Remedios je malé provinční městečko, pyšnící se tím, že je jedním z prvních španělských měst v Novém světě. Dost málo na to, aby se tam jen tak nějaký turista vypravil. Podstatný je tam 24. prosinec každého roku. Ten den je důvod k cestě setsakramentský, koná se zde slavnost las parrandas. Jindy mírumilovné město se rozdělí pomyslnou hranicí na severní a jižní část, bojová linie rozpůlí i centrální náměstí José Mártího, kde se všechno semele. Obyvatelé se stávají členy soupeřících táborů Orlů a Kohoutů. Část týmu připravuje obří světelné poutače, druhá parta vyrábí gigantické alegorické vozy, trabajos de plaza. Antické sochy, třímetroví papoušci, bohyně ve fantaskních róbách, neuvěřitelné barevné kombinace a kreace snesou srovnání i s karnevalovým rejem v Rio de Janeiru. Zatímco brazilský karneval je světově proslulý, o tom maličkém v Remedios se zatím moc neví. Příprava vozů trvá stovky hodin, které obětují soutěžící jenom proto, aby porota rozhodla v jejich prospěch. „Tradice soupeření Kohoutů a Orlů trvá v našem městečku spoustu let, alespoň čtyřicet roků. Mně je sedmdesát šest a mé manželce osmdesát šest,“ galantně představil stařík svou paní. „Žijeme v emedios od narození, tak to musíme vědět!“ Už od rána na zatím docela tichém náměstí pracují jeřábníci, montéři a elektrikáři, kterým jsme pro jejich neortodoxní přístup k bezpečnosti říkali dráteníci. Měli plné ruce práce, noc se kvapem blížila. Do uší bila neúprosná muzika, kolem tlačenice tisícovek lidí. Průvod se jako tlustý had vinul kolem náměstí, v jehož rozích zatím chlapíci s podivnými záblesky v oku rozestavěli široké roury. „Bude tu ohňostroj,“ říkali a my netušili, co se pod těmi slovy doopravdy skrývá. „Jak dlouho jsme to připravovali? No dva měsíce. A počkejte, něco uvidíte! Jestli to je nebezpečné? No, asi není, nene, tady žádné riziko nehrozí.“ V jediné chvíli nebylo slyšet vlastního slova. Lidé v panice pobíhali sem a tam, snažili se najít nějaký úkryt. Během pár minut se náměstí zahalilo do kouřové clony, nebylo vidět dál než na dva, tři metry. Když naše záběry viděl jeden z českých válečných zpravodajů, řekl, že mu to připomíná demonstrace a nepokoje v nebezpečných oblastech. „Omyl, příteli,“ uváděl Petr věci na pravou míru, „toto jsou naopak svátky míru a pokoje tak, jak si je představují Kubánci v městečku Remedios.“ Ohlušující rány, úprk kamkoli, kde je alespoň iluze úkrytu. Ďábelští ohněstrůjci pobíhali jako malé děti. Ale až v noci prý přijde skutečný bengálský oheň. Rum tekl proudem a my doufali, že alespoň někdo zůstane střízlivý. Když jsme si mysleli, že ohnivá estráda skončila, přiběhli pyrotechnici, i když přesnější by bylo označení pyromani, ze soupeřícího týmu Orlů. Nesou jakési stoly s důmyslnou sestavou snad desítek tisíc rachejtlí. „Teď jsme vyměnili týmy, teď to začne!“ vykřikovali a náměstí prožilo další pyrotechnickou smršť. Když se předvedli i Orlové, lidé se zvolna vrátili na náměstí a prodavači nabízeli jídlo a pití. Pro děti nějaký ten mls, kolotoče, šlapací autíčka a malý vláček. „To nebylo nic, počkejte na noc, to teprve bude oheň,“ škádlil jeden z týmu Kohoutů, svlečený do půli těla, na místě srdce vytetovaného kohouta. „Nesmíme se opít, Petře, nerad bych se probudil s vytetovaným ptákem na paži,” varoval jsem kumpána. Místo smaženého kapra s bramborovým salátem jsme povečeřeli kus pečeného selete. „Zlaté prasátko rozhodně neuvidíme,” lamentoval jsem se zamaštěnou pusou a odpočítával čas do začátku noční fiesty. „Támhle jsou lidi na střeše,“ všiml jsem si. Bylo to skvělé místo pro natáčení z ptačí perspektivy – náměstí jako na dlani. „Vchod najdete za rohem,“ radili místní. „Vstup za dolar,“ nepřekvapila nás dáma s papírovou krabicí plnou bankovek. Jedna z mála možností v roce, jak si v tomhle zapadákově přivydělat. „To je masakr, neuvěřitelné, to je neuvěřitelné...,“ hulákali jsme si s kamarádem navzájem do ucha. „Dolů mě nikdo nedostane, tam jde o život,” vykřikoval jsem v euforii a věděl, že je jenom otázkou času, kdy se do kotle pod námi vydáme. Vrcholnou událostí festivalu je ohňostroj. Místní artilleros, ohňostrůjci, předvedou na obloze dlouhou podívanou. Ta, která se odehrávala nad našimi hlavami, trvala pět a půl hodiny. Kohouti a Orlové se střídali v jednotlivých