Obsah Poezie Část VI. Od hory Říp do Afriky Hora Říp je dle pověsti horou, na kterou vystoupil praotec Čech a pronesl slavná slova o zemi strdím a medem oplývající. Tenhle vršek v Polabské nížině byl předky bezpochyby vnímán jako posvátné sídlo bohů, nenašli se tam totiž žádné pozůstatky po osídlení nebo po náboženských rituálech. Ono tabu prolomili až křesťané, když na vrcholku postavili románskou rotundu zasvěcenou svatému Jiřímu a Vojtěchovi. Říp se stal jedním ze symbolů naší vlasti. Konaly se tam tábory lidu v dobách národního obrození, pak lidové poutě a v novodobých dějinách se na Říp pravidelně vydávají vůdci politických stran, aby deklarovali svou pokoru a sounáležitost s národní identitou. Nechci rozebírat, zda jde o akt pokory k české státnosti nebo o zneužití posvátného symbolu pro stranické agitky. Když jsme se vydávali na srdcařskou expedici do jižní Afriky, přemýšleli jsme, odkud bychom odstartovali. Hanzelka se Zikmundem startovali na obě cesty od Autoklubu ČR v Opletalově ulici v Praze, řada výprav vyrážela ze Staroměstského náměstí, trabantí cirkus se nezalekl mystického Vyšehradu. A co přátelé Moraváci? Michal Vičar na expedici embéčkem kolem světa vyrazil od olomouckého orloje, Petr Kopečný s Tatrou 805 se zase s přáteli opakovaně loučil na Jakubském náměstí, u budovy brněnského studia České televize. Nápad odstartovat od Řípu byl v našem případě spontánní. Bez novinářů, televizních štábů a loučení s přáteli jsme dorazili k Řípu už večer před startem. Vstali jsme se svítáním a já se ujal přípravy „poslední“ snídaně v domovině. Míchaná vejce – z českých vajec na českém másle a české cibulce a s moravským uzeným a českým chlebem – dodala energii na kus dne. Byl krásný den, Říp pomalu mizel v dáli za námi, abychom se k němu za pár let zase vrátili. Všichni z naší party se totiž do dálek rádi vydávají, ale stejně tak rádi se zase vracejí zpět domů! (mk) HORA ŘÍP Jaroslav Seifert .................................................................................... Viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu. Jiskřily dálky nad hlavami jak bledě modré drahokamy. Jímala závrať při pohledu, zpívat však o nich nedovedu. Když ale vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí – přestane srdce chvíli tlouci. Oblaka letí v klasech zralých a koně dupou po maštalích. V panácích jsou už všude snopy a svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí, a motýl spěchá po bodláčí; a jako krůpěj na prstenu třpytí se drobná kvítka rmenu. Tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat. Maminko má, jak je to hezké u nás doma! GALERIE