Motonomádi Obsah Na začátku byl nápad koupit staré auto a cestovat po vlastní ose po světě. Pro první etapu jsme zvolili střední Asii, protože je dosažitelná po silnici. Sehnali jsme Škodu 100, rok výroby 1969, pojmenovanou Barča. Náš cestovatelský projekt jsme nazvali Škoda 100 na cestách. Skoro každý se nám smál, že to nejde, že nejsme automechanici a pokud se nám to podaří zprovoznit, tak to nedojede ani do Prahy. A pokud už dojedeme do Asie, tak nás tam určitě zabijí nebo alespoň okradou. Tito pochybovači byli hlavní hnací silou během naší dvouleté přípravy na cestu. Vše jsme si chystali sami, celkem nám to zabralo cca 2000 hodin práce, a během příprav se z nás stali specialisté na renovaci Škodovek. Na cestu jsme vyrazili bez GPS, pouze s mapou a kompasem. Podařilo se nám projet celkem 15 zemí a 16 475 km. Dneska vás zavedeme do nejjižnějšího bodu naší asijské expedice, tedy do Íránu. VIDEO Íránem po stopách Perské říše O íránských hranicích jsme věděli, že jsou tam dlouhé fronty a čeká nás hodně papírování a dlouhá fronta na výjezdu. Je tam také mnoho pomocníků, kteří za úplatu pomůžou s papírováním a také pomůžou vyhnout se výjezdní frontě. Poslední závora je totiž cca tři kilometry od samotné hranice, kde je budova s celníky. Na výjezdu ještě musíte ukázat lejstro, které dostanete u jednoho z okýnek na celnici. Naše informace byly takové, že pokud do toho půjdeme na vlastní pěst, můžeme tam trčet třeba i deset hodin. Proto jsme se rozhodli využít pomoci převaděčů. Za celou proceduru chtěli 15 dolarů a to nám přišlo jako dobrá investice. Během hodiny bylo vše vyřešené, včetně prohlídky vozu a vyplnění karnetu. Celkem jsme dostali osm razítek. To znamená osm front, které jsme díky převaděči předběhli. Dostali jsme i papír, který máme ukázat na výjezdu. Zaplatili jsme smluvenou částku a bylo nám řečeno, že si ještě máme koupit dole u závory pojištění. Nechápal jsem proč, když naše zelená karta platí i na území Íránu. Bylo nám už celkem horko, Jana měla dlouhé kalhoty a košili a na hlavě šátek a já také kalhoty a triko s límcem. Jeli jsme k závoře. Byla před ní dlouhá dvoukilometrová fronta náklaďáků, a ačkoliv jsme se asi půl hodiny snažili objet je, nešlo to. Vjeli jsme i do protisměru k druhé závoře, ale tam jsme se dozvěděli, že nás pustí až poté, co předáme lejstro u závory na výjezdu. Tam se s námi ale nechtěli bavit. Šel jsem se zeptat k našemu převaděči a pojišťovákovi. Řekl mi: „Zaplať 240 dolarů za pojistku a zařídíme ti průjezd.“ Začal jsem na ně hulákat, jestli nespadli z višně, že zelenou kartu mám a platí i v Íránu. Oni na to, že platí, ale je mi k ničemu, pokud chci projet rychle přes závoru. Hádal jsem se jako pes, smlouval jsem víc než vietnamský obchodník asi půl hodiny. Vyplatilo se. Nakonec jsem srazil cenu na 40 dolarů. Pak už byl průjezd hračkou, celkem jsme na hranicích strávili asi dvě hodiny a těch 55 dolarů jsme nelitovali. Kousek za hranicí jsme opět potkali naše staré známé motorkáře z Čech. Také zaplatili 15 dolarů a také se nedokázali dostat k bráně ani na motorkách, tak zaplatili pojistku 220 dolarů! Holt nesmlouvali, no! Teprve v Íránu pro nás začalo to pravé dobrodružství. Teď už jsme nepospíchali