Cestopis Obsah Středa 16. srpna 10:00 Z Koobe Fora vyrážíme docela pozdě, ale do setmění bychom do Loiyangalani měli dojet. Cesta už má být sjízdnější, tak zastavujeme, kocháme se, zajedeme se podívat i na úpatí skalního masivu na zkamenělý les, kde leží rozlámané kmeny takového průměru, co patří do vysokého pralesa. Chce to v téhle suché buši hodně velkou představivost. Kmeny zkameněly i se všemi detaily, s vadami dřeva, letokruhy a polámanou kůrou, tak do nich ťukáme kamínky, abychom se přesvědčili, že už to fakt není dřevo. Není. V Hornbachu se mají na těch umělých replikách dřeva co učit. 15:00 Jsme u jižní brány NP a hlídač chce vidět vstupenku. Je to první brána, kterou míjíme, tak si ji chceme koupit tady. To není možné, musíte na hedkvótrs. Tak jedeme dalších devět kilometrů na hedkvótrs a z dálky na nás svítí stádo pruhovaných zeber a pár antilop, tak se za tu zajížďku ani nezlobíme. První zebry a antilopy, co vidíme! Kupujeme vstupenku a cestou zpět zas vidíme ty zebry, i s malým zebřím hříbětem. David se směje a jen opakuje „Ty vole, Afrika…“. 16:00 Vyjíždíme ze Sibiloi, dolili jsme plnou nádrž a spěcháme k jižní části jezera. Navigace je poněkud zmatená, rozchází se s pokyny dvou Němců, co to tu projeli týden před námi. Raději poslechneme ty Němce. Je to docela zajížďka na východ, ale asi po hezčí cestě. Krajina se zase mění, zeleň přidává, vítr si hraje v rozkvetlých stéblech trav a mění louky v rozbouřené moře trávy. A pak tráva zase mizí, stáda velbloudů, písek a černé lávové kamení a světe div se, jsme zase na poušti. Já nevěděla, že v Keni jsou pouště: Poznatek z pouště č. 1 – V Keni jsou pouště! 18:00 První auto, co potkáváme za celé dva dny, je policie, která jede do North Horr. Odklízím z cesty zrovna šutr, co je moc vysoký, abychom ho přejeli, oni se jen šklebí, protože mají asi o patnáct čísel vyšší auto a takové šutry přejedou jako nic. Říkáme jim, že máme společnou cestu, takže se budeme držet za nimi. Jasně, za nimi jsme se udrželi asi dvě minuty, po pěti minutách jejich lendrouvr vidíme na obzoru a po hodině, kdy už zapadá slunce a hodilo by se mít doprovod, je už nevidíme vůbec. 20:00 Dvacet kilometrů před North Horr odbočujeme na zkratku po silnici C77 na Loiyangalani, kam se chceme dostat. Už je tma, ale ještě chvíli můžeme jet, alespoň na tu C77. Pořád drhne řazení, ale to snad nebude takový problém. David zase zastavuje kvůli velkému šutru. Mám ho jít oddělat? Ne, couvnu si. David řadí zpátečku a jede pár metrů dozadu. Před autem se ve světlech zaleskne obří černá louže. David okamžitě vyskočí z auta, běží se podívat dozadu, nadává a běží vypnout motor. Mari, tak jsme dojeli… To není dobrý, cejtím zase srdce až v krku a jdu se podívat ven. Z olejové vany cedí olej, asi jako když obrátíte PET láhev vzhůru nohama. Já se v autech moc nevyznám, ale když vidím tohle, tak je i mně jasný, že to asi nepojede. To je fakt konec. Tomu říkám zoufalství, naposledy jsem se tak cítila po krádeži v Mekele. Fouká silný vítr a jsme hned celí zaprasení od kapiček smrdutého černého oleje. David zkouší zastavit busíkovo krvácení, ale nevím, nevím, kolik oleje zachrání. Je jako kominík a já ho musím hnát z auta pryč, ať všechno neumaže. My jsme prorvali olejovou vanu? Ptám se Davida, to si pamatuju, že se komusi stalo a byl to dost velký průšvih. Ne, asi jsme na tom off roadu a teď na kamení vyklepali šroub, kterým se vypouští olejová nádrž, a taky že se vypustila. Hledáme ten šroub, ale už je noc, tak to nemá cenu. Jestli jsem v Mekele měla hrůzu a strašný pocit, že to může být i konec cesty a že se možná vrátíme domů, tak teď mám hrůzu a pocit, že z tak fatální situace už se nedostaneme a žádný domů už nikdy nebude. 