ZAMYŠLENÍ o MUŽSKÉM MOZKU I O TOM, JAK ROZUMÍM CHLAPŮM. Lucie výborná MISTROVSTVÍ SVĚTA V BĚHU S MANŽELKOU FINSKO Mám část mužského mozku. Hájím chlapy proti všem feministkám světa. Miluju motorky, motory, vysoké hory i hluboké ponory. Neříkám manželovi, co by měl dělat a jak. Umím mariáš, chutná mi pivo a rum. A stejně mu to zbaštím. Tedy: zbaštila jsem. Na Mistrovství světa v běhu s manželkou, kde jsme se ocitli impulzivně, bez tréninku a bez názoru, jsme se s manželem dohodli: jediným cílem je doběhnout, aby Česká republika, reprezentovaná námi jako historicky prvním párem, neutrpěla tady, ve Finsku, ostudu. O nic jiného nešlo. Prostě ten běh, jehož cílem je běžet s manželkou libovolně nesenou tak, aby se nedotýkala země, dokončit. Zblajzla jsem to manželovi i s navijákem a byla jsem tedy v klidu: o nic tu nejde. 300 metrů se mnou muž poběží, já se budu držet a společně tak překonáme dvě dřevěné překážky a vodní příkop (poměrně hluboký). Z té strouhy se nějak vyhrabeme a 300 metrů, to se v nejhorším dá i ujít pěšky. Naše první společné mistrovství světa. Manžel jich sólo absolvoval zhruba desítku, odnesl si z nich mnoho titulů, včetně dvou titulů vicemistra světa v sumó (a to je víc než mistr světa, žejo !!!) Takže se nemám čeho bát. Já mám sice za sebou jen krajské přebory a několik mistrovství republiky, ale dáme to! Jasně že to dáme. O nic nejde. Dohodli jsme se. Nikdy jsme to netrénovali, jde jen o to závod dokončit. Do finále Mistrovství světa v běhu s manželkou se vbíhá po dvojicích. Tedy dva a dva páry proti sobě, nejde o vylučovací systém, ale o nejlepší čas. Tribuny ve finském Sonka Jarvi šílí, je léto, jsou tu stovky lidí. „O nic nejde,“ říkám si. „Jen musíme doběhnout.“ Na start nastupuje celkem sportovní dvojice a vedle nich si na čáru stoupá i vlk v kožichu s parádním ocasem, který ponese svou Karkulku. Přestávám si dělat starosti, zejména když se po této partě v prostoru startu objevují pán a paní skřítkovi celí v zeleném, Darth Vader se zajatou princeznou a několik sportovně oblečených párů vzápětí vystřídají pán a paní Obelixovi a skupinka na modro natřených Šmoulů. Manžel se směje, ještě dvě dvojice a jdeme na čáru. Pohoda. Hlavně doběhnout. Před námi jsou na startu dvě sportovní dvojice, vypadají nechutně namakaně. Nu což, předskokany si člověk nevybírá. Máme číslo 19, manžel pátrá po osmnáctce a přitom opakuje kouzelnou mantru: „Musíme jen doběhnout.“ A pak se to stane. I já, s půlkou mužského mozku, tudíž částečně vybavená k předvídání mužských reakcí, zcepením úžasem. Ke startovní čáře přicházejí naši soupeři: ona drobounká, on rozhodně ne vyšší než 165 cm. Zachycuji pohled svého manžela a vím, že se blíží katastrofa: jsme uprostřed Finska, v zemi nikoho, v městečku, kam cíleně nezajedete, protože ničím neoplývá, v místě, kde nás nikdo nezná, a přesto je všechno špatně. Oči mého muže jsou již podlity krví a pohoda našich předsevzetí – hlavně závod dokončit – je ta tam. Dvoumetrový Jaroslav z výšky přehlédne miniaturního mužíka s jeho útlou žínkou a vypadne z něj „vzrůstově nekorektní“ věta, které jsem se bála: „Nenechám se předběhnout od nějakýho zas..nýho trpajzlíka!