Obsah Čtenáři na cestách EVA ŠLOSARČÍKOVÁ BORNEO (taky) ráj bez andělů O lehce šílené výpravě osmi lidí, kteří se vydali prozkoumávat tajemství třetího největšího ostrova světa. „Tady to vypadá jako v Ostravě,“ zazněla první věta po opuštění mezinárodního vlaku, kterým jsme zahájili několikadenní přesun z České republiky do Berau Kalimantan. Vítala nás poněkud ponurá a chladná Budapešť, hlavní město Maďarska. Kdybychom zhruba před měsícem nebrouzdali s vypětím všech sil po internetu a nehledali nejlevnější letenky, dnes bychom tady nestáli. Tak jako vždy bychom v teple pražského letiště Václava Havla čekali na odbavení zavazadel a užívali si bezstarostný nástup na palubu letadla. Místo toho jsme dostali příležitost poznat nástrahy automatů na jízdenky v metru a chaotické přestupy na autobusy a v peněženkách se nám motala další nesmyslná měna. Ale každá zkušenost je přece dobrá! A byla. Když jsme vystoupili z obřího Boeingu, přivítal nás s otevřenou náručí Peking a jeho neobyčejný Terminál 3, největší letištní budova na světě. Terminál, kterým projíždíte vláčkem a je rozdělen na červenou, zelenou a žlutou část (naštěstí jsou zde nápisy i v angličtině) a ve kterém se máte řídit malůvkami „stromeček s lyží“, „stromeček se stříškou“ atd., je opravdu jen pro velice nadané cestovatele. Navíc většina místních, včetně personálu ve službách, neumí anglicky. Překladač v mobilu se opravdu hodí. Letiště není jen obrovské, ale také chaotické a zádumčivé. Čínská pohostinnost je tady omezena na mávnutí rukou a něco jako úškleb místo úsměvu. Není ale těžké si vyřídit dvaasedmdesátihodinová víza a jít se podívat na Zakázané město, květinové zahrady nebo třeba vyjet taxíkem na onu bájnou Velkou čínskou zeď. Bylo nás osm :) Hurá na Velkou čínskou zeď! A již za pár hodin nás s otevřenou náručí vítal drsný Singapur. Rázem mi v uších začala hrát melodie z kresleného seriálu o Willy Fogovi a provázela nás dlouhou dobu. V tomhle městě si musíte dávat pozor téměř na vše, co děláte. Na veřejnosti se mimo jiné nesmí žvýkat, plivat, kouřit a provozovat orální sex, který nevede k hlavnímu sexu! Jak to kdo kontroluje, toho už jsme se nedopátrali. Na singapurském letišti se můžete kochat tropickou zahradou s motýli, říčkami s koi kapry, slunečnicovými zahradami, střešním bazénem, orchidejovými záhony anebo samotnými lesíky. A venku, a na to jsem se těšila nejvíce, venku vás vítá to milované ostré slunce, žár a tropy! Neznám nic kouzelnějšího než první nadechnutí při odchodu z letištní haly. První pohlazení cizokrajného vánku ve vlasech a první stavy omdlení při prvním úžehu. Odtud už to máme, co by kokosem dohodil. Po dalším přistání nás čekala naše stará známá Jakarta a po ní už Kalimantan a téměř konečná: letiště Balikpapan. Sem se ale budeme vracet až na závěr cesty. Proto jen honem na první letošní nasi goreng (smažená rýže s různými ingrediencemi) a spát. Ráno nás usměvavá letuška trošku nejistě vměstnávala mezi pár dalších odvážných do miniaturního letadélka s cílovou stanicí v Berau. Dobře, 5 letů máme za sebou, teď už jen 6hodinová cesta osobními auty po „vymazlených“ prašných silnicích, nakoupit, vybalit, nabalit, opít se rumem, usnout na 10 minut a nějakým podivuhodným způsobem se nalodit na motorovou loďku, která nás odveze do Ráje. V Singapuru zažijete leccos! Nezažila jsem kouzelnější probuzení než to při cestě na želví ostrovy. Ze spánku ovoněného