustil. Kdykoliv jsem však jel autem, snažil jsem se oplatit pohostinství tisíců řidičů v Evropě a Asii tím, že jsem ochotně mávajícím zastavoval. Ale všimli jste si, že jich v posledních letech rapidně ubylo? Kde jsou ti mladí lidé s batohy na zádech brázdící silnice a putující levně za svým cílem? Kde je ta romantická myšlenka setkávání a poznávání různých lidí, rozhovory na sto témat, to napětí: zastaví či nezastaví? Zase jedna dobrá myšlenka se ze světa vytrácí… t FACEBOOK WEB