“ klepnout na foto SONKA JARVI Celý ten zájezd byl vlastně z kategorie „bizzar“. Asi 14 dní před mistrovstvím přišel muž s rozzářeným zrakem a větou: to musíte vidět! A já následně spatřila nějaký šot z minulého šampionátu. Nemuseli jsme se na sebe ani dívat, ono: jedem ! se paralelně usídlilo v obou myslích. Pak to bylo bleskurychlé: letenky po internetu, pronájem auta, v pátek po práci odlet a noční přílet do Helsinek. Jaroslav pronajal při svých dvou metrech vozítko Smart a jeli jsme celou noc. Úmysl shánět nocleh v hotelech po cestě bez předchozí rezervace narazil na problém: v červenci vypuká ve Finsku celonárodní dovolená a hudební festivaly, nejlepší je mít s Sebou pro jistotu stan a spacák. Neměli jsme z toho nic. Ráno v Sonka Jarvi bylo za rozlámanou noc v autě odměnou. Vzduch voněl, provinční městečko se zvolna probouzelo k velké slávě a já chodila po areálu závodu jako omámená. A myslela přitom na Miloše Formana. Ano, tady by byl šťastný. Ano, tady se odehrává „Hoří má panenko“ v té nejkrystaličtější finské podobě. V areálu kolem sportovní haly místní školy a atletického oválu se odehrává celonárodní pouť. Starosta zavelel a kdo z městečka a okolních vesnic něco umí, neváhá to tu předvést. Místní umělec Karri řeže motorovou pilou sochy medvědů a sov, Jukka a Pekka smaží grundle, protože jejich recept je široko daleko nejlepší. U stanu stojí místní šraml a vyhrává tak falešně, že by Miloš Forman ržál rozkoší. Nedaleko parkuje série historických automobilů, včetně traktorů a autobusu, který skutečně patřil k pradědečkům svého druhu ve Finsku. Slyším už i vyvolávat moderátora a chvěju se: mám raději fotit nebo závodit? Tenhle travelpunk je pro Srdcaře jak ušitý! Kolem startovní dráhy se srocuje dav. Šraml přerušuje reprodukovaná hudba a výkřiky moderátora, kolem se motají filmaři a svá stanoviště u vodního příkopu si zabírají dvě zásadní postavy: záchranný potápěč a vousatý harmonikář, který bude následně drama u vodního příkopu podbarvovat temnými tóny svého nástroje. Přebíráme startovní čísla… a ten zbytek už znáte. V CÍLI Doběhli jsme. Vlastně jsem manžela nikdy v životě běžet neviděla, až tady. Historicky poprvé, ale stálo to za to. Mělo to jedinou chybu. Rozhodli jsme se zvolit závodní polohu, kterou suverénně nahazovali ti největší profíci. Jevila se nejefektivnější, leč pro ženu je mírně řečeno nepohodlná. Nemá cenu se rozepisovat, na fotografiích je to hezky vidět. Zatímco žena – tedy já – má svou zadní část za manželovou hlavou, on má svůj zadek de facto před mým obličejem. Nemohla jsem tušit, co to v běhu prakticky znamená, neboť když jsme se chtěli před odletem dopustit v Praze nácviku, dostávala naše devítiletá dcera hysterické záchvaty a ječela, ať toho okamžitě necháme, že tááámhle někdo jde a ona se za nás stydí. Zkouška ohněm proběhla tedy až na Mistrovství světa a musím říci, že když se můj dvoumetrový kolos se mnou rozběhl ze všech sil, nezbývalo než se držet a modlit. Potupná idea, jak nás trpaslík s trpaslicí předbíhají, nás na finálové listině vehnala díky zběsilému tempu mého muže téměř do poloviny celkového startovního pole. Dostačující satisfakce i bez medaile. A já už si ty kecy odpouštím. O mužském mozku i o tom, jak rozumím chlapům. Stejně mu zas skočím na špek. Zase za rok. a klepnout na foto