zbytky Božkova mě probral stereotypní zvuk motoru. V první chvíli jsem vlastně nevěděla, která bije. Až když jsem se prostornými dveřmi zahleděla do temna oceánu… napravo se ztrácel měsíc a tma, nalevo vycházelo slunce a probouzelo oblohu. Sem tam se kolem boku lodě prohnal houf delfínů. Vál příjemný teplý vánek a náš opatrovník Berly mi nesl právě uvařené kafe. Štěstěna se bude muset hodně snažit, aby tohle něčím překonala. Po ulovení malého tuňáka jsme ochutnali čerstvé syrové maso, ke kterému se podávala omáčka z čili, limetky a bylinek. Balada pro chuťové buňky! Nádobí se mylo ve vlnách odrážejících se od boku lodě. Jen jste museli dávat dobrý pozor, aby v silném proudu neuplavalo. „Eva, jump!“ zazubil se Berly a mně v podstatě nezbývalo nic jiného. Ona blankytně modrá hladina k tomu stejně vybízela. Vítal nás ostrov Bilang Bilang se svým neskutečně krásným bílým pískem, palmami, všudypřítomnými mušličkami, gekony obrovskými, kraby poustevníčky, kaloni, orly, želvami, odpadky a mrtvými korály. Mísí se zde dokonalost panenské přírody s chaotickým komerčním světem. Zlatavé pláže a divoký prales v boji s odpadky a pod hladinou na některých místech hromady polámaného korálu, kvůli trhavinám při zakázaném rybolovu. Nicméně si tento kus ráje, který nenajdete na mapě, vybraly dva druhy chráněných karet jako cíl své cesty a kladou zde vejce. Instinkt jim velí vrátit se tam, kde se kdysi samy vylíhly, a založit novou populaci. Okolo tohoto ostrova jsou ještě čtyři menší, kam chodí karety obrovské (Chelonia mydas) a karety pravé (Eretmochelys imbricata) snášet vejce. Protože se známe se zakladatelkou projektu Mořské želvy Hančou Svobodovou, je nám ctí jí a jejímu týmu sem tam pomoci. Syrový tuňák s čili a limetkami Ráj na zemi Kareta obrovská Tým z želvích ostrovů Záchranný program Mořské želvy vznikl právě proto, aby zaškolený personál hlídal kladiště želv, pomáhal mláďatům do moře, uklízel pláže od všudypřítomných a neustále se naplavujících odpadků. Mimo to na blízkých, turisticky navštěvovaných ostrovech pomáháme místním prodejcům. Vysvětlujeme, proč nezabíjet karety kvůli želvovině. Nabízíme jim produkty z kokosu, učíme jejich děti angličtinu, zapojujeme je do pomoci a motivujeme je k ochraně přírody. Od roku 2012, kdy projekt poprvé uviděl světlo světa, se podařilo zachránit 17 500 malých želviček, které by jistě skončily na místních černých trzích a pak třeba na jídelníčku turistů. Projekt nás nadchnul a kluci, kteří se o nás po dobu pobytu starali, také. Neskutečně výborní kuchaři, i šnek chutnal jako delikatesa! V Indonésii čas tak nějak není. A tady na Vymazaných ostrovech jej nepotřebujete vůbec. Ani datum. A tak jsme od prvního došlápnutí chodidlem na pláži nevěděli, jestli je pondělí nebo pátek. Den byl odpočítáván přílivem a odlivem. Bylo to znát, tedy na některých z nás obzvlášť! Mozek nemusel pracovat a chvílemi si dělal, co chtěl. A tak jsme se nasmáli a pořádně si odpočinuli. Mimo Bilangu jsme se podívali ještě na nedalekou Matahu, kde nás také čekali usměvaví a ochotní kolegové Indonésané. I tady jsme pomáhali s uklízením pláží od odpadků, které někdo upustil do nebo blízko moře a příliv se o ně postaral. Tenhle menší ostrov byl ale jiný… zvláštní… neobyčejný! U břehu na dně roste zvláštní druh vodní trávy, kterou mají na svém jídelníčku právě karety. A tak, se zatajeným dechem a šnorchlem, můžete při troše štěstí