21:00 Co teď? Ráno moudřejší večera. Tak kempujeme uprostřed cesty, s busem na tom lávovém kamení nehneme ani o metr. Těšila jsem se, jak dnes pěkně zastavíme, uvařím a odpočineme si po náročné cestě. Nakonec na jídlo nemáme ani pomyšlení. Jdeme spát a oba nás celou noc trápí noční můry. hrabeme se ze dna Čtvrtek 17. srpna 6:00 David jde jako ranní ptáče hledat šroub a já se ještě válím, po ránu je mi nějaký šroub úplně někde. Jsme uprostřed pouště, kolem je jen černé a šedivé kamení, nikde nikdo, ani signál tu nechytíme, fouká ukrutný vítr, který všude víří prach. Pokaždé, když otevřu dveře auta, nahrne se prach dovnitř a postupně přikrývá všechny naše věci. Zkoušíme poslat alespoň SMSku policistovi Christopherovi v Illeretu, třeba tomu signálu vítr pomůže. Neodesláno. 7:00 Vstávám a dělám snídani, moc toho nemáme, pár sušenek, kafe a čaj do termosky, tuším, že dnes přijdou vhod. Pojedeme na kolech na silnici C77, to je ta hlavní, mezi městy North Horr a Loiyangalani, a tam si někoho stopneme o pomoc. Je to jen 18 km, na kolech jsme tam za chvilku. 9:00 Sbalíme všechny cenné věci (až na bus – ten se na kola nevejde) a vyrážíme. Ujedu asi patnáct metrů a táhnu kolo zpět k autu, protože na bromptonu se kamennou sutí vůbec nedá jet. Blbý nápad. Necháváme kola v autě a jdeme pěšky. Ještě si odskočím: Poznatek z pouště č. 2 – Čůrej po větru, jedině po větru! Pokud fouká hodně, ani to ti nepomůže. 10:00 Vedro, silný protivítr, monotónní cesta, před námi buď kilometry suti, kilometry písku nebo kilometry písku se sutí. Slunce pálí, i přes to vedro mám na sobě svetr, abych se nespálila. Trek snů. Ale tam za obzorem už musí být ta cesta a tam si přece někoho stopneme. Sedáme si na kámen, pijeme, otvírám termosku s kávou, do které jsem přidala zbytek drahocenného mléka z Etiopie: Poznatek z pouště číslo 3 – Dávat v poušti mléko do kávy je blbost, zkazí se mléko, zkazí se celá káva! 11:30 Už jsme na C77, na té hlavní, která ale vypadá stejně jako ta cesta v poušti a provoz je na ní taky stejný, čili žádný: poznatek z pouště číslo 4 - To, že má silnice číslo, neznamená, že je asfaltová nebo že je na ní provoz. Je to úplně stejný off road jako neznačená cesta a nejede po ní nikdo! Alespoň je tu signál. SMS Christopherovi se odeslala. Ploužíme se vysíleně po „silnici“, do osady Gus už to má být jen čtyři kilometry. Oba nás bolí kyčle. Asi bychom měli na tom roudtripu začít nějak sportovat. Christopher volá, špatně ho slyším, když ho slyším, špatně rozumím jeho ingliš. V Ileretu mají slabý signál. Voda došla, dáváme si horký čaj, a kdo by to byl řekl: Poznatek z pouště číslo 5 a 6 – Už sis vzal do pouště vodu? Běž zpátky a vezmi si dvakrát tolik! I horký čaj je v poušti úplně boží! 12:30 Sedíme v Gus na stinném zápraží opuštěné školy. Nikde ani živáčka, nevím, kdo nám tady pomůže. Vodu jsme dopili, ale oba bychom vypili ještě tak dva litry na ex. Přichází Daniel, vysvětlujeme mu, co se nám stalo a on nás vede na místní policii, resp. na místní protiteroristickou jednotku: Poznatek z pouště č. 7 – V Keni nejsou jen pouště, jsou tu i protiteroristické jednotky. Teroristé už tu prý nejsou. 