Vzpomenete si na svůj první koktejl? Já pil Cuba Libre. Rum s kolou, drink mých studentských let, byl v lepších podnicích k mání s plátkem citronu a kostkou ledu. Když nebyla kola, stačila ko­fola. A rum se používal pochopitelně ten „náš“ tuzemáček s lodičkou na etiketě. Cizinci se ne­sta­čili divit, co jim po objednávce český číšník přinesl za neuvěřitelnost. Až po letech jsem okusil rum kubánský a poznal tu origi­nální chuť Cuba Libre. Tradičně se připravuje z bílého rumu, Coca-Coly a limetky. Do sklenky se vsype led, na něj plátek limetky, přilije rum, cola, pár kapek limetkové šťávy a vše se promíchá. Znáte legendu vzniku názvu koktejlu Cuba Libre? Existují dvě verze, jedna kontrarevoluční a druhá revoluční. Název Cuba Libre se prý zrodil během španělsko-americké války na přelomu 19. a 20. sto­letí v baru ve staré Havaně. Ame­rický voják Fausto Rodriguez dal namíchat svému veliteli rum s kolou. Když všichni viděli, jak mu nápoj zachutnal, začali si objednávat totéž. V průběhu popíjení jeden voják zvedl sklenku a zvolal: „Por Cuba Libre! – Za svobodnou Kubu!“ Velitel odpověděl: „Viva Cuba Libre!“ A název byl na světě. Na internetu jsem se také dočetl, že po vítězství revoluce a zná­rod­nění lihovarů oficiální propa­ganda začala šířit, že Cuba Libre dostala své jméno až po vítězství Castra a jeho vstu­pu do Havany. Což bude asi revo­lu­cio­nářská mediální blbost. V každém případě jsem se na místo činu, ostrovní Kubu, vy­dal celkem pětkrát a občas bylo veselo i bez Cuba Libre. Fotografie autor, Petr Horký a Marcel Nekvinda klepnout na foto Den stvořený pro změnu Ať už se vypravíte na Kubu vybaveni jakýmkoli turistickým průvodcem, v úvodu všech se dočtete o dvou místních fe­no­ménech: intermediarios a jineterismo. Intermediarios, zpro­středkovatelé, vám nabídnou, na co si jen vzpomenete. Ne­do­statečně obrněnému turistovi jde po pár dnech hlava kolem z nekonečného „nechcete holku, pane, nesháníte uby­tování, co se tak zajít skvěle navečeřet, taxi, mám skvělé doutníky, super cena, příteli, pro tebe speciální sleva...“ Jineterismo se týká kultury prostitutek a pasáků, kterou se kubánské úřady snaží tvrdě omezit. Castro po revoluci rozbujelou živnost nejstaršího řemesla zakázal, vždyť byla Kuba nelichotivě označována za nevě­stinec Ameriky. Je dnes ostrov svobody zemí, kde se prodá­vají ženy z bídné hospodářské situace? Nebo tak nějak z tra­dice? V padesátých letech jich prý operovalo v Havaně desítky tisíc. Nebo platí jednoduchá rovnice – kde je poptá­vka, je i nabídka – stejně jako v Praze, Bangkoku, Paří­ži, Amsterodamu? „Máme jen pollo frito, smažené kuře,“ shrnula pět položek jídelního lístku nemastná neslaná servírka do reálného stavu. Pomalým krokem s objednávkou odešla do kuchyně. Stejně loudavou chůzí před nás po čtvrthodině naser­víro­vala natvrdo vypraženou kuřecí čvrtku s pře­solenou hro­mádkou černých hranolek. Kubáncům to takhle chutná, nebyla to „specialita“ jen místního podniku. Dojedeno a zapíjeli jsme tu vražednou mastnotu Bukanýrem, slušným kubánským pivem, když k našemu stolu přišly dvě dívky. O jejich „obchodně-spole­čenském“ záměru nebylo třeba pochy­bovat. „Ahoj, odkud jste, Kanaďani, Francouzi?“ Mluvčí, blonďatá (!) mulatka, působila ne­zvykle, sametová černoška po jejím boku kontrast zvyšovala. Odpověď „Češi“ jim byla v pod­statě ukra­dená. Druhá otáz­ka zní vždycky stejně: „Nechceš holku?