Fotopříběh Obsah VIETNAM ON: Zaráží Vás věk a rychlost ubíhajícího času? Přiznám se, že při mých padesátinách jsem byl zaražený, přišlo mi to divné. Pomohla mi věta pana Svěráka, že 50 je poslední věk, který jsem řešil, teď už je to jedno. Tohle číslo se načetlo i mojí ženě Ivuš, a protože je narozená pod šťastnou hvězdou, nebyla svojí padesátkou zaražená vůbec. Její věta, je mi páďo a přišla jsem se bavit, už zarazila nejednoho barmana. Chtěl jsem jí udělat radost, a tak jsem jí k padesátinám sbalil kufr plný letenek okolo světa. Měli jsme jen letenky a v každé destinaci zajištěnou první noc. Radost z dárku byla veliká. Jak se blížil termín odjezdu, docházelo mi, co jsem to vlastně udělal. Ano, jsme svoji skoro třicet let, ale téměř dva měsíce každý den pohromadě jsme spolu vzhledem k pracovním i srdcařským aktivitám ještě nebyli… Obava byla zbytečná. Vzhledem k tomu, že jsem se díky srdcařskému projektu Afrika stal nechtěně z kameramana více producentem, řidičem náklaďáku, kuchařem a nákupčím, musel jsem poslední tři roky organizovat v čase i místě spoustu lidí. Nyní jsem znovu po letech objevil krásu a pohodu cestování ve dvou. Nezabili jsme se a jsme spokojení zpátky. Roky si dělám srandu z často citované hlášky Petra Horkého „Svět je dobrý“. Přátelé, ale on opravdu dobrý je! Odletěli jsme na východ a vrátili se ze západu, potkali jsme spoustu zajímavých a vstřícných lidí, viděli jsme krásná místa a hlavní zpráva z celé cesty je: svět je mnohem lepší, než se z pohledu České republiky a jejích médii zdá!!! Když chce člověk obletět svět v trochu reálném čase, jsou to jen přískoky a nikde není moc času. V každé zemi jsme mohli maximálně nasát atmosféru. Budeme tedy v Srdcařích přinášet postupně jednotlivé střípky. A titulek bych mohl změnit na „S padesátkou na krku a Olympusem v brašně“. Olympus nám zapůjčil na cestu typ MARK II. Tenhle foťák mě příjemně překvapil a byl nám věrným a spolehlivým společníkem po celou dobu našeho putování. Zkušenosti fotografa s Olympusem OM-D MARK II Výrazným plusem je nízká váha těla včetně skel. Což je velká výhoda při odbavování kabinového zavazadla. Na palubě pak navíc odpadá namáhavé vzpírání kabinového zavazadla nad hlavu do boxu. Při odbavování máme často problém s profesionální technikou, velikost Olympusu OM-D však není nápadná a nevzbuzuje zájem úředníků. A přitom umí skvělé věci! Chválím kvalitu skel, zejména dlouhé sklo. Nejenže krásně kreslí, ale společná stabilizace těla i skla funguje perfektně. ONa: První destinací byl Vietnam, konkrétně ostrov Phu Quoc a Ho Či Minovo Město – Saigon. Letěli jsme přes Moskvu. Když jsme rolovali, letuška nám jen jakoby mimochodem představila blíže kapitána, prý bývalého kosmonauta Andriyana Nikolayeva. Jméno jsme rozhodně slyšeli dobře, ale raději jsme se přeptali. „Da, on kosmonavt Adriyan Nikolayev,“ pokývala letuška hlavou. Říkali jsme si týjo, sám kosmonaut, to bude jízda, tedy let. A opravdu. Při startu to vzal skoro střemhlav, až jsme se navzájem ujišťovali, jestli si nespletl raketoplán a naše letadlo Boeing 777-300. Pak jsme celý let prospali. A přistání? Ukázkové. Chtěla jsem Adriyana na letišti zahlédnout, ale nepodařilo se. V životě jsem moc kosmonautů nepotkala a teď nám rovnou kapitánoval. Už jsem se těšila, jak se budu vytahovat kamarádkám. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem si pak Nikolayeva vygooglila. Zemřel v roce 2004. Tedy, co všechno letušky udělají pro zatraktivnění letecké společnosti, to je k nevíře… To nám ta cesta hezky začíná. Hlavně že jsme na zemi. Ovšem před námi je ještě 13 letů. Uf! S kým jsme skutečně letěli, je už nepodstatné. Jen si přeji, aby ti kapitáni byli skuteční, živí a uměli bezchybně pilotovat letadlo. K vietnamskému zastavení. Země malých lidiček, je jich všude moc a stále se tlačí, předbíhají a strkají do vás. Na to si našinec musí zvyknout. Všichni kolem něco pojídají. Hrozně u toho mlaskají. Jiná kultura. Většina žen drží na ruce dítě nebo dvě. Ženy s dětmi nemají nikde přednost, jednoduše je jich všude moc, a tak se mačkají a různě prosazují. Ale k nám jsou Vietnamci ochotní a úslužní, ostatně známe je takové i z našeho prostředí. Přistáli jsme na Phu Quocu. Nové letiště. Krásné silnice – něco jako naše dálnice. Nestačíme se divit. Všude vidíme malé osoby pohybující se na skútrech. Na křižovatkách se na zelenou rozjede doslova moře motorek. Abychom si udělali obraz života na ostrově a trošku zapadli mezi domorodce, i my jsme si půjčili skútr. Čekali jsme tu jen tradiční vietnamskou kulturu a úchvatnou přírodu, ale setkali jsme se s rychle se proměňujícím a rozvíjejícím Phu Quocem. Našli jsme ostrov plný kontrastů. Na