pozorovat královny zdejších vod, jak snídají. Ladně pod vámi proplují, abyste je, dost neohrabaně, mohli pronásledovat s foťákem. Samozřejmě jen chvíli, krásky jsou totiž neobyčejně rychlé. Když mají náladu, dovolí vám se přiblížit. A pak se snadno zamilujete. Nechápu, jak může tento tvor končit ubit nebo usušen jako dekorace do obýváku turistů, jako maso na talíři nebo bez želvoviny z krunýře, ze kterého se vyrábí náramky a šperky. Pozor na ně na trzích! Večerní úklid odpadků Bílé pláže po úklidu odpadků Pracovník projektu při kontrole karety po kladení Zničehonic zmizí želvy a s nimi i voda. Je odliv. Ale jaký! Na několik desítek metrů nevidíte modř moře! Naše lodička stojí jen díky podpěrným deskám, které tam dal náš kapitán. A my si toho z okouzlení ani nevšimli. Ve stínu loďky se kapitánova dcera kouká na pohádku na tabletu, jinak tady nefunguje nic. Generátor se zapíná na hodinu odpoledne, nesmí se svítit, abyste nerušili malá, právě vylíhlá želvátka. Když se Kika probudila po odpoledním šlofíčku a koukla směr voda, zpanikařila. Vytřeštila oči a začala přemýšlet, kdo nás zachrání a jestli to nemá něco společného s tou bájnou tsunami. Opravdu to vypadalo, jako by někdo zničehonic vytáhnul špunt. Mezi lístky tropického stromu nad našimi hlavami prosvítalo slunce a nás opět kolébal vánek. Byli jsme na Konci světa… Ještě toho kýče nemáte dost? Tak to musíte zažít odliv v noci. Když hladina ustoupí a voda jen jemně líže písek, dá se jít několik desítek metrů daleko od břehu. V tu chvíli si připadáte jako Jim Carrey v Božském Bruci, kdy herec chodil pomocí Božské síly po hladině. Kolem vás široko daleko nic, jen tmavá, jemně se vlnící pláň. Udivený David nevěřil vlastním očím. „Vy jste vypadaly, že umíte chodit po vodě!“ My s Martinou jsme se tak opravdu cítily. Prostě božsky. Ze snu nás probrala až vzpomínka na jedovaté mlže homolice, kterými se to tady jen hemží. Tihle nádherní živočichové se zahrabávají do písku. Tak na ně můžete snadno šlápnout. V ulitě mají účinnou zbraň, malou harpunku opatřenou jedem. A tak jsme šupajdily rychle zpátky na pláž. I tak to bylo neuvěřitelné, stejně jako celý pobyt na Kouzelných želvích ostrovech, osmém nejvýznamnějším kladišti těchto plazů na světě. Už napořád zůstaneme vděčni, že jsme mohli, s jejich dovolením, být chvíli vítanými hosty. Právě vylíhlé karetky při cestě domů Dvě naše pronajatá auta se střemhlav řítila po neskutečně prašných a děravých cestách vstříc dalšímu cíli. Řidiči byli usměvaví, čemuž jsme se dost divili. Zaručeně museli po téhle daleké jízdě vyklepat znovu nárazníky, vyměnit pneumatiky a vyčistit úplně vše na i pod karosérií aut. A v tom našem také přišroubovat úchytku u spolujezdce. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla přitáhnout a poposednout si, mi madlo zůstalo v ruce! Sekundu ticha z šoku vystřídal hlasitý smích, kterému naštěstí podlehl i náš řidič. A jen mávl rukou. A bylo to tu. Vítá vás město Sangata! Okamžitě nás pohltil ruch města a šílení řidiči, před kterými je radno se mít na pozoru, míjeli malé skútry plně naložené až 5 členy rodiny. Sehnat ubytování na noc před přesunem do blízkého Národního parku Kutai nebyl problém. Hrdí majitelé hotelu nám vycházeli vstříc. A to především odpuzováním švábů z pokojů. První hodinu jsme jen větrali a kašlali, neboť již tak teplý a vlhký, těžko dýchatelný vzduch byl silně prosycen „vůní“ Biolitu. Při procházce