a chtěli jsme si všechno pořádně prohlédnout. Od hranic jsme jeli na jih do Persie. U první benzínky jsme si vyměnili další riály za 100 dolarů, ještě s lepším kurzem než nabízí směnárny. Koupili jsme první benzín, litr za devět korun, a také levné cigarety. Ocitli jsme se v jiném světě. Lidé v Íránu jsou k sobě navzájem hodní a byli hodní i k nám. Kdekoliv jsme zastavili, srotily se kolem nás davy. Jedno pozvání domů stíhalo druhé, dostávali jsme jídlo a pití a všichni si nás fotili a fotky sdíleli. Perský záliv už byl na dohled. Jeli jsme silnicí podél zálivu, okolo byly zvláštní skalní útvary. Připadali jsme si jako na Měsíci. Chtěli jsme k vodě, ale kolem zálivu byla poušť, přes kterou jet nemůžeme. Po ujetí asi padesáti kilometrů jsme konečně našli odbočku, která vedla do rybářské osady. Cesta končila přímo u vody. Voda v zálivu byla velmi teplá a všude to smrdělo rybinou. Kousek od břehu byl potopený vrak rybářské lodě. Baruška to dokázala, dojela do nejjižnějšího bodu naší cesty! Pořizujeme nějaké fotografie a dopřáváme si odpočinek. Přemýšlíme, kde sehnat benzín. Poslední benzínku jsme viděli asi tři sta kilometrů odsud a v nádrži už máme jen deset litrů. WEB Je to docela sranda stát u břehu zálivu, po kterém brázdí vlny obří tankery a nemít možnost natankovat. Všechny benzínky jsou zavřené a bez benzínu. Vracíme se do Bushehru, kde jedna velká benzínka byla. Je deset dopoledne a pumpař nám říká, že benzín bude až v pět. Nikam už nedojedeme, nezbývá než čekat. Všímám si, že k jednomu stojanu, který je obestavěn mobilním plotem, jezdí motorky. Tam přeci musí být benzín. Nastartovali jsme Barču, plůtek jsem dal stranou a vjel jsem mezi motorky ke stojanu. Pumpař se brání, ale nakonec nám prodá šedesát litrů za čtyři stovky. Je nám strašné vedro a jsme už dva dny propocení. Oblečení neuschlo ani přes noc. Nedá se nic dělat, musíme do hor, tam není taková vlhkost. Jedeme do Shirazu, kde najdeme nějaký hotel, dáme si sprchu a vypereme šaty. Cestou nás opět všichni zdraví a fotí se s námi. Zaparkujeme ve stínu osamoceného stromu a vaříme kafe. Zastaví u nás nejdřív kamion, řidič nám dává nějaké jídlo a říká, že už nás potkal několikrát. Ihned po něm u nás zastavuje auto, které řídí starší pán a zve nás domů na jídlo. Nejprve se bráníme, ale je neodbytný. Nakonec nás lapí a my jedeme za ním domů. Po pár kilometrech vjíždíme do dvora a jdeme na návštěvu. Doma se sešla celá rodina, manželka, dcery i jejich malé děti. Celý dům je klimatizovaný a na zemi jsou perské koberce. Nejdřív se jdeme umýt a pak usedáme na sedačku. Ženské jdou vařit. Ještě před tím nám přinesly ovoce a pití. Výborná sladká jablka, která pán domu sám vypěstoval na zahradě. Mladší dcery si berou do parády náš mobil. Opět do něj nahrávají vlastní kredit a snaží se rozchodit net. Opět jen perský vyhledávač. No nic, nedá se nic dělat, vzdáváme to. Následuje výborný oběd a pak ještě nějaký čas klábosíme. Docela si rozumíme, mají syna v Rusku a Jana umí rusky, takže nám tlumočí přes sms. Přemlouvají nás, ať u nich přespíme. To s díky odmítáme. Alespoň jedou ještě kousek s námi, dovedou nás do hor a ukazují nám další perské skalní rytiny. Srdečně se loučíme. Nabrali jsme