13:00 Místní protiteroristická jednotka má velké pochopení, bohužel mají jen dvě auta, jedno je porouchané v servisu a druhé někde na výjezdu. Volají do North Horr (jsou rychlejší než místní stodvanáctka, těm jsme volali před půl hodinou o číslo na policii v North Horr a ještě nic neposlali), ale ani tam nemají žádné auto k dispozici. Dostáváme dvoulitrovku vody a oběd, rýži s fazolemi. Miluju je: Poznatek z pouště č. 8 – V poušti stačí k lásce málo. Většinou je to voda. Volá Christopher, vysvětluji s vypadávajícím signálem situaci a on zkouší ještě auta NP Sibiloi. Ne, ne, nikdo. Tak nás Daniel bere do své části vesnice, kde všichni koukají, kde jsme se vzali a nevěří, že jsme ušli dvacet kilometrů pouští. Koukají na nás, kroutí hlavami a asi si je tím trošku získáme: Poznatek z pouště č. 9 – Ukaž lidem v poušti, že umíš trpět, budou se s tebou bavit jako se sobě rovným a ne jako s „muzungu“, čili bělochem. 14:00 Paní Sori nám uvaří typický sladký čaj s kozím mlékem a s chlapama se řeší, kdo má auto, co odtáhne naše auto, a kde vezmeme mechanika a náhradní šroub a olej, a kde auto necháme: Poznatek z pouště č. 10 - To, že jsi v civilizaci, neznamená, že někdo má auto. Pokud na silnici není provoz, nikdo auto nemá! Ukazujeme jim na fotkách, jak bus vypadá a kde stojí. Oni hned vědí, kde to je. David nasedá s Danielem a řidičem na motorku a jedou k busu změřit průměr toho ventilu, ať můžou mechanikovi dát vědět, kolikátku šroub potřebujeme. Odjíždějí, David jede poprvé na motorce ve třech, oproti místním je komicky velký, vosa na bonbónu. Všechny děti z vesnice se smějí. Chodím vesnicí a fotím si kulaté barevné chýše se slaměnou střechou, co vypadá jako ostříhaná na mikádo, krásné omítky, děti v prachu. „Mikáda“ jsou „ženské“ chýše – vaření a spaní, klasické domky se sedlovou střechou jsou „mužská“ stavení – zásobování, materiál a zábava. Pozvou mě mrknout se do mikáda, ve kterém jsou překvapivě hned tři místnosti, z poloviny kuchyň, voní to tu tím typickým kozím čajem, ze čtvrtiny jedna pryčna – postel pro manželku a děti, ze čtvrtiny druhá pryčna – postel pro manžela a sex (tak mi to řekli). 15:30 Kluci na motorce se vracejí, David sesedá z motorky a bolí ho nohy, asi z treku i ze sezení na motorce. Bus je prý v pořádku, změřili ventil, vypili poslední vodu a hlavně jeli zkratkou mimo cesty, která měla jen asi deset kilometrů! David ve vesničce po cestě dostal typický čaj s velbloudím mlékem, co se prý „nedal“. 20:30 Ještě pořád čekáme ve vesničce, až se vrátí jediný majitel vozu v Gus. Už jsme prošli takovým menším hysterákem, kdy jsme se sbalili, že jdeme zpátky k autu, protože se trochu bojíme, aby si tam na něj někdo nebrousil zuby. Ale místní nás ukonejšili, nalili další hrníček čaje, další talíř fazolového rizota, a že tady nikdo nekrade. Tak věříme a čekáme. S místními je fajn řeč, nejfrekventovanější slůvko je „inděru“: Poznatek z pouště č. 11 – „Hakuna matata“ se v jazyce místního kmene řekne „inděru“. Je to univerzální odpověď na cokoliv a znamená něco jako „žádný problém, vše ok“. 