jsme opět byli středem pozornosti. Místní vzrostlí policisté si s námi udělali pár fotek na památku a večer, když nás potkali u cesty, nám zastavili dokonce dopravu. Tak jsme aspoň jednou přešli rušnou hlavní třídu bez opoceného čela. Zato jsme se malinko potili ráno na tureckých záchodech. Zapůsobily na nás prach a špína města a naše žaludky, po dnech strávených v solné desinfekci ostrovů, trošku protestovaly. Na tyhle daleké cesty jsou nezbytností silné léky na průjem a pro jistotu i širokospektrální antibiotika. Nezapomeňte, že jste v muslimské zemi, kde se na školách učí zákroky na figurínách, a tak pak při ošetřeních vidí lidské tělo často poprvé. V nemocnicích také nefunguje pomocný personál, o pacienty se většinou stará rodina nebo přátelé. I přesto se všichni kolem usmívají a rádi vám s čímkoli pomohou. Zničená cesta mezi palmovými plantážemi Milí policisté Poté, co jsme úspěšně a bez překocení do kalné říční vody zvládli v tenké lodičce dojet k molu, nás vítala cedule s nápisem „Selamat datang“ (Vítejte). Nejdříve jsme v NP Kutai potkali odrostlého samce orangutana, který si lačně pochutnával na nějakém ovoci. Nás si nevšímal. Po jeho odchodu mě zajímalo, co byla ta božská mana. Trošku nesladký fík mě překvapil. Na denních i nočních trecích se o nás staral placený průvodce. Vyhledával nám zvířenu. Noční prales byl kouzelný, ale nic pro člověka nemajícího rád hmyz a obratlovce. Vlevo obří můra, vpravo jedovatá scolopendra. Sklípkan, velká strašilka, nosatí brouci, bičovci, svinky, kudlanky. Tady se mi líbilo. Viděli jsme i hady, žáby a druhý den ráno želvu (Manouria emys). Při snídani na nás povykovali makaci jávští (Macaca fascicularis), kteří jsou tady jedním z nejrozšířenějších druhů primátů. Taky by chtěli kousek buchty nebo jiných dobrot, ale my jsme lidé znalí a ublížit jejich trávícímu traktu jsme opravdu nechtěli. A tak za chvíli utíkali hledat svou siestu zpět do pralesa. Při opouštění těchto divokých končin nám dolů na loďku poslal něco málo hlasitých pozdravů pár zoborožců nosorohých (Buceros rhinoceros). Neskutečně ladní a majestátní ptáci! A tak tady byl znenadání poslední kousek naší báječné cesty za poklady Bornea. Další z našich srdcovek. Zátoka nosatých opic v Balikpapanském zálivu. Díky studii, informovanosti místních i Evropanů, grantům, prosbám a tlakům na vládu se několika nadšencům daří v této části chránit vzácný Kalimantanský endemit, kahaua nosatého (Nasalis larvatus). Diamant mezi primáty. A také zvláštní lesy, téměř tajemstvími starých Entů opředené mangrovy. Orangutan snídá fíky Sklípkan před norou Ráno bylo pod mrakem, ale nám to nevadilo. Taxíky nás vysadily v zátoce Balikpapan Baru, tedy nové části Balikpapanu, města v provincii Východní Kalimantan. A místní nás i tady obklopili a s úsměvem zahrnuli do svých každodenních povinností. Jde většinou o chudé rybáře, ale čím chudší člověk, tím větší srdce. Hlavním velícím výpravy byl náš nově nalezený přítel Maulana, který profesoru Stanislavu Lhotovi pomáhá v ochraně zdejší fauny a flóry. Usměvavý menší človíček kvůli nám obětoval pět dní ve svém našlapaném pracovním programu a vzal nás pod svá křídla. I jemu se ulevilo, když viděl, že o problémy zátoky máme zájem a že i my můžeme trošku pomoci. Kapitán Darman udával směr plavby, vyprávěl nám o životě v malé vesničce obklopené odpadky a průmyslovou zónou, o životě zvířat. Netrvalo dlouho a my