sice časové manko, ale bylo to příjemně strávené odpoledne. Ti muslimové nás neokradli, ani nezabili, ale naopak nás královsky pohostili. Dovedete si představit, že by se něco podobného stalo v Čechách? Vzít nezištně domů smradlavé cestovatele a ještě je nakrmit? Pokračujeme dál do Shirazu a ve vedru (okolo padesáti stupňů) jedeme úsekem cesty, kde asfaltéři dělají nový asfalt. Neuvěřitelné, máme v tom vedru co dělat, abychom jeli autem. Nedovedu si představit, jaké musí být vedro jim. Do města přijíždíme těsně před setměním. Město je to obří, rozlohou asi jako tři Prahy, nemáme šanci najít hotel. Zastavujeme u autobusové zastávky a ptáme se místních mladíků, kde je hotel. Nejsou schopní nám to vysvětlit, tak volají třetího, aby přivezl auto. Mezitím se dozvídáme, že jeli za město na piknik a za holkama. Piknik ruší a dávají nám z chladící tašky kolu. Po chvilce přijede auto a my jedeme za ním. K hotelu jedeme déle než hodinu a půl, během cesty ve strašném provozu do nás zezadu nabourá taxikář. Barče nic není, on přišel o nárazník. Řešíme to úsměvem a potřesením pravicí. Když konečně dojedeme k hotelu, koukáme jako vejři. Chtěli jsme něco levného a před námi stojí sedmadvacetiposchoďový pětihvězdičkový Grand Hotel Chamran. Po dvou dnech v potu opravdu dost páchneme, a tak se jdeme podívat na recepci. Za nocleh chtějí sto šedesát dolarů a to je pro nás moc. Opět smlouváme a nakonec to usmlouváme na šedesát. I to je dost. Ale už nutně potřebujeme koupel a vyprat. A navíc je deset večer, jsme v centru města a je nám jasné, že nemáme šanci najít něco jiného. Jdeme se rozloučit s těmi, co nás dovedli, a já od nich dostávám dárek. Krásnou novou košili, abych prý zapadl. Pikolík nás vede do dvacátého patra a ukazuje nám krásný pokoj. Máme tam i wifi, takže konečně můžeme nahrát nějaké fotky z cesty na web. Když už máme napuštěnou vanu, klepe kdosi na dveře. Za dveřmi je pikolík, který má zlatý vozík na zavazadla a na něm má vše, co jsme měli na střeše. Kanystry, vak s karimatkou a vyprošťovací pouštní plechy. Smějeme se. On chápe, že to asi nechceme. Nedá se nic dělat, lezeme s tím s Janou do výtahu. Dámičky si udržují odstup, kapesníčky na nose, jedna dokonce stříkne parfém. Na parkovišti to zase všechno dáme na auto a pikolík nám jako omluvu namaluje hotel na kapotu. Pak už se konečně vykoupeme, vypereme a vyčerpaní z manželských povinností v Grand Hotelu usínáme. V Íránu je zvykem, že muži vozí své rodiny na pikniky. Většinou se utáboří v zelených parcích nebo u mešit. Když jsme jeli kolem aleje stromů a byl tam dokonce i stín, pozval jsem Janu též na piknik. Místo perského koberce jsem rozbalil karimatky a místo čaje servíroval kávu a sušenky, které jsem dostal. Barče jsem otevřel kapotu, aby se ochladil motor. Ten v těchto parnech trpí samozápaly. I když vypnu zapalování a vyndám klíček, tak motor většinou ještě tak zhruba minutu sám běží. Po chvilce našeho piknikování k nám přijel chlapík na motorce a ptal se, jestli nemáme nějaký problém. Odvětili jsme, že nikoliv. Po chvíli přijel znovu autem s celou rodinou a dětmi a přivezl nám dva obrovské melouny. A opět následovalo velké focení, dětem jsme dali nějaké české sladkosti. Přišlo