22:00 Auto je tu! Není to džíp, ani lendrouvr, nýbrž obrovský starý mercedes náklaďák. Už ani nedoufám, že by se s námi chtěl řidič bavit ještě dnes, ale milý Molu vykoukne z okénka, zasvítí bílými zuby, zaleskne jasným okem a že jedeme. Tak nasedáme do spektakulární kabiny stařičkého stroje, nad námi otevřené kruhové střešní okno průměru asi metr, kterým dovnitř svítí tisíce a milióny hvězd a mléčná dráha oblohy bez jakéhokoliv světelného smogu. Můžeme v kabině vstát, vystrčit hlavu ven a kochat se panoramatickou noční scenérií. 23:00 Terén se začíná zvedat, cesta mizet, suchá říční koryta jsou hlubší a hlubší, skáčeme po balvanech a hrbolech nesjízdného terénu. Řidič ale nezpomaluje, hrne si to náklaďákem konstantní rychlostí, nadskakujeme, až nám hlavy létají do toho famózního střešního okénka a já, světe div se, v tomhle vypjatém adrenalinovém okamžiku usínám. už máme bus Pátek 18. srpna 00:00 Probouzím se obzvlášť silným trhnutím hlavy, vyjíždíme dunu lávového kamení, v úplné tmě na hvězdami osvětleném obzoru zahlédnu lesknout se náš bus. Protahuji krk, vzpamatuji se a jsem hrozně ráda, že jsme po celém dlouhém dni zase u busu a on je celý (až na tu louži oleje černající se na kamení pod busem). Naše odtahové lano má jen tři metry, což v tomto terénu nebude stačit, tak ho kluci (jsou tu s námi a řidičem ještě tři černoši z Gus) nastaví ocelovým lanem, jež najdou na korbě náklaďáku). Dohodneme se s řidičem Molu, ať jede po „hlavní“, tedy po té, kterou jsme šli pěšky, protože tou krkolomnou zkratkou by to s busem na laně bylo bez šance. 01:00 Bus už je na cestě, David kroutí volantem, vyhýbá se největším šutrům, já natáčím, ale je to jako točit gorily v mlze. Hlídám, jestli je lano dostatečně napjaté. Cesta jde pomalu, je tu pár úseků říčních balvanů, kde se s poskakujícím busem lano přetrhne, tak ho musíme několikrát upravovat a svazovat. Na předposledním brodu David zapomíná brzdit a vjedeme na tažné lano. Dramatická chvíle, lano se omotá kolem levého kola, David kleje a kontroluje, jestli nezničil brzdu. Zdá se, že brzdy fungují, tak pomalu pokračujeme. Před každým kopcem dolů nás teď černoušci upozorňují, ať brzdíme, což je otravné, ale pochopitelné, protože chyba byla na našem přijímači. 03:00 Jsme v Gus, stále fouká. Bus se v poryvech větru kýve ze strany na stranu. Kluci nám přejí dobrou noc, jsou unavení a sjetí (kluci pili a Molu žvýkal nějakou drogu, bez drog by s námi takhle pozdě nikdo nejel, nám místo drogy posloužil strach a adrenalin). Rozkládáme postel a okamžitě spíme. 08:00 Stále fouká, do auta začíná pařit pouštní slunce a kolem už se rojí zvědavé děti. Úplně zpocení vstáváme a vrháme se na opravy. Vesnička je postavená v poušti na hřebeni hory a o nějakých zpevněných nebo travnatých plochách se nám může leda tak zdát. Prachové peklo pokračuje. David zatejpuje brzdovou hadičku, kterou jsme včera tažným lanem málem urvali, u místních sháníme šroub daného průměru do olejové nádrže a sláva, jeden najdou. 