“ a už si s afro­kubán­skou gazelou přisedly ke stolku. Na odmítnutí „ani ne“ reagovaly nezávaznou prezen­tací ceníku: „Můžeš mě mít za sto dolarů.“ „Sto dolarů? To snad ne,“ pobaveně jsme od­mítli. „Ale já jsem modelka,“ prohlásila sebevědomě blondýnka a potá­hla si vyzývavě elastický top.„Tak jo, ty jsi teda modelka,“ dodali jsme na dramatičnosti rozuzlení, „jenže my nejsme na Kubě poprvé, děvenko…“ Rozhodně ne smutně, spíš věcně přikývla, věděla, že kdo nekecá, jsme my, a profesionálně hodila rukavici do ringu: „Pozvete mě na pivo?“ Černá kamarádka se mezitím beze slova přesunula k osamělému cizinci u vedlejšího stolu. Asi neměla na rozdíl od kolegyně splněno denní penzum.„Mám pěkný tělo, těžko bych vydělala takové peníze jinak, nebo si myslíš, že jsem tyhle džíny koupila za pesa?“ úplně v po­hodě spustila a usrkla z orosené láhve. „Ne?“ „Nedělejte si legraci, byli jste tu přeci několikrát. Bez dolarů tady nemáš šanci. A co je hloupého na tom, že chci vypadat pěkně?“ „Každá ženská chce být krásná, to jo…,“ připustili jsme. „… a manžel to ví,“ vybalila najednou. Civěli jsme na ni překvapeně, náraz na realitu byl v tu chvíli přece jen drsný. „Prodávám tělo, ale patřím jemu.“ Takže vylepšení rodin­ného rozpočtu. „Manžel dělá na stavbě, plat má mizerný a nějak přežít mu­síme. Nemáme příbuzné na Floridě, nikdo nám nepošle ani dolar.“ Pravda, až třicet procent Kubánců žije z peněz svých příbuzných a přátel v USA, ale… „Přece nám nechceš namluvit, že každá ženská pro pár dolarů šlape?“ zapochybovali jsme. „To neřeším, taky jsem to nedělala vždycky,“ bez emocí a jakýchkoli omluv pokračovala, „jednou jsem to zkusila a bylo. Kdo se mi líbí? Je mi to jedno…“ „Čecha jsi už měla?“ „Myslím… myslím, že ne,“ lovila chvíli v paměti, pak se po­ba­veně podívala na mě a kamaráda Petra, „ale dnes to můžete změnit. Oba…“ Fotografie autor, Petr Horký a Marcel Nekvinda klepnout na foto Do sedel „Tohle je Paloma a tato Margarita,“ představil nám skoro chlubně vaguero Guilfredo své koňské kamarádky. Vaguero znamená ve španělštině totéž, co v angličtině cowboy. Za­tímco kovbojové z amerických prérií se proháněli s pisto­lemi proklatě nízko u pasu, na Kubě kolt nahradila mačeta. Mrkli jsme s Petrem na sebe – že by to s pečováním o kobyly majitel nějak přeháněl, se říct nedalo. „Vyjížďka na koni stojí opravdu za to, je tady krásný kraj.“ Já jsem do té doby jel akorát v mongolské Gobi na vel­bloudovi, proč tedy neprověřit na vlastní kůži pořekadlo „svět je nejkrásnější ze sedla koně“ poprvé na Kubě. Souhlasili jsme. „Zastavíme se na chvíli u Reného na farmě,“ houkl na nás Guilfredo po hodině jízdy, „uvidíte, že to bude stát za to…“ Nelhal. Osmačtyřicetiletý farmář proměnil okolí své finci v oázu – pěstoval kávu, kakao, mandarinky, grepy, ananas, guyayabu a nevím co ještě. Posadili jsme se na lavici k dlouhému dřevěnému stolu ve stínu mohutné ceiby, paní domu vyšla z domu s tácem kou­řících šálků. „Takovou kávu nikde nedostanete,“ chlubila se s jiskrou v oku, kterou nacházím u kamarádů z Moravy, když přede mě položí stopku té „jejich“ slivovice a čekají, zda ocením, jak řetízkuje. Kolem poskakovala pětiletá okatá Jessica. „To nezní jako kubánské jméno,“ vyzvídali jsme od Reného, jeho paní me­zi­tím zmizela v domě. „Asi ne, líbilo se nám v tele­vi­z­ním