opět pozvání domů. To jsme odmítli, už jsme měli čtyřdenní zpoždění. Pokračovali jsme dál pouštní krajinou východním směrem. Najeli jsme na okruh kolem města Yazd. Mysleli jsme si, že ho objedeme a budeme hledat tábořiště ještě za světla. Chyba lávky, okruh byl pekelně dlouhý a najednou byla skoro tma. Naštěstí přímo u okruhu bylo odpočívadlo s parčíkem a altány. Rozbili jsme tábor a v altánu postavili poprvé stan, jen jeho první tenký plášť. I v noci je tu čtyřicet a v parku nejste sami a nemůžete se svléknout, ale ve stanu to je jiná, není do něj vidět a my mohli spát nazí a to bylo velmi příjemné. Bohužel nás tady postihly menší střevní problémy, které nás občas provázely až do konce cesty. Prášky pomohly, ale jen částečně. Ráno jsme si dali kafe a vyrazili. Asi padesát metrů od našeho altánu byla velká policejní stanice. Večer za tmy jsme si jí nevšimli. Když jsme projížděli kolem, vyšlo ven několik policistů a vojáků a ukazovali nám palce. Pak jeden z nich zavelel, stoupli si do pozoru a salutovali nám! Čekal nás nyní dlouhý úsek pouští. Stavili jsme se na jídlo u poslední mešity, která byla před pouští. Koupili jsme vejce, cibuli a dali jsme si karimatky mezi perské koberce místních, v přístřešku u mešity. Místní se trochu ostýchali, nejdřív poslali děti. Nakonec se kolem nás srotil dav, podávali nám novorozence a fotili je s námi. Pak chodili i starší. Kolem Barči bylo neustále srocení, všichni si ji chtěli vyfotit. Dostali jsme hromady jídla. Maso, ovoce a zeleninu. Bylo to něco úžasného. Šel jsem do auta, kde jsme měli pár kšiltovek od jednoho partnera a všechny jsem je rozdal. Místní nás začali objímat. Jeden z nich byl učitel angličtiny, takže nám mohl tlumočit. Všichni nám říkali, že nás mají rádi a zvali nás domů. Po této dávce bezprostřední lásky a lidskosti jsme celí dojatí dojeli k benzínce, která byla hned vedle mešity. Naplnili jsme všechny kanystry a vydali se do pouště. Když jsme jeli kolem, všichni v mešitě se postavili, doběhli na krajnici a mávali nám. Projíždíme pouští, je padesát čtyři stupňů a my se modlíme, aby to Baruška přežila. Nelze už ani udržet ruku na kapotě. Myslím si, že by se tam klidně dala smažit vejce. Dneska jedeme do Mashhadu a stále pijeme okolo deseti litrů vody na osobu denně. A v autě už jí máme jen asi sedm litrů. Nakonec vše dobře dopadá a my nacházíme malou osadu se stínem a obchodem. Ihned k nám přijíždí domorodec a nabízí nám pomoc a nocleh u něj doma. Když odmítáme, dává nám alespoň adresu hotelu, který bude cestou. Večer spíme s místními v parku. Nejprve přijde strážce parku a chce po nás poplatek. Vysvětlujeme mu, že peníze nemáme. Tak nám dá stvrzenku a peníze nechce. V parku jsou betonové plochy pro stany. Stan na trávě se stavět nesmí, tráva je tu příliš cenná. My stan postavili na trávě. Hned se seběhli okolní táborníci a už vyzvídají, odkud jsme a kam jedeme. Po chvilce přijde policista a chce, abychom dali stan na beton. Hned se seběhnou místní a vysvětlí mu, že jsme jejich hosty a ať nás nechá. Policajt nám jen popřeje dobrou noc a odchází. Už jen vaříme večeři, dnes jsme sehnali párky, vejce a cibuli. Smažíme párky a cibuli, k tomu volská oka, pochutnáme si a jdeme spát. Ráno