9:00 Sbalíme batoh a hledáme řidiče motorky, který nás odveze do North Horr. Ve vesnici se kvůli tomu semele menší hádka až rvačka a po půl hodině dohadů a upozornění, na co si dát pozor po cestě: Poznatek z pouště č. 12 – Dávej si pozor na hyeny, bandity a písek. Nasedáme na motorku. Řidič vpředu, David uprostřed, já s báglem vzadu. Jedeme pouští strašným terénem. Jsem celá zaťatá, jak mám neustále pocit, že to položíme na každém šutru nebo duně. Řidič si ale pustí hudbu z repráku a má totální pohodu. My s Davidem občas na dunách musíme jít pěšky, neb na písku se motorka nedá moc ovládat, dopíjíme poslední doušky čaje, a když dojedeme do North Horr, už úplně v mrákotách sháníme vodu a pijeme jako velbloudi, co přešli Saharu. 11:00 V North Horr hledáme, kde proměníme eura na keňské šilinky. My už máme jen pár peněz a musíme vyměnit na odtah, olej a díly, co potřebujeme. Tlustý spokojený otec na faře (asi jediný obézní člověk v regionu) nám nepomůže, tak nás ve městě odchytí hyperaktivní týpek, který pořád kecá, ale pomůže nám najít bankéřku (také tlustá, dobře, obézní jsou tu dva a movitost se zde evidentně podepisuje na váze), co nám načerno promění, ukáže benzínku, kde koupíme olej a silikon a docela marně se snažíme sehnat i nylonovou těsnicí pásku. Chcípáme vedrem, plahočíme se městem, ale víme, že musíme sehnat vše. Teď, nebo nikdy. 12:30 Stavujeme se na oběd, jak jinak než rýže s fazolemi, úplně neochucená, bez soli se to moc nedá jíst, ale stejně sníme všechno. Týpek pořád něco mele a já už se musím ohradit, ať není tak intenzivní a prostě drží hubu. Zmlkne a já mám hned výčitky, že jsem zlá, přitom on nám asi chce opravdu pomoct. On chvíli vydrží nemluvit, ale pak spustí nanovo, tak mě stud za vlastní chování brzy přejde. David na ty jeho kecy ještě před chvilkou nadával, ale už ho asi ani nevnímá, jen zpoceně heká a zaslechnu, jak bručí, že cestu zpět fakt nedá. Tak vyprosím u babek v mikádu pokrytém šátky, zda by neměly jeden šátek na hlavu pro mého nebohého bojfrenda. Koukají na mě jako na zjevení, asi se jim ještě nestalo, že by od nich žebral muzungu, ale z vedlejšího mikáda přinese dívka růžový šátek s motýly, David ožije a je z něj hotový Emanuel. 16:00 Nakonec vítězoslavně seženeme i tu instalatérskou pásku a můžeme vyrazit zpět. Řidič nám pustí jedinou píseň, co má v angličtině, jakési regé, a asi aby nás uctil, pustí ji ve smyčce, takže ji posloucháme tak stokrát za sebou. Je už také unavený, tak nás žene pěšky přes duny a brody častěji než po cestě sem, batoh mi ztěžkl o pět litrů motorového oleje a nebýt Davidova nového motýlího šátku, v jehož stínu schovám hlavu i já, tak cestu zpět asi taky nedám. 18:00 Šťastně zpět v Gus, začínáme opravovat, všechno máme, všechno víme a já jen čekám, kdy přijde ten zádrhel, kterým se to celé zase posere. Asi čtvrt litru oleje se mi cestou rozlilo v batohu, ale to je detail, jinak vše plyne, jak má. Odmontujeme nádrž, vyčistíme, zašroubujeme s páskou, zasilikonujeme, zalepíme všemi možnými i nemožnými lepidly, zapudrujeme, necháme uschnout a nainstalujeme zpět. 23:00 Zatímco opravujeme, kecáme s Molu a místními kluky (všechny holky jsou schované v mikádech). Jsou zvědaví, jak se máme v Česku, tak jim povídáme a sami zjišťujeme, jak tady žijí oni, o jejich kmenech, školství, kolonizátorech, dobytku. Jsou hrozně prima, při vší té smůle jsme asi měli štěstí, že jsme narazili na takovou fajn vesničku. (UKÁZKA Z KNIHY BUSNY: TAM ) jota.cz