míjeli první loďky a lodě a větší lodě a nákladní lodě a lodě zakotvené u břehu a lodě, co už ani jako lodě nevypadaly. Jedna vezla obrovskou hromadu uhlí, druhá měla naloženo tolik dřeva, že by to vydalo na jeden pořádný prales. Pohled na první továrny nás zaskočil. Za další půlhodinu už jsme jen nevěřícně kroutili hlavami. Továren tady byla spousta. První, která byla určena na výrobu energie z černého uhlí, vystřídala velká budova se třemi obrovskými cisternami na palmový olej, pak už jsme se v tom začali ztrácet. Celou tu hrůzu podtrhl most, který z velké části vystavěli načerno, tak aby mohli pokračovat v rozšiřování zóny a devastaci mangrovů. Čekali jsme hodně, ale tohle ne! S mraky nad hlavou a prvními kapkami nás přepadl splín. Bezmoc. Přemýšlela jsem, kde tihle lidé, naši přátelé, berou odhodlání bojovat proti tomuhle gigantu. A má to vůbec cenu? Zastyděla jsem se. Vždyť já nejsem člověk, který říká pesimisticky „ne“! Ještě chvíli nebylo z naší, většinou hlučné skupinky slyšet nic jiného než cvakání foťáků a těžké oddychování. A pak jsme se zaposlouchali do vyprávění Maulany o tom, jak to tady funguje a co všechno se snaží dělat. Oblékli jsme si pláštěnky a vyšplhali se na střechu lodi, aby tihle „Davidové“ věděli, že dnes v tom boji proti Goliášovi nejsou sami! Tyhle končiny nejsou domovem jen kahaú, ale také například krokodýlů mořských (Crocodil porosus) a zvláštních vodních savců, orcel tuponosých (Orcaella brevirostris). Na ty jsme se zaměřili především. Dívali jsme se do ztemnělé hladiny a orcely konečně připluly. Tajemně a jen na několik okamžiků, ale viděli jsme je! Chvíli před lodí, chvíli za ní. Jsou to zvláštní živočichové. Delfíni, kteří jsou úzce vázání na ústí brakických, kalných a mělkých vod. Největší hrozbou v zálivu jsou pro ně otřesy způsobené těžbou uhlí. Zvířata při nich mohou být vážně poraněna. Orcely, které žijí tady, se tady již narodily. Jsou natolik vázány na svůj rodný kout, že jej nechtějí opustit. Je to smutné. Jejich vlastní domov je jim zkázou. Znovu začalo silně pršet a my si měli o čem povídat. Schovali jsme se proto dovnitř do lodi. Když jsme se probrali z rozjímání a znovu vystrčili nosy ven, čekal nás tam docela jiný svět. Ticho, samota a neskutečně krásný zelený pás mangrovů. Bylo to zvláštní. Při prvním pohledu se zdál mangrovový les úplně stejný jako kdejaký jiný u nás. Ale už jen zaparkovat loď tak, aby mohla posádka opustit plavidlo a vydat se na pevninu, byl problém. No... pevnina, to je asi silné slovo. Mangrovy jsou dvakrát za den zaplavovány slanou vodou. Na světě najdete přes 40 typů těchto zvláštních lesů, podle tvaru vzdušných kořenů se liší i jejich česká jména (například kolíkovník nebo kýjovník). První i poslední kroky nás opatrně vedly po kolínkách a vzdušných kořenech mangrovů. Museli jsme našlapovat opatrně, tak abychom vzácné stromy nezničili, a zároveň dávat velký pozor na suché větve, pod kterými na nás při pádu čekalo hluboké bahno. Cesta byla kouzelná, jako z úplně jiné planety. Pod nohama mezi kořeny se proháněly různé druhy krabů, i malí podivuhodní živočichové: lezci obojživelní (Periophthalmus barbarus) nazývaní také „bahenní, skákavá ryba“. Z dálky bylo slyšet orly. Kolem nebylo nic, jen hustý les a spousta kořenů. Jedinou nemilou společností byli komáři, kteří přenášejí horečku Dengue nebo malárii. Proto je nezbytně nutné se chránit repelenty, nejlépe místními. Za necelou hodinku jsme se z království lesních strážců vraceli zpět k lodi. Unavení, protože cesta po kořenech je nesnadná, ale spokojení. A taky špinaví. Kořeny totiž pokrývá jemná černá řasa. A já se nějak nestihla před odjezdem umýt. A jako bych znovu slyšela mámu: „Proč jsou ostatní čistí a ty musíš být jediná zase jako prase!