seriálu…“ Kubánci patří k vášnivým divákům latin­sko­amerických telenovel, u kterých se schází celé rodiny, a oddaně se nechávají strhnout dějem. „Budete tady vždycky vítáni, ode dneška je můj dům i vaším domem,“ loučil se s námi René dojemně. Kolem rozlehlého jezera Embalse del Salto jsme přicválali až k jedné ze stolových hor, kterým tu říkají mogotes. „Tahle se jmenuje Coco Solo,“ poučil nás Guilfredo, „pojďte se podívat do jeskyně, je v ní studánka. Rozpálené tělo z tropického vedra dostalo pěknou ránu. Chlad a vlhkost, z kamenných stěn skapávala kapka za kapkou, mimoděk jsem si vzpomněl na klima Moravského krasu. „Prý se tady dříve ukrývaly před sluncem ženy farmářů, aby měly krásnou bílou pleť,“ vyprávěl průvodce legendu. Pro krásu je žena schopna čehokoli. Tady se před sluníčkem scho­vávaly, u nás proleží hodiny v soláriu. Poslední zastávka byla u tabákové plantáže táhnoucí se podél strmé stěny mogoty Del Valle. Guilfredo ze sedla za­hu­lákal pozdrav na vychrtlého, šlachovitého chlapíka, který bosý procházel mezi řádky a prohlížel zelené listy, zda se je­ho úrodě nevěnují škůdci. Seskočili jsme z koní a podali si ru­ce. „Přijďte, ubalím vám doutníky,“ zval nás Homér k pro­hlíd­ce. Slíbili jsme návštěvu na jiný den, zadek mě už bolel a na nohách se mi vyrazily desítky pupínků po ataku moskytů. Druhý den ráno jsem se těžce zvedal z postele. Namožená třísla se přihlásila ke slovu. Na chodbě jsem potkal Guil­fre­do­vu dceru, podle objemu bříška zjevně nastávající ma­min­ku. Zkoumavě zhodnotila můj houpavý, široký krok donského kozáka: „Ááááá, že ty ses u nás zakoukal do nějaké pěkné holky…,“ vyložila si mylně mou strnulost v oblasti pánevní. „Jo, Paloma se jmenuje… pět hodin jsem ji rajtoval, je to totiž Guilfredova kobyla,“ chytil jsem se didakticky za hýždě s útrpnou grimasou, která ji rozesmála tak, že jsem se bál, aby jí nepraskla plodová voda. Počasí mi ten den přálo. Provazce tropického deště napá­jely bez ustání vyprahlou půdu až do večera, bez výčitek jsem se celý den oddával rekonvalescenci s knihou Hemin­gwayových povídek v posteli. s Petr Horký a Miroslav Náplava se na Kubu vrátili celkem pětkrát. Z cesty zpracovali dokumentární film a kni­hu pod názvem Cuba Libre (Na­kladatelství Jota) Jejich kniha není román – přesto v sobě má řadu silných příběhů. Cuba Libre není dokument – ale o životě současné Kuby se v knize dozvíte mnohem víc než ze stohu novin. Cuba Libre není ani klasický cestopis, protože při jeho čtení ne­bu­dete zdolávat vrcholy, trmácet se terénem ani zápolit s živly. Zato vám Cuba Libre řekne mnoho o tom, jak, kam a proč stojí za to cestovat. Cuba Libre je knížka plná svobody, radosti a žízně... po životě. A někdy pochopitelně i žízně po ku­bán­ském rumu a velké životní lásce. Jejich zážitky jsou plné smyslných žen, Ernesta Hemingwaye, hospodských pří­hod, komunistických absurdit, animistického náboženství, hudby a hlavně desítek kubánských osudů pestrých tak jako celý „ostrov svobody“. Knize byla udělena prestižní mezinárodní Cena E. E. Kische za významné dílo literatury faktu, vydané v roce 2006; vítěz jubi­lejního 10. ročníku festivalu GO KA­MERA v kategorii Cestovatelské publi­kace; kniha se umístila mezi třiceti nejlep­šími česky psanými cestopisy ve čte­nář­ské anketě vyhlašované cestovatelským portálem HedvabnaStezka.cz a časo­pi­sem GEO.