straně jedné se v jižní části ostrova na pláži Long beach budují nové hotelové resorty, obrovské komplexy, moderní mezinárodní nemocnice, golfová hřiště a desítky domů k pronájmu a na straně druhé si Vietnamci nevědí rady s odpadky. Projížděli jsme kolem obřích homolí s hořícími (jistě i toxickými) zbytky všeho možného z celého ostrova. Zápach na jeden nádech jsme cítili po celý zbytek odpoledne. Nejde nám to do hlavy. Ostrov se připravuje na velký nápor turistiky (nové letiště, nová infrastruktura), ale odpadky neřeší. A tento problém je vidět doslova na každém kroku. Zjišťovali jsme, jak to je a odpověď nás překvapila: díky investorům z Číny a Japonska se rozvíjí turistika, ale finance na odpadky se jaksi nedostávají. Prý óbrkorupce. Navštívili jsme kouzelné pláže s pískem jemnějším než jemným. Pláže, na kterých jsme byli jen my dva. Sami a bez pouličních prodavačů. Moře bylo čisťoučké a bohaté na ryby. Jezdili jsme po nezpevněných cestách, kde nebyl ani živáček. Parádní ráj. Projeli jsme si rybářskou vesničku, tady bylo vlídně a příjemně. Rybáři odpočívali v síťových houpačkách, děti se batolily kolem klábosících mamin. Všude něžný klid a pohoda. Moře kolem vesničky mírně zakalené, ale nezapáchající rybinou. Viděli jsme, že tradiční život v přeplněné rybářské vesnici má řád a lidé ho z generace na generaci dodržují. Tiše jsme si přáli, kéž by Phu Quoc zůstal jen původní a příliš rychle se neotevíral světu. Těšili jsme se do Saigonu. Nakonec nám vysvětlili, že Saigon se dnes jmenuje pouze jedna část města Ho Či Min. V životě jsme už pár asijských zemí navštívili a věděli jsme, že města jsou přeplněná k prasknutí. Ale toto město o 8 milionech lidí nás doslova dostalo. Skútry. Jsou všude. A jsou jich desetitisíce. Lidé dělají a převážejí na skútrech snad úplně všechno. Na skútrech žijí. Viděli jsme líbající se mladý pár, maminku převážející miminko, tatínka s několika dětmi, oba rodiče, co vezli na jedné motorce tři děti, pána, co měl za sebou pět nepřivázaných psů anebo muže, co si převážel plynové bomby. Také jsme viděli, jak lidé na stojící motorce obědvají, spí anebo se hádají. Na ostrově jsme mohli oči na skútrech nechat. Tady jsme stáli v němém úžasu na velké křižovatce a hleděli na tu nekonečnou masu lidí na dvou kolech s motorem. Auta se zde moc nevidí. Kam by se taky vešla? Toto město nikdy nespí. Lidé se přemisťují neustále. Ve dne v noci. Rozvoj země jim více klidu a pohodlí nepřinesl. A tak musí pořád usilovně pracovat. Vyjeli jsme do 49. patra Bitexco Tower. Pohled na město z ptačí perspektivy. Vidíme město – staveniště a také rychle se rozvíjející metropoli. Snad ve všech částech města jsou k vidění velké stavební stroje. Pozorujeme život na širokých úhledných bulvárech, pozůstatku vlivu francouzských kolonizátorů. Rozpoznáváme vrcholky věží místní katedrály Notre Dame, budovu opery, tržnici a Hotel de Ville. Je to pohled vskutku zajímavý. Nechceme si nechat ujít deltu řeky Mekong. Vždyť je to řeka dlouhá více než čtyři tisíce kilometrů a pramení až na Tibetské náhorní plošině. V deltě řeky se pěstuje hlavně rýže. Tato oblast bohatá na živiny v půdě je označovaná za zemědělský zázrak. Na vyhlídkovou plavbu přes širokou řeku vyrážíme okolo osmé ranní. Postupně navštívíme úzké kanály mezi plovoucími tržnicemi, místní drobné zemědělce a rodinnou výrobnu kokosových bonbónů. Viděli jsme, jak se nakládá had do vína. Místní specialita. Tady jsem si zase ověřila, že nemusím zkusit všechno. Náš čas pro návštěvu Vietnamu se krátí, ale do programu ještě rychle zařazujeme návštěvu tunelů Cu Chi. To je velký zážitek. Našinec si nedokáže představit, jak stateční a odhodlaní bojovníci Vietkongu museli být. Aktivisté a bojovníci se tu v šedesátých letech zakopávali před Američany. Tunely jsou ručně vykopané ve čtyřech patrech pod sebou (bylo jich celkem asi 250 km) a šířka i výška je okolo 80 cm. Zkusila jsem si dva tunely projít, no spíše prolézt přikrčená v podřepu. Nic příjemného pro nás klaustrofobiky. Měla jsem tu silný pocit strachu z toho, že bych se tu mohla v tunelech ztratit anebo uvíznout. Dnes už je to nesmysl, průvodci si nás pořádně hlídali a kontrolovali. Podmínky pro život v tunelech musely být neobyčejně tvrdé. Vládla tu naprostá tma, bylo tu nesnesitelné horko a velký zápach. Lidé zde žili s netopýry, hady, škorpiony a kousavými mravenci. Vietkongové se naučili používat v boji s nepřítelem jedovaté hady a škorpiony. Nachytali je a nastražili do krabic a ty pak rozmístili tam, kde je Američani mohli přepadnout. A teď už rychle dál do světa. Opouštíme modernizující se, i když stále tradiční Vietnam a letíme do Japonska. Ale o tom zase příště. GALERIE GALERIE