blocích, míchali nepředstavitelný koktejl z gejzírů barev a tisíců vybuchujících světlic. Zaplněné náměstí reagovalo tak, jako fotbaloví fanoušci ve vroucím kotli stadionu, jen se dramatický zápas odehrával na nebi. Vydařenou kombinaci oceňovali všichni, bez příslušnosti k vlajce. Výkřiky obdivu a nadšení nikdo nešetřil. Nekonečné série výbuchů petard a rachejtlí nedovolí, aby kdokoli něco řekl. Neslyšíte vlastního slova a na beznadějně zaplněném prostranství není kam utíkat. Kdybych to neviděl, neuvěřím, kdybych to nezažil, nepochopím, do slova a písmene. Jestli Evropská unie nařizuje další a další bezpečnostní opatření pro své obyvatele, potom by se panevropští zákonodárci měli takovýchto oslav alespoň jednou v životě zúčastnit. Úřednický mozek by snad ani nezpracoval informaci, že se v takovém chaosu můžou lidé udržet ve zdraví. Alegorické vozy se vymýšlejí dlouho dopředu a jejich stavba začíná asi měsíc před Štědrým dnem. Až dnes se jednotlivé komponenty spojují a začínají vznikat podivné sestavy. Je pravda, že úplně vespod konstrukcí velikých jako kostel jsou kola, ale zatím nevěříme, že se to celé dá někdy do pohybu. Kolem desáté večer začaly jednotlivé komponenty na světelných tabulích předvádět svá kouzla. Během dalších dvou hodin byly sestavy zprovozněny naplno. Nezbývá, než vyseknout dráteníkům a konstruktérům poklonu. Normálně bych očekával, že světelnou show musí řídit počítač. Ne ovšem tady. Neuvěřitelná změť drátů vede k velkému válci, který jako obří hrací skříňka mechanicky spouští a spojuje jednotlivé elektrické obvody. Co na tom, že se všude kolem modře jiskřilo. „Když si dáme pozor, nic se nestane,“ odbyl nás jeden přiopilý konstruktér. Jeho asistent s amputovanou nohou pod kolenem nedodával jeho jistotě na důvěryhodnosti. Zda to byl následek minulé taškařice, nám neřekl. Asi nikde na světě se nepodařilo úplně vymýtit obyčejnou zlodějinu. Lumpové a zlodějíčci jsou všude. V Remedios si nekalé živly daly na Štědrý den dostaveníčko. Jakmile se ke vchodu baru El Louvre v rohu náměstí přiblížil cizinec, začalo rojeníčko. Byla to nejbližší občerstvovací stanice s chlazeným nealkem, takže těch pár turistů, co sem přijelo, tudy muselo několikrát za večer projít. V širokých vstupních dveřích nastala najednou zácpa, bylo jedno, zda do baru vcházíte nebo z něj vycházíte. Jako naschvál jste se vždy srazili s někým, kdo měl přes zápěstí přehozený svetr, aby hbité prsty zůstaly skryty. „Jdu pro pití,“ doklady jsme nechali pro jistotu v báglu na pokoji, od náměstí jsme byli tak tři minuty chůze a riziko, že o ně v davu zbytečně přijdeme, bylo poměrně vysoké. Z peněz v kapse jsem odpočítal právě tolik, kolik jsem na zaplacení potřeboval, zbytek předal Petrovi. Peníze jsem svíral v dlani, dát si je do kapsy – to bych je mohl nenechavcům na náměstí rovnou rozdávat. Vyrazil jsem do jámy lvové a během chvíle jsem ve čtyřech kapsách kraťasů napočítal stejný počet šmátrajících rukou. „To není zlodějina, to je erotická masáž,“ chechtal jsem se. Jednu ruku šmátralku jsem jen tak z plezíru v kapse pevně chytil, lump, kterému patřila, se snažil vysmeknout a arogantně vykřikoval: „Co si to dovoluješ, jsi teplouš nebo co…” „Tvá ruka je v mých kalhotách, kradeš, jdeme na policii!” Zloděj se lekl, já povolil sevření, aby mi neutrhl kapsu, a on zmizel v prachu. Vrhli jsme se do víru bujarého zápolení a narození Ježíška netradičně slavili tancem skoro do rána. Nad ránem jsme se s pořadateli sbratřili do té míry, že kamarád hopsal po náměstí s velkým maskotem Kohoutů a já mával nad hlavou praporem Orlů za neustálého objímání a připíjení na věčné kamarádství a světový mír. Kolem třetí už jsme odpalovali dělobuchy a rachejtle spolu s místními. Ti, když si všimli, že nás to taky chytlo, si nás rozesmáté půjčovali od odpaliště k odpališti a strkali nám do rukou snad podomácku udělané třaskaviny v papírových pytlících. Většina lidí oka nezamhouřila, my si zdřímli slabou hodinu a půl. Když jsme se dopoledne zmátořili a konečně dostali do nějakého auta, ptali jsme se řidiče, kdo nakonec vyhrál, koho porota vyhlásila jako nejlepšího? Kohouty nebo Orly? „Prosím? Vítěz? Víte, že ani nevím, vždyť je to jedno! Hlavní je, že se lidi dobře bavili. A počkejte, co předvedou příští rok, to teprve bude fiesta!“