“ Kapitán nám jednomu po druhém podal pomocnou ruku a na lodi nás čekal neskutečně vynikající oběd. A jak je v Indonésii zvykem, po dobrém papání je nutný spánek. Před cestou do Balikpapanského zálivu Chudý rybář vs. průmyslová zóna Odpadky z moře uvízlé na břehu Probralo nás až drcnutí lodě o dlouhé molo, ke kterému jsme ji uvázali. Přistáli jsme u vesnice, kde žil se svou rodinou kapitán Darman. Je to jedna z posledních tří vísek obklíčená gigantickou a smutnou průmyslovou zónou. Už z dálky nás volal hlas vábící pocestné věřící do svatostánku. Mešity bývají největší ozdobou měst a obcí. Pod nohama se nám motala různobarevná kuřátka, koťátka, pejsci a po pěti minutách i zvídavé děti. Prvotní ostych ustal, když jsme si v malém krámku objednali kafe a poprvé se pořádně zazubili. S první fotografií se strhlo téměř davové šílenství. Kde se jich tady najednou tolik vzalo? Byli jsme v pasti! Pokud jsme do této chvíle byli z jakéhokoli důvodu zamlklí, unavení, neveselí nebo bez nálady, vše se rázem v dobré obrátilo. Děti byly neskutečné. Kde ale vzaly ty našlapané mobily? Provázely nás celou cestu až k molu. Ukázaly nám svou školu, na kterou byly pyšné. Na molu se seřadily tak, aby každé vidělo a mohlo se rozloučit. Nastoupili jsme zpátky na naši bárku, která zase začala broukat svou oblíbenou píseň. Už jsme byli hodně daleko, i tak bylo při pohledu do dalekohledu vidět, jak nám naši usměvaví dobíječi energie pořád mávají. Dneska nám budoucí generace ukázala, jak málo stačí ke štěstí. Čekala nás závěrečná část dne, část, na kterou jsme se všichni těšili nejvíc. Pluli jsme najít vzácné primáty, kahauy nosaté (nalis larvatus). Už jako malá jsem je se zájmem sledovala v přírodopisných dokumentech a málokterá jiná opice mi tak utkvěla v paměti. Jde o výhradně herbivorní primáty, tedy zaměřené pouze na určitý druh potravy. Kvůli plynům, které vznikají při trávení zelené potravy, je pro ně typické větší břicho, ale každému asi kahau zůstane v mysli díky zvláštnímu nosu. Samci jej mají delší, převislý a baňatý. Samičky krátký a zatočený nahoru; trošku připomínají nafrněné dámy. Jde o vzácné endemity, kterými se pyšní pouze ostrov Kalimantan. Lidská populace stále více rozpíná svá chapadla nad hlavami prvotních vládců zdejších mangrovů a těm mizí domov přímo před očima. Bylo pozdní odpoledne a my vyjeli vstříc kouzelnému západu slunce. Před námi, na obrovských ropných trubkách čekali rybáři na své štěstí. Propluli jsme pod nimi a zamávali. Vtom bylo slyšet první žuchnutí do vody. A další a další... Jsou tady! Jeden za druhým skákali z větví vstříc vodní hladině. Přeplavali na druhou stranu; za plotem je tráva přece vždycky zelenější. Majestátní samci, ladné samice a malé neposedné děti. Králové mangrovů ráčili dojít na žranici, ukloňte se! Byli neuvěřitelní, skvostní... jako z pohádky. Opice nám předvedly všechno to, co je matka příroda naučila. Hlavní součástí divadla bylo samozřejmě pojídání mladých výhonků listoví. Také jsme mohli sledovat rvačky, škádlení, hry dětí na honěnou, houpání ve větvích, obří skoky ze