se myjeme v umývárně, která je na kraji parku. Pokračujeme dál směrem na východ. Do Turkmenistánu to máme už jen asi pět set kilometrů. Už nyní si uvědomujeme, že do Íránu ještě někdy musíme. Je to úžasná země plná úžasných lidí, plná krásných perských památek. Už nám zase dochází peníze. Jdu do banky, dolary nechtějí, ale posílají mě do jiné banky, kde prý dolary berou. A skutečně, měním už jen za dvacet dolarů, to bude stačit a za zbytek nakoupíme cigarety. Ty v Turkmenistánu nemají, tam je diktátor zakázal prodávat. Mohl by to být dobrý prostředek na uplácení. Stavíme u obchodu, kde prodávají vany a záchody. Ptáme se na wifi, dostáváme heslo, sedáme si před obchod na zem a posíláme domů další fotky. Během chvíle je kolem nás plno lidí, podepisují se nám na auto a my jim dáváme naše samolepky. Chtějí je podepsat. Připadáme si jako celebrity. Nakonec přiběhnou děti s památníky a chtějí také naše podpisy. Při odjezdu se mi rozbíjí karabina bezpečnostního pásu, od této chvíle jedeme až domů nepřipoutaní. Po nějaké chvíli nás staví policajti, kontrolují doklady a upozorňují nás, že nejsme připoutaní. Přehazujeme si pásy alespoň jen tak přes sebe. To jim stačí, obešlo se to bez pokuty. Stavujeme se do obchodu a kupujeme jídlo. Nacházíme stín pod jedním stromem u pouště a dáváme si svačinu. Pokračujeme dál. Už se stmívá a my jsme sto padesát kilometrů od hranic. Najednou nacházíme uprostřed pouště mešitu. Zastavujeme na parkovišti a v přístřešku u mešity rozbíjíme stan. V obchodě mají nealkoholické pivo, pár si jich kupujeme a užíváme si chladivý nápoj. Opět se u nás srocují davy, musíme si zase fotit děti a jejich rodiče. Přijíždí skupina prodavačů melounů. Zajímají se o naši cestu a následně se s nimi musím vyfotit. Dostáváme jeden obří a několik menších melounů. Ráno si do kanystru natáčíme pitnou vodu zdarma a koupeme se v místních sprchách. Zároveň pereme oblečení. Barče lehce teče olej z manžety zadní poloosy. Manžetu dotahujeme a doléváme olej do motoru a převodovky. Od místních dostáváme zmrzlinu. Nedá se nic dělat, musíme jet směr Turkmenistán. Dojíždíme do hraničního města Sarahs. Nemůžeme najít celnici. Nakonec nás k ní dovede voják. Celnice je v tovární čtvrti a vypadá jako skladiště. Na celnici se tvářím jako tvrdé Y. Ujímá se nás celník, který se mnou během slabé půlhodiny oběhá všechna razítka. Zalekne se, když zjistí, že nemáme turkmenská víza. Vysvětluju mu, že máme víza tranzitní a že je budeme kupovat přímo na hranicích. Během přebíhání mezi jednotlivými stanovišti celnice jdeme i kolem auta celníka. Má ho pod plachtou, aby ho ochránil před sluncem. Plachta však leží vedle auta, sundal ji vítr. Pomáhám celníkovi auto přikrýt. Tím si získávám jeho důvěru a on na oplátku vynechává prohlídku vozu. U výjezdu do Turkmenistánu je velká fronta kamiónů a nedá se předjet. Když to vidí voják u závory, běží pro klíč, otevře nám velká ocelová vrata v plotu a pouští nás rovnou k poslednímu vojenskému check pointu. Tam nás čeká ještě jedna kontrola pasů, vojáci odkládají samopaly a podepisují se na auto. Pak už zvedají závoru a my projíždíme přes most nad minovým polem k turkmenskému check pointu. t Chcete Janu s Danem podpořit? WEB