Obsah Příběh Marie Bulínová Nedávno jsem plula na trajektu po Baltském moři. Nekonečné hodiny jsem si krátila lelkováním na větrné palubě. I když v úplně jiných zeměpisných šířkách, při nepřítomném pohledu na neklidnou hladinu vody jsem si vzpomněla na vyprávění Tristana Gooleyho o kapitánu Abhárovi. Ke škodě čtenářů kniha How to Read Water: Clues and Patterns from Puddles to the Sea v českém překladu dosud nevyšla, tak se vám pokusím tenhle příběh převyprávět. Způsob obchodování v Indickém oceánu se kolem roku 1000 n. l. výrazně změnil a podíl na tom nesl právě Peršan Abhár žijící v 9. století n. l. Zvěsti o jeho cestách přestály staletí. Během svého dlouhého života proplul z Persie přímo do Číny hned několikrát. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem kapitána Abhára. Bylo jedno, z jaké paluby nebo snad pod jakým úhlem jsem se díval dolů do Severního moře, všude tam byl. Dokonce se mnou šel odpočívat na lůžko, když byla má hlídka u konce. Byl znepokojivě vytrvalým společníkem a ten nepatrný fakt, že umřel tisíc let předtím, než jsem se narodil, moji ustaranou mysl zrovna neutěšoval. Kapitán Abhár započal svůj pracovní život jako pastýř v Kermánské provincii na jihovýchodě Persie. Práce na rybářské lodi ho zavedla na moře a to předurčilo jeho budoucnost námořníka. Nejprve na jednom z plavidel, která obchodovala na trase do Indie, potom se začal plavit ve zrádných vodách Číny. Tenkrát se myslelo, že nikdo nikdy nemůže podniknout cestu do Číny a zpátky bez vážných nehod. Abhár tak učinil sedmkrát a to na konci prvního tisíciletí! Jak je možné, že toho tolik víme o muži prostého původu, z tak vzdáleného místa na zemi, žijícího před tolika lety? Učinil totiž něco, co projevilo neobyčejné znalosti a chutzpah (troufalost, drzost). To stačilo, aby jeho příběh přežil staletí. Jednou námořník, který také pracoval na obávané trase do Číny, kapitán Shahriyari, přečkával znepokojivě klidný den uprostřed období tajfunů, když spatřil na vzdáleném moři tmavý objekt. Vyslal tedy na moře malý člun se čtyřmi námořníky, aby tuto podivnou tečku vyšetřili. Když se přiblížili k tmavému objektu, objevili známou tvář; respektovaný kapitán Abhár poklidně seděl na kánoi s ničím než zvířecí kůží plnou vody. Když se vrátili a podali o tomto zvláštním objevu zprávu, Shahriyari se zeptal, proč ho nezachránili a nedostali na palubu. Posádka odpověděla, že se o to pokusili, ale kapitán Abhár odmítl vyměnit svou malou kánoi za jejich velké plavidlo. Dokonce prohlásil, že je takto naprosto v pořádku a že je ochoten se k nim připojit pouze pod podmínkou zaplacení 1000 dinárů. Kapitán Shahriyari a jeho posádka o tomto bizarním návrhu přemítali. Zvěst o Abhárově moudrosti a jejich strach z nepříznivých povětrnostních podmínek, které převládaly, způsobil, že souhlasili a Abhára na palubu zvedli. Když byl na palubě, neztrácel už Abhár čas dožadováním se dohodnutých tisíce dinárů (i tak je ale nakonec dostal). Požádal Shahriyariho a posádku, aby se usadili, poslouchali a dodrželi jeho povely. Oni tak učinili. „Al-daqal al-akbar!“ zakřičel kapitán Abhár. Vysvětlil všem, že jsou ve velkém nebezpečí. Musí odhodit těžký náklad přes palubu, podřezat hlavní stěžeň a hodit ho tamtéž. Potom měli odřezat lano k hlavní kotvě a nechat loď driftovat. Posádka uposlechla Abhára a dala se do práce, přestože to nebylo snadné – tři věci, kterých si námořní obchodník cenil nejvíce, byly totiž právě náklad, stěžeň a hlavní kotva. Byly to jejich hmatatelné ikony bohatství, dopravy a bezpečí – důvod, pro který riskovali životy, i příčina, proč ještě žili. Ale učinili, jak jim bylo řečeno a potom čekali. Třetího dne se na obloze začal zvedat oblak, až vypadal jako maják stojící před nimi. Znenadání se rozpustil a zchumlal zpátky do moře. A pak je zasáhl tajfun. Zuřil tři dny a tři noci. Nově nabytá lehkost lodi však dovolila pohupovat se přes vlny a útesy jako korkovému špuntu. Místo rozbití a utonutí byli zachráněni. Čtvrtého dne vítr ustal, a tak byla posádka schopna bezpečně se dostat do Číny. Na cestě zpátky z Číny byla loď opět naložena novým nákladem. Kapitán Abhár na jistém místě poručil zastavit. Vyslal na vodu malý člun s námořníky, aby našli svoji hlavní kotvu, kterou dříve museli odříznout a zanechat na útesu. Posádka byla ohromena. Ptala se Abhára, jak věděl, kde kotvu hledat, a jak se mu podařilo předpovědět tajfun s takovou přesností. Vysvětlil, že znalosti měsíce, dmutí moře, větrů a chování vody to udělaly dokonale přímočaré. A tak mě hluboká intuice a porozumění kapitána Abhára pronásledovaly na mé cestě ze Skandinávie. Moudrost, která umožňovala Abhárovi číst znamení, nebyla nalezena v žádné ze zkoušek, které jsem složil, ale určitě existovala. Tradiční arabští navigátoři měli pro tyto znalosti označení. Něco, co dovolovalo číst fyzická znamení vody. Pár jedinců s touto schopností mělo „isharat“. t