stromu na strom. Akrobatické kousky byly doplněny o zvuky pískání a hašteření. A vůdčí samec nám předvedl, že harém opravdu patří jemu. Po dožvýkání jednoho ze soust – jen tak, jako by nic – napářil samici a večeřel dál. Nestačili jsme si předávat dalekohledy a zaměřovat foťáky. Dokumentace nebyla nic lehkého, kahauové nebyli blízko a slunce už tolik nesvítilo. Nám ale zůstanou do paměti vryti jasně, hluboko a navždy! Najednou jsem si všimla, jak se na nás Maulana zamyšleně dívá a usmívá se. Oči mu v té chvíli svítily od jiskřiček naděje, kterou jsme v něm probudili. Neskrýval radost nad tím, že se to podařilo. Že jsme nadšení a spokojení. Byl pyšný a my byli pyšní na něj. A vděční za to, že se v tento okamžik zastavil čas jen pro ně a pro nás. Pyšní na nově získaného kamaráda, který dal srdce ochraně přírody v Bohem téměř zapomenuté části Kalimantanu a denně se pere s minimálními prostředky za to, aby i další návštěvy za nějaký čas mohly tajit dech nad kouzelnými scenériemi zdejší přírody. Vtom zalil poslední paprsek palubu obrovské nákladní lodě před námi a byla tma. Nad průmyslovou zónou i nad zátokou nosatých opic. Ne napořád! S každým novým dnem spolu se slunečním svitem přichází i nová naděje. Budík zvonil do tmy, jen pouliční lampa matně ukazovala cestu z pokoje do jídelny. Uvařit kafe, zalít polívku, umýt zuby, nevzbudit Honzu, omluvit se Honzovi za vzbuzení, zalít mu kávu, dobalit zbytky věcí a nesmyslně se motat jeden přes druhého v chaosu, který nastal před nástupem do taxíku. Není nic jednoduchého sehnat taxi na pátou hodinu ráno. Tady se prostě tak brzo nevstává. No jo, jenže to nemohl nikdo u nás v Česku při nákupu zpátečních letenek vědět! Výkřik! „Kterého dneska je?!“ „Proč?“ „Mám na mobilu 21.4.!“ No, to jsme měli všichni. I když jsme v danou minutu uvažovali, jestli se nestalo něco nevysvětlitelného a všem se nám přetočily super funkční stroje o den zpátky. Nepřetočily. „Maulano, we have a problem!“ Kice vytryskla slza. Napůl zaražený a napůl pobavený Maulan se zmohl jen na „It's ok.“ A při cestě do práce odvolal taxíka a objednal jej na zítra. Řidič sice musel vstávat brzy ráno, ale dostal zaplaceno za nic. Karma? Osud? Nebo prostě jen lidský faktor. Spletli jsme si den odletu! A tak nám jako mávnutím proutku někdo přičaroval 24 hodin navíc a my se mohli ještě chvíli kochat a dýchat ten zvláštní tropický vzduch. Willy Fog byl machr, ale během tří dnů zvládnout snídat na Kalimantanu, obědvat na Jávě, večeřet v Malajsii, ráno zdolat Velkou čínskou zeď a večer utíkat před deštěm na Ukrajině, to jen tak někdo nezvládne. Zasloužené razítko Cestovatel Kolem Světa je naše! Jsme doma. Pan Zikmund s panem Hanzelkou po projetí Cejlonu vydali knihu „Ráj bez andělů“. Po tom, co jsme poznali Borneo, zemi provoněnou ostrým čili, hřebíčkem a naftou, zemi zelených, uklidňujících pralesů a palmových plantáží, usměvavých a srdečných chudých lidí a majetnických velkoobchodníků, zemi ostrovů, které nenajdete na mapě, kam nejohroženější druhy mořských želv chodí klást vejce a musí se prodírat hromadami odpadků, vím, že takových rájů je na zemi víc. Smekám před vámi, mí přátelé, kteří denně nevzdáváte boj a snažíte se zachovat poslední kousky tohoto klenotu a jeho křehkou přírodu. A osudu děkuji, že nám dovolil být toho všeho chvíli součástí. Ať každý den stojí za to! t Tajuplné mangrovy Složitá cesta mangrovy Kahau nosatý, král zátoky